Věční Služebníci, ti, jenž byli lidmi naivně zváni "bohy", nebyli nikdy nic více, než pouhý prostředníci skutečných božstev a jejich záhadných, legendami opředených záměrů. Ovšem i přesto měli své vlastní chrámy někde na Zemi a věrné zástupce těch, kdož je v rozkvětu své sladké nevědomosti uctívali, nosili na jejich oltáře obětiny - a to od malých drobností až po důkazy krvavé zvrácenosti celého lidstva - a modlili se. Avšak byl zde jeden Věčný, kterému byl zbudován jen jediný chrám. Ten služebník pocházel z Rozpadlých království a kráčel proudy času teprve krátký čas. Měl spousty jmen a třebaže i on býval člověkem, na to lidské jméno již dávno zapomněl. Byl prostředníkem Osudu, byť obvykle si ho všichni pamatovali jako nositele nevyhnutelné zkázy a temnoty - kam vkročil, tam mu v patách šlo jen zlo a nelítostná smrt. Příběhy o jeho činech - ať už těch temných, či hrdinných, na než se raději zapomínalo - velmi brzy utichly a z mlhavých útržků jeho kdysi slavného bytí se staly jen překroucené pravdy, nahrazené jinými, významnějšími postavami, které lidé uctívali. Zapomnělo se. A to Varraceaovi mohlo přinést záhubu...

Witchins se dlouze zhoupl na své židli a vyhodil nohy na desku stolu. O skutečnost, že jeho vysoké jezdecké boty byly stále špinavé od bahna a koňských sraček se nikterak nestaral. Nejdříve si jen se zaujetím sobě vlastním drnkal na ten svůj zvláštní nástroj, později se rozhodl konečně přerušit tok myšlenek svého přítele. ,,Myslel sis, že to bude bez následků?" Kysele se ušklíbl a znovu ledabyle uhodil do strun své bohatě vyřezávané lyry. Varraceaovi se ani trochu nelíbilo, že jeho společník svým netradičním druhem hudby přitahuje tolik nechtěné pozornosti od všech zákazníků šenku. 

,,Myslel sis, že se vůbec něco takového může stát?" Sykl Varracea poněkud hlasitěji, než měl v úmyslu. Několik párů očí se na ně upřelo s o to větším zájmem. Raději se zhluboka nadechl a ztišil hlas. Ach, jak jen ho ten pitomec štval! Každopádně bylo jasné - a Varracea byl nevýslovně vděčný že to nemusel zažít - , že jako člověk musel být prostředník Karmy tisíckrát horší. ,,Sakra, zpívaly se o nás balady, lidé se nás báli nebo nás respektovali! Byli jsme hrdinové nebo zkurvysyni, ale copak je možné, aby na nás zapomněli!?"

,,Nezapomněli na nás," Líně se natáhl před sebe a bez optání si vzal Varraceaovo jablko. Zakousl se do něj a šťavnatě mlaskl. ,,zapomněli jenom na tebe!"

,,Oh, jasně. Mluvíš o jednotě jen když se ti to hodí, co? A to jablko je moje, pokud si dobře vzpomínám."

Se vší božskou povzneseností zakroutil hlavou. Prsty znovu jemně přejel po strunách a nejspíše musel zrovna nakousnout nějakou známou melodii, neboť u party štamgastů to vyvolalo náramné pozdvižení. Naposledy se zahryzl do jablka a poté jej hodil zpátky na stůl. Na půl okousané se dokutálelo před Varracea. ,,Nikomu se nedivím. Udělal jsi hnusný věci..."

,,Ale za to já, krucinál, nemůžu! Jen jsem plnil svou práci!"

,,Nejsi důležitý, jen všechny nepředstavitelně štveš. Proč by tě měl někdo chovat v mysli? Na mě se zapomenout nemůže. Lidi mě můžou proklínat jak chtějí, nakonec stejně ví, že mě potřebují! Já, můj zmatený, nedostatečně informovaný příteli, jsem pravá ruka spravedlnosti! Ale ty? K čemu jsi? Postavili ti jen jediný chrám, je jen otázkou času kdy se i ten rozpadne na sutiny a prach!" Ponořil se do hry na lyru s novým elánem. Melodie - nejdříve pomalá a kolísavá - teď začala nabírat na výšce a intenzitě. Varraceovi to upřímně pilo krev. Od vedlejšího stolu se ozval zpěv několika podnapilých chlapů. Mluvili jakýmsi zvláštním, huhlavým jazykem a píseň tak zněla spíše jako kdyby bezzubý stařík svolával slepice. ,,Haha, již brzy začneš slábnout a tvá moc vyprchá! Co z tebe zbude? Možná tě bohové pošlou zpátky na Zem jako člověka! Jestli ano, tak to se brzy, velmi brzy zase setkáme!"

Varracea byl vzteky bez sebe. Nebylo to tak dávno, co pocítil, že poněkud zeslábnul - tehdy mu jeho Věční přátelé prozradili, že Strážci mohou žít především díky tomu, že stále žijí v paměti lidí. Jak jen bylo možné, že zrovna na něj všichni zapomněli? ,,Kolik...kolik času mi zbývá?" Ovládl se, třebaže měl sto chutí rozmlátit Witchinsovi jeho strunný nástroj o hlavu. Ale svůj největší vztek už si stihl vylít, teď u něho převládalo spíše zoufalství.

,,Smíření je první krok, jsi na dobré cestě!" Halasně se zasmál. Ovšem, on se vždycky vším náramně bavil. ,,Asi tak...hm, do příštího novoluní?" Zadrnkal poslední sloku a jeho hra opět přešla jen v tichou melodii. Svůj potlesk si vyslechl od návštěvníku krčmy s profesionální grácií. Jak to, že jeho lidé nemohli nikdy opomenout? Co dělal lépe, než Varracea? Copak se vůbec dalo dělat něco lépe, když oni byli pouhými prostředníky, co plní úkoly? 

Varracea měl vždy nějaký plán v záloze. Vždy věděl, co má dělat, neboť byl pokaždé alespoň o dva tahy napřed. To on vše ovládal a dával tomu směr... Sakra, jak jen mohl dopustit, aby se jeho samotná existence octla v ohrožení?! Potřeboval více času, potřeboval vymyslet řešení.

Witchins se znuděně rozhlédl po nálevně. Přejel celou oprýskanou místnost pohledem, jako si dravé šelmy vyhlížejí svou příští oběť a potom zavolal na jednoho z opodál sedících mužů. Byl to nevysoký chlápek s čerstvě oholeným strništěm, co již na temeni hlavy plešatěl. V lehké opilosti cosi hulákal na své kumpány, zatímco se namáhavě zvedal z lavice, by došel za šenkýřem objednat další korbel chmeloviny. Když zaslechl své jméno, s podezřením se ohlédl.

Věčný Služebník mávl jeho směrem a naznačil mu, aby přistoupil blíže. Varracea jen nepřítomně sledoval, jak se kmán se vší nedůvěřivostí přiblížil. Witchins plynule přešel do jeho rodné řeči, sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha něco, co nikdo jiný nemohl zaslechnout. Muž zrudnul vzteky, zaklel a bez dalšího slova se rázně rozešel zpátky ke skupince svých přátel.

Prostředník Karmy, jenž si opět bez starostně drnkal na tu svou lyru, byl prohnaný parchant a tak to Varraceaovi ani tentokrát nedalo a musel se zeptat. ,,Cos mu řekl?" 

Witchins se zasmál a zkřivil rty v posměšném úsměvu. ,,Že dnes večer nachytá svou ženu a svého kamaráda při nepěkných věcech! Haha, škoda že neuvidím, jak se bude tvářit!"

Varracea si jen frustrovaně povzdechl. ,,Oh, ano, tyhle věci z tebe dozajista dělají někoho důležitějšího, než jsem já, že? Protože chlápek se raději pomodlí k svatému, jako jsi ty, než k někomu, kdo mu nebude dodávat drby!" Proč byli lidé pitomější než dlabané necky? Kdysi sám býval člověkem, nyní byl Věčným, leč přesto nikdy nedokázal zvrácenost a složitou jednoduchost lidstva pochopit.

,,Podváděl svou ženu již dlouho, je na čase, aby se karta obrátila, můj naivní příteli." Pronesl věcně, s výrazem nabubřelé žáby, jako by citoval nějaký verš ze Svaté knihy.  ,,Lidé mají rádi jednoduché věci, které znají a kterým rozumí. Myslíš si, že někoho bavilo modlit se k prostředníkovi Osudu a pak luštit jeho zašifrovaná proroctví? Ne, pro Pekelné zatracení, kdo by na to měl nervy? Já jsem dávno zakořeněná spravedlnost v každém člověku, naslouchají mi a vždy budou!" Byl přehnaně hrdý a číše jeho pýchy již dlouhou dobu přetékala, leč co když oprávněně?

Varracea se cítil mizerně, měl vztek a v nitru duše mu začínalo klíčit zoufalství. Avšak v mysli se mu stihl zrodit jistý plán. Musel si s někým promluvit. S někým, kdo Proudy času kráčí již nějakou tu dobu, kdo stihl posbírat většinu pozemské moudrosti a bude ochoten podat tonoucímu pomocnou ruku - Rioghid, ta nejmocnější z Věčných Služebníků.

,,Nelíbí se mi, jak jsi tichý," utrousil Witchins, aniž by zvedl zrak od nástroje ve svých rukách. U vedlejšího stolu zatím vypukla celkem slušná rvačka - zdálo se, že podnapilý kmán se rozhodl nečekat a raději se to jal se svým kamarádem vyřídit na místě a pěkně po staru. ,,to nikdy nevěstí nic dobré..." Zvedl zrak ke svému společníkovi, zkoumavě naklonil hlavu na stranu a prohlížel si Varraceaovu tvář. ,,Alé, tenhle výraz znám, ty zatracený pitomče, že ty už zase něco vymýšlíš, co? Ušetřím ti čas, ať už jsi přišel na cokoli, nebude to fungovat! Dám ti typ - zkus namočit do lavoru na obětiny v chrámu  Věčného ochránce, určitě si tě pak někdo všimne!" Následoval další Witchinsův výbuch smíchu, až se lidé zamračeně otáčeli jejich směrem.

Witchins měl v jistém ohledu pravdu - nezbývalo mu nic jiného, než na sebe nějak upoutat pozornost. Jenže jak, když už ani nebyl schopen přivolat základní zaklínalo? Uhel, potřeboval kousek uhlí. Kradmo se podíval po nálevně. Všude bylo plno stolů, židlí a lavic, co překážely a hromada hlučných lidí, kteří zabírali i veškerý zbylý prostor. A pak - v nejodlehlejším rohu té přeplněné krčmy stálo kruhové ohniště a nad ním plechové trubky odvádějící kouř. V hromadě uhlíků ještě doutnaly žhavé jiskry. Varracea jen krátce pohlédl na svého přítele a v tom pohledu byla především šťavnatá nadávka a varování, ať už ho konečně nechá na pokoji. Zvedl se, prokličkoval mezi klopýtajícími opilci a zamířil k ohništi. Ujistil se, že ho nesleduje nikdo jiný, kromě zmateného Witchinse, natáhl ruku, popadl jeden uhlík a nenápadně jej zastrčil do kapsy svého pláště. Na okamžik strnul, překvapen, že náhle ucítil cosi zvláštního - cítil teplo vycházející z kousku uhlí ve své ruce. Sakra, bylo to horší, než si myslel. Jako Věčný Služebník by neměl být schopen cítit vůbec nic!

Proklouzl ven, na drobný dvůr stavení, sloužícího jako poutnický šenk. Byl klidný podzimní večer, v těchto bohy proklatých končinách však až příliš chladný a vlezlý. Ani vítr nefoukal, jen hustá mléčná mlha se pomalu snášela na údolí Neictan. A panovalo tam to zvláštní, mrtvolné ticho.

Špatná viditelnost Varracea nikterak netrápila, dal se rychle do práce, přeci jen, nechtěl aby ho tu stihl načapat některý z opilců, až si půjde za krčmu vyprázdnit močový měchýř. Jednotlivé tahy kreslil uhlem na omítku stavení po zpaměti. Tiše láteřil - přivolávací znak byl tak neskutečně složitý a zdlouhavý.

,,Můj zoufalý příteli," zašveholil mu známý hlas za zády. ,,to jsi vážně tak hloupý, že se chystáš přivolat si k sobě dobrovolně Rioghid, nebo tak opilý?"

,,Nechápeš to!" Zlostně se obrátil, drtíce kousek uhlu v rukách a měl sto chutí mrštit jím po Witchinsovi. ,,Já jsem cítil, blbečku, cítil jsem, jak mě ten uhlík pálí v rukách! Nemám čas ani do dalšího novoluní, slábnu mnohem rychleji!"

,,Sper to ďas! Před tím, než se vrhneš do náruče té prolhané zmiji, máš ještě jiné možnosti. Co si myslíš, že od ní dostaneš? Ona ti nic nedá zadarmo a cena bude zatraceně vysoká! Udělá ti laskavost, potom tě skalpuje a tvojí vypreparovanou palici si pověsí nad postel! To už ti vážně stihly odumřít všechny mozkové buňky?!" Witchins rozladěně rozhodil rukama. Možná byl jejich vztah vážně zvláštní, založený na vzájemných urážkách, sarkasmu a přehnané upřímnosti, ale pořád byl ten cvok jeho přítel. 

Varracea letmo přejel pohledem nedodělaný znak. Byla tma, ale jeho zrak už se stihl trochu přizpůsobit těm nepříjemným podmínkám. Chybělo už jen pár tahů, aby bylo zaklínadlo kompletní a použitelné. Zvládl by vůbec v sobě posbírat dostatek síly na takové kouzlo? Měl by být příteli vděčný, že jej zastavil v čas a donutil zamyslet se nad následky? ,,Neřekl bych, že jsem v pozici, kdy bych měl právo volby. Nemám příliš možností. Co bych podle tebe měl dělat?!" Už se nesnažil skrývat bezmoc ve svém hlase za lhostejný a chladný tón. Byl na půli cesty k smíření s tím vším. Zanikne všechno o co se snažil, zmizí stejně jako odkaz, který po sobě toužil zanechat.

Údělem prostředníka Karmy bylo, vracet lidem ,co si zaseli', starat se, aby vše bylo v rovnováze a každému byl vyměřen spravedlivý trest, jaký si zasloužil. Witchins však nejraději lidem nastavoval zrcadlo. Skvělé na tom bylo především to, že nešlo jen o pouhou metaforu. ,,Nejdříve se podíváme, co nám řekne Odraz moudrosti." Witchins věnoval svému společníkovi velkorysí úsměv. Utáhl si popruh, jímž si na záda připoutal svou elfskou lyru, z kapes svého černého pláště vytáhl pár jelenicových rukavic a natáhl si je. Zkusmo zahýbal prsty a elegantním pohybem si je upravil, aby dokonale seděly. ,,Přistup blíže, nešťastný příteli, já nekoušu." Odhalil bělostné zuby v dravčím úšklebku.

Varracea se ani nehnul. Hleděl na něho s nedůvěrou, nabídka pomoci byla od někoho takového nanejvýš podezřelá a on nebyl natolik lehkovážný, aby se slepě vrhl do pasti, v níž se skrývala lákavá návnada. ,,Vážně se mi chystáš pomoct? Čím jsem si zasloužil tu poctu? Ne, vážně, o co ti jde?" Zatěkal pohledem mezi ním a stěnou stavení, na níž se stále skvěl nedokreslený znak, jako zlověstná kletba. Vychladlý kousek uhlu nechal volně proklouznout mezi prsty a neslyšně dopadnout na zem.

Witchins se opět tiše zasmál a pohodil hlavou, až mu zlatavý pramen vlasů sklouzl do obličeje. Se vší noblesou si jej odhrnul z tváře. ,,Opět jsi mě odhalil - vše má svou cenu a nic není zadarmo." Roztáhl prsty v černých rukavicích a oběma rukama naráz opsal ve vzduchu půlkruh. Jen se rozcvičoval, ale stejně jiskry přeskakující od konečků jeho prstů předvedly vskutku působivé magické představení. ,,I já budu potřebovat tvou pomoc." Zvážněl, úsměv mu ztvrdnul na rtech. V zelenohnědých očích měl soustředěnost, vážnost a obavy, skryté za chladné smíření. ,,Možná velmi brzy, možná za delší čas. Pojďme udělat dohodu, Varraceo, služba za službu, já pomohu tobě a ty dostaneš šanci mi to oplatit..."

,,Jaký je v tom rozdíl, když udělám laskavost tobě, nebo Rioghid?" Hořkost oněch slov zaskočila i samotného Varracea. Leč byla to pravda - měl tři možnosti, buď se pomalu utopit, vrhnout se z útesu, nebo se nechat sežrat vlky. Tak či onak, skončí to stejně, není už žádná naděje, žádné východisko. 

Odmlčel se. Jeho ruce ustaly v pohybu, nechal je splynout podél těla a na okamžik se zdál mnohem starší, než byla jeho lidská schránka. Na skutečně krátkou chvíli na něm byly vidět všechny ty roky, kdy kráčel Proudy času, jenž nesl na svých bedrech. ,,Jediné, čím ti mohu ručit je mé vlastní slovo. Nechystám se tě zničit, byť sledovat tvůj skon by bylo nanejvýše zábavné." Okolo rukou, téměř až od ramen k dlaním, se mu roztančily bílé plameny. Dravě olizovaly jeho oděv, leč magický oheň jej nedokázal propálit či jinak poškodit. Což ovšem neplatilo o kůži, holou pokožku by okamžitě a velmi bolestivě sežehl - kvůli čemuž by vyvolávání takového zaklínadla bez rukavic byla absolutní pitomost. Witchinsi se do tváře opět vkradla ona pověstná hrdá sebejistota, když plně soustředěný črtal ve vzduchu znamení. Plameny se nejdříve zavlnily, zajiskřily a potom svorně a poddajně pobledly a nechány se vést jeho pohyby, skroutily se kolem Witchinsova těla do poměrně širokého kruhu - tak zhruba na dva kroky volného prostoru, nicméně to bylo dostatek místa pro ně oba. Pak prostředník spravedlnosti vzhlédl od své práce a zadíval se na svého přítele s nevyslovenou otázkou na rtech.

Varracea váhal.

Witchins natáhl ruku dlaní dopředu a stěna plamenů se v jednom místě přerušila a vytvořila úzký vstup. ,,Vždy je na výběr, příteli, byť se častokrát zdá, že všechny cesty vedou do jisté temnoty..." 

_____-

I s prologem mám zatím 3254 slov...