Angelina šla podél stěny. Postupovala pomalu a klidně, tak aby nevyvolala kašel, ačkoliv jí bylo čím dál tím lépe, občasný záchvat jí přesto navštívil, hlavně když se zadýchala, jak se přesvědčila předchozího dne. Ze sklepa k ní doléhal svit svíček. Pomalu sešla první dva schody. Její tělo se, ale stále nacházelo ve stínu. Nebylo ji tak vidět, ale ona sama měla podzemní místnost jako na dlani.

Levou rukou si zakryla ústa, a nebylo to proto, aby zabránila kašli. Chtěla křičet, na mrtvoly byla zvyklá, po špinavých ulicích jich potkala spousty, ale stejně jí zohavené tělo mladé hnědovlásky vyděsilo.

„To jsi jí musela takhle zřídit? Kam jako dáme mrtvolu? Jestli si myslíš, že pro ni, budu kopat díru jako pro mladou rychtářku, tak to se teda pleteš." Pán domu připlácl odstátou kůži krku zpět na její místoa zakryl tak odhalenou krkavici, co dutě zírala do prostoru.

„Ale ona byla drzá, říkala, že už mně nebude poslouchat, že jí ta Patricova nastávající zachrání a navíc, že ona sama je pro Patricka ta nejdokonalejší, že alespoň může mít děti! Držka jedna ošklivá, může si za to sama!" Blonďatá čtyřicátnice nervózně svírala nůž a přejížděla jím po kůži na levém Jacquelinině lýtku. Vedle moha řezů a důlků tak vznikaly ještě škrábance, a tak poslední kousky neporušené kůže začaly pozbývat na své integritě.

„Mohla jsi se jí alespoň zeptat, jak to myslela, než jsi jí ubodala." Povzdech si starší muž a připlácl další kus kůže visící jen za cíp zpět na jeho místo a znechuceně si otřel ruku do kalhot. Mrtvola specificky zapáchala.

„Co tím chceš říct, naznačuješ mi snad, že Angelina něco tuší?" Blondýna zapíchla nůž mezi holení a lýtkovou kost a pohlédla na svého manžela.

„No nevím, no z louky se vracely dost v družném rozhovoru. Takhle se k sobě ještě nikdy neměly." Podotkl postarší muž. Ačkoliv téměř neviděl, slyšel i sebemenší šepot.

„A to jsi mi to, ty osle slepá, nemohl říct dřív?" ještě jednou se pokusila vymámit nůž z mrtvoly, ale marně. Povzdechla si a vyrazila po schodech nahoru, „Jdu jí zkontrolovat."

Angelina poslouchala celou jejich konverzaci, a tak včas utekla zpět do svého pokoje. Nevěděla, co dělat, jestli zmizí, nemusí to zvládnou, stále je dost slabá, ale když zůstane, tak s největší pravděpodobností dopadne podobně jako postižená hnědovláska.

Doběhla do svého pokoje, chňapla připravený balíček a vyběhla na chodbu. Byla rychlejší než manželský pár, a tak se navzdory pálícím plicím dostala ze statku dřív, než si jí stačili všimnout.

„Kampak tak pospícháš Angelino?" Blonďatý voják jí zatarasil cestu. Vracel se ze své služby dole ve městě. Vždycky tam pobyl týden, a pak se vrátil na několik dní domů. Tmavě rudé oči jí propalovaly jako plamen.

„Odcházím, děkuji za vše, Patricu, Vaší pomoci se vážím, ale už tady víc zůstat nemůžu." Chtěla se okolo něj prosmýknout, ale on jí to nedovolil. Sevřel jí do pevného objetí.

„Ale proč tak najednou? Vždyť je noc, takhle ti jen někdo ublíží, nebo spadneš do nějaké propasti. Nevím, proč chceš odejít, ale jestli na tom trváš, držet tě tu nemohu, jen prosím počkej do rána, ano?" Blonďáka přepadl zvláštní pocit úzkosti. Po návratu z války se cítil všelijak a přítomnost černovlásky ho svým způsobem uklidňovala. Ona bylo to jediné dobré, co se mu povedlo a časem si dokázal ke kriminálnici vybudoval originální vztah. Troufal by si říct, že ji i miluje.

„Kam si myslíš, že utíkáš ty špíno?" Ve dveřích se objevila Patricova matka, o přítomnosti svého syna nevěděl, scenérie na dvoře jí tedy dost vyvedla z míry.

„Patricu co tu děláš?" Blondýna nervózně přešlápla z nohy na nohu, potřebovala situaci dobře vykomunikovat.

„Matko, Angie, co to má znamenat?" Patric nevěděl, co si myslet, cítil, jak se mu černovláska snaží vykroutit z náruče. Otec, co se vyřítil hned za svou chotí s mušketou v ruce jeho myšlenkovým pochodům moc nepomohl.

„Hned mně pusť!" Angelina hrubě kopla Patrica do nohy, do pohybu dala veškerou sílu, a tak se rázem ocitla za stojícím vojákem.

Poloslepý pán domu špatně odhadl situaci a vystřelil. Olověná kulka proletěla vzduchem, avšak místo toho, aby usmrtila Pařížanku, co mohla prozradit vše o zálibách jeho manželky trefil svého vlastního syna.

Vzápětí se ozvaly tři výkřiky. Patric vykřikl, kvůli pálivé bolesti, co proťala jeho břicho. Paní domu zkroutila obličej do bolestivé grimasy a skácela se na zem s rukama přitištěnýma na levé straně hrudníku. Její srdce, smrt vlastního syna, o kterého tolik pečovala neustálo. A nakonec Angelina vykřikla vyděšením, sledovala Patricova otce, jak znovu nabíjí zbraň.

Zpomalený pán si myslel, že na zem padla jen jeho žena, které ublížila černovláska. Myslel si tedy, že cizinku jen netrefil. Chtěl se zavděčit své manželce, a jen co zjistili, že jejich host uprchl z pokoje, usoudil, že nejlepší bude se Pařížanky zbavit.

Černovláska na nic nečekala, bála se, že starý pán tentokrát trefí jí. Vytáhla tedy šavli, která ležela vedle chropějícího vojáka, pokusila se ignorovat příval rudé, co vytékala z jeho pravého podžebří. Rychlým krokem přiběhla k staršímu pánovi a stejně jako už tolikrát předtím zabila dřív, než někdo zabil jí. Jen, co se muž zhroutil k jejím nohám, vzala mušketu a přemístila se k umírajícímu Patricovi. Snažila se zjistit rozsah krvácení a pokusit se jej zastavit. Ve svém pokusu neuspěla. Ucítila ruku v rukavicích, jak ji přejíždí po lícní kosti, uviděla, jak se rudé oči jednou provždy zavírají.

Angelina ještě chvíli čekala a zírala na scénku před sebou. Bylo dobře, že Patric umřel, nemusel tak čelit skutečnosti, že jeho rodiče byli vrazi.

Od té doby se černovláska potulovala po Alpách, za nějaký čas začala nacházet na zdech plakáty se svojí podobiznou hlásající, její obvinění z vraždy čtyř lidí ze statku na samotě.

Přišla zima a ona si myslela, že je s ní konec, jenže i tentokrát se na ní usmálo štěstí, nepřišel za ní však žádný Smrtoděj, ale obyčejní horští bandité, mysleli si, že je schopná vražedkyně a zlodějka, nabídli ji život mezi nimi a ona se tak stala jednou z nich. Přežila zimu a při jedné jarní toulce Alpskými kaňony objevila opouštěné šedivé stěně, přitáhla si kňučící kuličku do náruče a políbila jí na hlavičku.

„Jakpak ti ty moje zlatíčko budeme říkat?" usmála se na chlupatou kuličku a přitiskla si jí víc do náruče, „Co třeba Beatrice?"