,,Haha! Tak tohle jsem už fakt nečekal! No tak, na co čekáš, ty zabedněný hlupáku?" 

Ano, Varraceaův výraz, když to zatracené zlaté zrcadlo skutečně odhalilo odpověď na jeho otázku, musel vypovídat mnohé - především tupé překvapení a...zděšení. Nedokázal by ani popsat slovy, jaký strašlivý, neblahý pocit se mu zakousl do slabin a na okamžik zcela paralyzoval celé jeho tělo, že byl schopen tam jen stát, v mdlém pruhu světla dopadajícího z pomalu se otevírajících dveří. A potom, jako kdyby ho náhle jen strhl prudký poryv vichru, rozešel se pomalu k zrcadlu, vnímajíce vlastní rozbušené srdce a nejistý krok. 

Varracea se zastavil na dva a půl kroku od zrcadla a znovu ho tvrdě zasáhly obavy, zda by přeci jen nebylo lepší se otočit, odejít odsud, nalézt jiné řešení svých problému, na místo nejistého zahrávání si se Zakázanou svatyní. A zdálo se, že Witchinse jeho reakce poněkud znejistěla. Vůbec se po celou dobu choval tak nějak zvláštně - dokonce si více odpouštěl svůj břitký humor!  ,,Tak dělej, požádej Odraz moudrosti o podrobnosti!" Pobídl přítele netrpělivě. 

Varracea ukrojil vzdálenost, jenž ho dělila od původce jeho strachu. Natáhl ruku, přesně podle instrukcí, které mu Witchins velkoryse udělil. A znovu zaváhal. ,,Já...nevím, nevím, zda je tohle moudré. Nejsem si jist už vůbec ničím." Sakra, žádný člověk ani Věčný přeci nepojmenuje svatyni jako ,Zakázanou', nemá-li k tomu řádný racionální důvod! Co když tohle všechno bude mít větší a hrozivější následky, než kdyby se byl upsal té zmiji Rioghid? 

Prostředník Spravedlnosti, již viditelně ztrácející nervy, došel až k němu. Matné světlo mu ozařovalo zlatavé kadeře a zároveň osvětlovalo vážností staženou tvář, tolik odlišnou, od jeho obvyklých výrazů, že u Witchinse působila jaksi nepatřičně cize. A z Varraceaovi strany to až vyvolávalo nepříjemně kousavou otázku - Jak dobře ho vlastně znáš? 

,,Nerad bych přerušoval tvé hluboké rozjímání o vnitřní zmatenosti," ucedil se zbytečně přehnanou jízlivostí Witchins. ,,Ale jestli sebou nehodíš a trochu to nezrychlíš, poznáš, jak milí umějí Bojovníci k nečekaným návštěvníkům být. Nemusím připomínat, že já jsem tu ovšem vždy vítaný." Jeho vytrvalý, ostrý pohled Varracea ještě chvíli tiše vybízel, než se upřel na ono proklaté zrcadlo.

Tikal mu čas, v tom jeho společník nepřeháněl, každou tou pitomou promrhanou minutou si podepisoval rozsudek jisté smrti - je-li tedy možné zemřít podruhé. Ale ne, na svůj první život teď Varracea rozhodně myslet nechtěl, to by byl mnohem delší příběh a pokud pomineme i to, vyvolával především velmi různorodé, nepříjemné pocity, na něž vážně neměl náladu. ,,Že já na tu dohodu přistoupil..." Zamumlal si pro sebe, leč jal se zhluboka nadechnout a dotknout se špičkami prstů zrcadla. Netušil, jak se později vypořádá s následky, ale byl alespoň připraven je nést - v rámci možností.

Odraz se zamihotal, růže začala blednout z krvavě rudé do bílé, až se nakonec vytratila úplně, splynuta v nekonečné bělostné prázdnotě, z níž okamžik na to vystoupila malebná krajinka a v ní se skvěl pobořený chrám. Nebyl zbořený úplně, stále stály některé nosné zdi a nad oltářem byl ještě kus střechy, co věrně odolával všem rozmarům počasí. A pak se to začalo přibližovat. Varraceaovi se zhoupl žaludek, měl pocit, že se každou chvíli pozvrací. Dveře byly vyvrácené, okna kompletně vysklena, dovnitř se naskýtal krásný výhled. Varracea se poznal okamžitě - stál, ne, spíše napůl klečel, v kaluži šarlatové tekutiny, jako by se modlil před rozpadlým oltářem.

,,Je to jen vidina, není to skutečné - zatím." Dolehl odkudsi z dáli Witchinsův věcný hlas, prodchnutý výsměchem. Ale Varracea jej jen stěží slyšel, připadalo mu, že ho zrcadlo stáhlo dovnitř, že stojí v tom studeném, ztichlém chrámu a hledí sám na sebe, kterak se sklání k drobné mrtvole. Bylo to tak neskutečně živé! Byl tady, ale zároveň tam. 

A obraz se znovu změnil, postupně a zákeřně, jako přichází po západu slunce soumrak. Bylo to dítě, s ohnivými vlasy vlajícími kolem ramen, v nichž byly zapleteny luční květiny. Prostá venkovská dívenka v nachových šatičkách, co se bosa procházela loukou. Tráva byla tak vysoká, že jí sahala až k pasu a ona ji svýma drobnýma ručkama hladila a smála se tomu, jak se stébla pod jejím dotekem vlnila. A najednou Varracea pocítil, tentokrát tak hmatatelně skutečně, že se opravdu nachází přímo tam, že stěna dělící ho od světa v zrcadle se stáhla a nechala ho nemilosrdně stát a čelit tváří v tvář zvídavým plavým očím nevinného dítka.

,,Držíš svůj osud pevně v rukách, ale teď jej musíš předat někomu jinému, jinak se v tvém sevření rozpadne v prach..."

Byl tam, němě hleděl na dívenku a v rukách křečovitě, nervózně svíral rudou růžičku. Jak to, že se tu z ničeho nic objevila, o tom neměl ani ponětí, jen věděl - tak nějak cítil -, že s ní musí něco udělat, že tohle je jeho poslední, jediná šance. Osud? Vždyť on sám býval prostředníkem osudu, než upadl v chladné zapomnění! Ale kým byl nyní?

Děvčátko se plaše usmálo a popošlo blíže. Jakoby ta růže - nebo možná on sám? - ji jakýmsi způsobem přitahovala, jako mušku ke světlu. Tráva se ohýbala k zemi, ustupujíce jejím krokům a opět hrdě zvedala hlavy k ocelově šedému nebi. Dívenka už stála těsně u něho a její pronikavý pohled plný zvědavosti přinutil Varracea si k ní přikleknout, aby si byli ve výši očí. 

,,Udělej, co udělat musíš, teď jsi pánem svého osudu!" Našeptával ten podivně povědomý hlásek a jeho ozvěna se rozléhala lukami s děsivou naléhavostí.

Dívenka zkoumavě natočila hlavu na stranu a zatěkala zrakem od růže k Varraceaovi. Pochopil, třebaže byl stále notně zmatený, co se to vlastně děje. Opatrně k ní natáhl ruku, v níž tak pevně svíral květinu a čekal na reakci dítěte. A ona chápala vše. Varracea ještě pocítil teplo její pokožky, když si od něho růži převzala. Usmála se, takovým tím nevinným, sladkým a nejupřímnějším úsměvem.

Obrazy se začaly střídat až příliš rychle. Loď, rozbouřené moře a vzdálený obzor. Hroby, desítky mlčenlivých křížů a hromad navršené hlíny. Plátna povalující se všude na zemi a na stojanech, překrásné malby a dvě smutné, milé oči barvy smaragdu, co se topily v tom zlém světě. Cesty, lesy, pole, krčmy, vesnice. Chrám, růže, slzy, krev... Co jsem to udělal? 

Chtělo se mu zvracet. Všechno se mu točilo před očima a všechny obrazy se slily do jednoho rozmazaného víru, co mu poletoval kolem hlavy. Byl tady, nebo tam? Byla ta ukrutná, tepavá bolest na spáncích skutečná? Něco zaslechl, ale chvíli mu trvalo, než dokázal jednotlivé slabiky rozpoznat a uvědomit si, že to byla otázka. ,,Jo, Jsem- jsem v pohodě." Vysoukal ze sebe s námahou. Viděl rozmazaně, leč postupně se to zlepšovalo, že byl schopen rozpoznat alespoň matně obrys vysoké postavy před sebou.

,,Můžeš vstát?"

Varracea si odplivl stranou. Chtěl něco říct, ale všechna slova se mu na jazyku pletla. Ucítil pod rukama studenou dlažbu a jen díky tomu si uvědomil, že ten otravný hlas měl pravdu - krčil se na podlaze, stojíce na všech čtyřech. 

,,Pro bohy," Zaklel někdo nad ním. ,,můj slabý, neschopný příteli, tohle mi vážně děláš naschvál! Netvař se jako před šibenicí a postav se na ty svoje kůly, dochází nám čas!"

Zkusil se postavit. Celé tělo se mu třáslo vyčerpáním. Nepamatoval si, kdy naposledy byl takhle zesláblý.

Ozval se dlouhý, rezignovaný povzdech. ,,Aby bylo jasno, jako smrtelník jsi ještě více k ničemu, než jako Věčný! Sper to ďas, musíme vypadnout. A opovaž se mi pozvracet blůzu, nebo ti zpřelámu všechny kosti v těle!"

Nějaké silné paže mu pomohly se zvednout do stoje a potom ho podepřely ze stran. Do nozder ho okamžitě udeřil pronikavý puch koňského trusu - Witchins. Více věcí už nebyl dvakrát schopen vnímat. Příliš dobře netušil, co se to s ním dělo dál, všechno bylo zastřeno v takové zvláštní mlze. Jen jednu věc vnímal dostatečně - přítele po svém boku, o něhož se opíral. Sice jeho medový hlas hulákal převážně samé kletby, či jízlivé poznámky, ale držel ho stále při vědomí. A to bylo tentokrát to jediné, co Varracea potřeboval.

_____-

Už je tu 7033 slov!