„C- co?" vyhrknul zase na oplátku Sam a zamračený pohled přesunul k bratrovi, než mu to došlo. „Zamilovaný Shakespeare," zamumlal. „Radši to, než další okno," ještě si postěžoval, než se s hlubokým nádechem rozhodl vrátit zpátky k věci: „Kšiltovka, a potom ho najdeme."

Dean zvedl palec, na souhlas, a povzdechl si: „Zamilovanej Shakespeare, jo."

A najel k motorestu, kde naštěstí nestála policejní auta a nic, zdálo se, že se všichni přítomní na tu scénu nakonec vykašlali a pokračovali dál v přípravách na přelom roku.

Zastavil tak, aby případně mohl rovnou vyjet.

„Skočím pro věci," prohlásil. „Mám tam brokárnu se solnýma patronama, kdyby bylo třeba. A pak čepici."

„Dobře," odpověděl Sam tiše, prostor venku jen krátce přešel pohledem. „A já zatím..."

Netušil, co, ale aspoň se začal hrabat z auta.

„Ty zatím... Počkej," dodal Dean, vzal to poklusem k pokoji a za chvíli se vracel s jejich věcmi. „Otevři mi kufr," zafuněl.

Sam ho nechal odběhnout, zatím se dostal z Impaly, kterou v duchu dokonce politoval, když se na ni teď venku podíval. Od toho ho vyrušil Deanův návrat a pokyn, který se rovnou vydal splnit.

„Než zase někam pojedeme, měli bychom ho předělat," navrhl potichu, protože se mu zdálo, že to vcelku chybí.

Nečekal však na odpověď přitáhl si svoji tašku, aby z ní mohl vylovit věci potřebné na zlikvidování kšiltovky.

„Jo, to bude první, co udělám, až budeme doma," řekl Dean, poplácal chudáka Impalu po kapotě a vytáhl brokovnici, tašku se zbytkem věcí nechal v kufru. „Tohle a celkovej servis. Chceš případně střílet, nebo jít pro čapku?" obrátil se na Sama.

„Asi budeš mít lepší mušku," konstatoval Sam. „Teď by mohl být oslabený, snad nějakou chvilku máme."

Zapalovač strčil do kapsy, stačilo, že si bude překážet s podpalovačem. Stará kšiltovka, ale ať vážně chytí...

„Tam?" slabě kývnul do tmy vedle budovy, když konečně odstoupil od kufru, aby se do toho pustili.

Dean kývl, s výrazem hrdiny akčního komixu se s připravenou brokovnicí vsákl do stínů a čekal na dodávku kšiltovky.

„This kšilt is on fireee," zanotoval ještě, než nasadil řádně pochmurný výraz.

Kšiltovkový dodavatel zatím natáhl krok. Vešel do motorestu, tentokrát se rozhlížel podstatně víc. A ne jen kvůli ostatním hostům a zaměstnancům.

Kšiltovky v krabici si všiml okamžitě. A svého měřáku EMF.

Schmátl obojí, hlavně se tentokrát nezdržovat.

A zima se neudělala, nebo až venku, kde beztak mrzlo, takže to nebylo znát. Za Samovými zády se zformovala nehmotná postava, která se po kšiltovce natáhla.

Jakmile ji Dean uviděl, tu postavu za Samem, napálil to do ní bez váhání. Zvuk výstřelu se ztratil jednak v hluku od silnice, jednak všude okolo lidé už nejméně hodinu předčasně odpalovali petardy.

Ducha to rozmetalo v mlžné cáry.

„Zapal to, Same!"

Hluk nebo ne, kombinace výstřelu a následně Deanova hlasu Samem trhla. Sotva se ohlédl, kývl a rovnou se pustil do likvidace.

„Promiň, Liame," zamumlal, zatímco se s kšiltovkou sklonil a na zemi ji polil podpalovačem. Už jenom zapalovač. Jak plamen přikládal k látce, ještě se tiše ozval: „Zara se dozví pravdu."

Když kšiltovka vzplála, odkudsi se ozval tichý vzdech, něco jako „ne" a možná „prosím", ale to už bylo všechno.

Dean chvíli civěl do plamene. Jak se kšiltovka měnila v hromádku popela, potřásl hlavou, plácl Sama po rameni a vydal se k Impale.

„Takže jedeme najít to odpočivadlo."

Sam nespokojeně stiskl rty, zdržel se ještě dvě vteřiny po tom, co se ho Dean dotkl, pořád sledoval plamen.

Jenže pokud chce svůj slib splnit, musí jít.

Pohnul se tedy za bratrem.

„Bude to chtít trochu víc hledání, když ho nenašli doteď," zabručel.

Dean uklidil brokovnici zpátky do tašky v kufru. Nasedl za volant.

„No, nevím. Podle policejních záznamů s něčím takovým, že by ho někdo sejmul, nepočítali," upozornil. „Ani s tou zastávkou."

„I tak asi nebude hned vedle cesty. Jsou to... měsíce," namítl Sam. A dál se mračil na cestu před nimi. „Když ho najdeme, tak..."

„Spálit tělo by byla nejrychlejší cesta," doplnil Dean, ohlédl se po bratrovi a taky se zamračil. „Ale v tom motorestu by už měl být pokoj a jsem spíš pro, předat to policii, ať se ten případ vyjasní a Liam může odtančit do světla a tak."

Neklidně poposednul.

„A mě čeká tejden básnění."

Sam si promnul tvář, slabě kývl, i když zrovna to básnění nějak nevnímal.

„Tak by to mohlo fungovat," zamumlal namísto toho.

Liam přece chtěl, aby se Zara dozvěděla pravdu. Když ho odprovodí oni, sice už nebude způsobovat nehody, ale... Ale.

Dean už zůstal ticho, až do chvíle, kdy se před nimi objevilo první odpočivadlo. Vyhodil blinkr a začal brzdit.

„Myslím, že teď už na něj brokovnici tahat nemusíme," prohlásil. „Myslím, že chce být najdenej. Takže baterky."

Sam kývl.

„Jo, to by mohlo stačit, ale... Pro jistotu," ohlédl se po Deanovi, když už stál venku. „Nechci si třísknout hlavu ještě potřetí za... půl dne?"

S tím přešel rovnou ke kufru.

„Fajn, vem si brokovnici," zašklebil se Dean, „já zvládnu baterku."

Protáhl se.

„Kam bys schoval mrtvolu, kdyby bylo ráno, světlo, a ty jsi s tím celkem chvátal, hm..." položil řečnickou otázku, rozhlédl se okolo a zasvítil baterkou, jako by čekal, že narazí na Liamova ducha, co mu bude ukazovat to správné místo.

Sam nad ním převrátil očima, a přestože ho přece jen přinutil o svém rozhodnutí zapochybovat, i tak si brokovnici vzal. V nejhorším ji bude tahat zbytečně, no co.

Vzal si ale i baterku, rozsvítil ji a přešel několik kroků k Deanovi, světlem přecházel po stromech okolo.

„Když nemáš čas ho zakopat a nechceš ho nechat jen tak," zauvažoval, zatím co se sněhem brodil k lesíku, „najdeš nějakou jámu nebo díru nebo něco podobného."

„Dude, já koukám po stopách ve sněhu," zavrtěl Dean hlavou sám nad sebou, zůstal stát jen pár kroků od vyvýšení odpočivadla v závěji. „Po čtvrt roce, jasně."

Zamířil kužel světla k lesíku, pak zpátky k silnici.

„Nemyslím, že ho táhli daleko. A pod tím sněhem... Musí tu být nějaká strouha nebo něco."

Sam zaměřil pozornost na nepatrnou prohloubeninu.

Toho sněhu bylo ještě stále tolik, že taky Liama mohli najít až v létě.

Přece postupoval po okraji odpočivadla, sledoval baterkou tu „stopu". Až prohloubenina zmizela, vystřídal ji kopec.

Zastavil, kývl na Deana.

„Za pokus nic nedáme," okomentoval to, podíval se na brokovnici. „Lopatu," zamumlal a vrátil se k Impale, aby přece přezbrojil.

Dean ho následoval a když pochopil, co má Sam na mysli, pustil se do odhrabávání sněhu rukama, než na to vlítne brácha s lopatou.

Odvodňovací strouha, jasně. Kam jinam schovat tělo, když se s ním nehodláte táhnout k lesíku, za plného provozu na silnici za vámi.

„Šetři si prsty," zamrmlal Sam, když se vrátil. „Verše místo tebe zapisovat nebudu."

Ani se však neušklíbnul, strčil Deanovi do rukou svoji baterku, aby mu posvítil, a sám se pustil do odhazování sněhu. A možná sněhového hrobu.

Dean klidně přijal pozici držáku na baterky, i když na tu zmínku o verších se zaškaredil.

„Pohni s tím, mrz-" začal po chvíli, ale zarazil se v půli slova, aniž by přestal svítit Samovi na práci, otočil se stranou.

Stál tu smutný chlapík v kšiltovce a v triku s krátkými rukávy, sledoval Samovu práci.

„Takže takhle to bylo," řekl tiše, zavanulo to od něj ještě mrazivěji, než byl současný noční vzduch.

Sama Deanovo nedokončení věty ještě nepřimělo vzhlédnout od otvoru, kam už by snad už mohl nahlédnout. Ale neznámý hlas upoutal jeho pozornost, dodatečně i větší chlad.

„Liame," oslovil chlapíka a zůstal tak nějak v pozoru. „Chceme ti pomoct."

Ohlédl se po bratrovi, než se zase zaměřil na ducha: „Vzpomínáš si, co se stalo?"

Deanův první impuls byl uskočit, ale ovládl ho, i díky tomu, jak klidně se zachoval Sam.

A ten chlapík, Liam, navíc nevypadal, že by chtěl nějak škodit, nebo je zastavit. Prostě se díval směrem, kde Sam odhazoval sníh.

„Zabili mě," prohlásil duch pořád tím tichým hlasem. „Zabili mě a vzali dodávku. Takže takhle to bylo? Jsem... Doopravdy jsem mrtvej?"

Sam opatrně přikývl.

„Ano, jsi mrtvý. Bylo po tobě vyhlášené pátrání, ale..." řekl a dovolil si narovnat se, přestože se pořád měl na pozoru. „Objasní se, co se stalo."

„To je... Zara se dozví, jak to bylo," prohlásil duch a aspoň Deanovi se zdálo, že začíná nějak blednout. Bylo skrz něj rozhodně vidět do tmy za ním.

„Jo, kámo, všichni se dozví, jak to bylo," obrátil se k němu Dean a pobídl gestem Sama, aby dál kopal. „Už se o to nemusíš... Nemusíš se dál snažit."

Sam slabě kývl, tak nějak na oba a dál odhazoval sních, až dokud světlo baterek v plné parádě neodkrylo to, co se v rouře celé měsíce skrývalo.

A to bylo tělo, které se ještě nestačilo pořádně začít rozkládat, díky studenému podzimu a mrazivé zimě.

Duch Liama Williamse ještě víc vybledl, udělal krok blíž a natáhnul se, jako by se chtěl svého těla dotknout, přesvědčit se, ale pak se zastavil, přejel pohledem ze Sama na Deana.

„Je mi líto... Co jsem dělal. Jen jsem chtěl, aby se to Zara dozvěděla. Že jsem... Že jsem ji neopustil."

„Dozví se to," řekl Dean, zatímco už sahal po telefonu. „Tím si buď jistej."

Sam Liamovi uhnul, ačkoli se duch nakonec rozhodl jinak. Sám odtrhl pohled od těla, chvíli seledoval rozplývající se postavu, než vzhlédl k Deanovi.

„Víš, kdo to udělal?" vypadla z něj otázka, než se stihnul rozmyslet – asi mu ty rány do hlavy pomýlily, co si jen myslí a co říká nahlas – znovu pohlédl na Liama.

„Neznal jsem je," tichý hlas a tón, který byl najednou už bez zájmu. „Vyhlídli si mě v motorestu, myslím. Ale policie to vyřeší, že?"

Dean měl telefon připravený, jenom vytočit krizovou linku. Ale ještě to nechal.

„Jo, policie to vyřeší," kývnul. „Ty máš teď... Měl bys jít, Liame."

Sam jen stiskl rty a přikývl směrem k duchovi. Nemělo smysl ho tu dál zdržovat.

Liam krátce přikývl, pak se k nim otočil zády.

Jako by tu ani nebyl sníh, udělal dva kroky nad závějemi, natáhl ruku k někomu, koho viděl jen on. Ale ještě se otočil, s trochu smutným úsměvem.

„Děkuju."

Jenom to. A pak se na místě, kde stál, roztančily vločky, zářící ve světlech od silnice, nebo možná svý vlastním světlem...

Dean stál pár vteřin jako přimražený, pak teprve pomalu zvedl telefon k uchu a když se ozvalo známé: „911, co máte za potíže?", nadiktoval stručně, kde, co a jak. Pak zavěsil, aniž by odpověděl na doplňující otázky, vzhlédl k Samovi.

„Tak jsme tu hotoví."

Sam hleděl na vločky, až dokud Dean nedomluvil s člověkem na druhém konci linky.

Zhluboka se naechl, i tak ještě chvilku trvalo, než se obrátil na bratra a nějak beze slov, zatím, přikývl. Naposledy se ohlédl, ujistil se, že tu nic nenechal a vrátil se ze závějí k Impale.

„Do půlnoci to domů nedáme," prohlásil Dean tiše, když nasedl za volant. „Ale nechce se mi už nikde zdržovat. Zastavíme pro kafe, akorát."

Sam se k němu obrátil, obočí stažené, ale otázku „jsi si jistý, že je to dobrý nápad", nevyslovil nahlas.

Jezdívali o mnoho dál a déle. A hůř.

Slabě kývl.

Když se zase odvrátil, na jazyk se mu tlačilo něco jiného, ale i to si nechal pro sebe. Namísto toho z něj náhle vypadlo: „Zamilovaný Shakespeare domů spěchá nocí, za tou, která nad jeho srdcem vládne ženskou mocí."

Dean stihnul nastartovat, ale vyjet ne. Zůstal na Sama několik dlouhých vteřin zírat s podmračeným obočím, až se mu na tváři objevil úsměv a jako jarní obleva se rozšířil na celou tvář.

„Hej, ty jsi vyhrál, nemusíš..." Zavrtěl hlavou, uchechtl se a protože silnice byla v tu chvíli volná, otočil Impalu zpátky k North Platte. „Platí to až od půlnoci, okay? A musím... I když budu třeba s Baby sám?"

Sam mu oplatil úsměv, ačkoli se mu do něj už značně promítala únava.

„Nemusím," zopakoval tiše a někde v tom tónu se skrývalo pokrčení rameny. „A... co ty víš? Možná zjistíš, že má duši poetky?" pokračoval odpovědí na druhou otázku, celkem vážně.

„Jestli má duši poetky, tak mě asi nejpozději první večer uškrtí," zašklebil se Dean. „Ale fajn, sázka je sázka."

Odmlčel se.

„Jak jsi vůbec přišel na to, že to bude Liam?"

Než Sam stihl odvětit, že tu sázku Dean sám navrhl, zrušila mu to další otázka. Zmateně se na Deana zamračil, chvíli uvažoval, jestli si jenom myslel, že to řeší nahlas... A potom tedy zkusil odpovědět: „Protože sáhl po dodávce, když měl, v podstatě, na výběr. Asi proto."

„Ale tipoval jsi ho hned na začátku, když jsme ještě nevěděli ani prd," konstatoval Dean, vlastně už to nebyla ani otázka. Sam trefil zkrátka správný tip. Po očku se na bratra podíval: „Nechceš si schrupnout?"

Při tom vysvětlení se Samovi mále nad hlavou rozsvítila malá žárovka. Ale už neodpověděl, protože to byl vážně jen správný tip.

S další otázkou stiskl rty, rozhlédl se po krajině pod sněhem a tmou, po barevných světlech, chvílemi blikajících někde v dálce.

„Zkusím," odpověděl nakonec tichoučce a posunul se níž na sedačku, aby se mohl uložit.

Pro Deana to bylo tak nějak uspokojivé. On a Sam na cestě, případ vyřešený, a i když byl Sam pomlácený a ospalý, vlastně oba byli... v pořádku. Spolu.

Sáhl po přehrávači, potichu pustil kazetu, která byla uvnitř. Výběrovka, právě hrála Enter Sandman. Což ho přimělo znovu se ušklíbnout.

A potom si vzpomněl ještě na jednu věc, kterou by měl vyřídit a vytáhl telefon. Vytočil číslo na Baby a už volal.

Okolo začaly ze všech stran vybuchovat ohňostroje, ale oni dva měli místo „hurá, šťastný nový rok", jiné mnohem důležitější oznámení.

„Hej, jsme na cestě domů. Oba celí, oba živí."