Nedokázal uvěřit, že na tu pitomou dohodu nakonec přistoupil, zcela střízlivý a vědom si té nekonečné nejistoty, zda bylo moudré věřit prostředníkovi Spravedlnosti. Po celou dobu magického přenosu Varracea jen tiše spílal sám sobě, všem bohům a celému proklatému lidstvu. Jak to, že elfové byli na rozdíl od lidí takový inteligentní, ušlechtilý národ, byť oba druhy kdysi dávno vznikly společně? Ta myšlenka přišla těsně před okamžikem, kdy společně s Witchinsem dopadl na tvrdou dlažbu a doslova zaryl obličej do země. Dobře, nutno osvětlit, že právě kvůli takovým to nejistým a tvrdým přistání byl tento způsob přepravy - teleportace - velmi neoblíbený a povětšinou také hojně kritizovaný. Vzniklo dokonce už i pár návrhů, aby toto zaklínadlo bylo zrušeno, neboť ne každý jej byl schopen spolehlivě ovládat a kolikrát i zkušený Služebník něco spletl a přenesl se na zcela neznámé, nežádoucí místo. Avšak Witchins se nikdy nebál, vlastně to on byl vždy ten, kdo takovéto návrhy rázně zamítal. Jenom štěstí, že jako Věčný nemohl Varracea zakusit, jaká by to byla bolest, kdyby si zlomil pár kostí v těle při této šílené jízdě.

Nasupeně se vyškrábal do stoje a oprášil svůj plášť. Co ho však vytočilo daleko více, byl výhled na pobavení jiskřící z Witchinsovi tváře a jeho pitomý posměšek. ,,Oh, taky sis cestu trhlinou Světů tak užil?" Zase se tak jízlivě ušklíbl, sňal jelenicové rukavice a zastrčil si je do skryté kapsy. ,,Čas vyrazit, splnit úkol a co nejrychleji odsud vypadnout, můj nevděčný příteli. Skutečně by mě ranilo, kdyby jsme tu někoho vyrušili - Jestli nás někdo uvidí, bude to problém, takže pohni pozadím a jdeme. Hlavně ať to neskončí jako vždycky... Pro bohy, opovaž se tu něčeho jen dotknout a zlomím ti obě ruce!" Poté, co Varracea okřikl na čtyři doby jako nějakého nešikovného tovaryšského učně se rázně otočil a vykročil dlouhou majestátní halou do středu pevnosti. Podpatky jeho vysokých jezdeckých bot hlučně zvonily o mramorovou dlažbu, třebaže se snažil ten zvuk utišit. Varracea jen mlčky, zatvrzele nasupený šel za ním a raději se rozhodl zdržet se nějakého komentáře. Naštěstí jakmile se hala rozdělila na několik chodeb, přešli z naleštěné, hlučné dlažby na dřevěné parkety, jež jim konečně dovolily pokračovat s tichostí stínů. 

Magický přenos nebyl proveden chybně - skutečně se nacházeli kdesi v lesích na jihu Malého pohoří, v Bělovlčí pevnosti spadající pod správu Věčných bojovníků. Služebníci a bojovníci se od sebe nikterak nelišili, všichni sloužili bohům a byli prostředníky veškerých jejich úmyslů. Leč tato skupina žila v utajení mezi lidmi - třebaže až daleko v horách, civilizací nespatřena -, svými soudruhy žijícími v Říši bohů vrchovatě pohrdali a doslova je nemohli vystát. Kolovaly nějaké řeči, že Witchins má údajně vážný vztah s někým z Bojovníků a právě kvůli tomu jako jediný může pevnost navštěvovat a používat Odraz moudrosti. Co na tom bylo pravdy, ani Varracea netušil, neboť jeho zpropadený přítel měl ve zvyku kolem toho děsně mlžit, jako by se jednalo o přísně tajnou informaci. Neptal se - hlavně když prostředník Spravedlnosti splní svou část dohody...

Čím déle kráčeli pevností, tím hlouběji se dostávali do nitra hory, v níž byl domov Bojovníků vystaven. A spolu s klesající teplotou se měnil i interiér a tak se brzy majestátní, diplomatická budova změnila ve vlhkou vojenskou stavbu, co místo dřevem obkládaných stěn měla odhalenou skálu, hrubě opracovanou a plnou pavučin.

Witchins prudce zabrzdil, div že mu jeho společník nevrazil do zad. ,,Někdo jde," šeptnul směrem k Varraceaovi. Chvíli jen stál a se zatajeným dechem naslouchal tichým, přibližujícím se krokům. Varracea si neklidně povzdechl, ale držel jazyk za zuby a čekal, co dál. A potom, dříve, než se zmohl na protest ho Witchins popadl za límec kabátce a strhl ho s sebou ke straně. Oba se doslova připlácly na zeď, až Varraceaovi z toho nárazu zazvonilo v uších.

,,Co to sakra -"

Witchins ho znovu čapnul za oděv a o něco hruběji, než před tím ho stáhl do jednoho z výklenků vytesaných do kamene. Byl to zatraceně malý prostor, takže na sebe museli být nepříjemně přimáčknutí. Varracea se raději zdržel dalších protestů. Už aby to bylo za ním, jeho přítel smrděl po koňských sračkách, že se to nedalo vydržet! Jak to, že se vůbec ten pitomec dostal do styku s koněm?

Kroky se přiblížily dost na to, aby bylo možno spatřit i jejich původce - vysoký chlápek v olivové kazajce a hnědých jelenicových kalhotách, co musel mít kvůli svým vysokým botám vykasané pod kolena. A za ním - druhý, k prvnímu naprosto totožný muž, až by to kde koho zarazilo. Tvářili se zcela stejně chladně, dokonce měli i stejný rázný krok, ne, vlastně se hýbali úplně stejně, jako by to bylo jedno a to samé tělo! Minuli je bez sebe menšího povšimnutí a zmizeli za zákrutem chodby.

Witchins se opatrně vyklonil ze svého místa ve výklenku - jeho zdobená elfská lyra, co jí měl připevněnou na zádech popruhem, při tom pohybu jen o vlásek minula Varraceaův obličej - a skontroval, že už jsou opět sami. ,,Ty jsi ale idiot, ještě chvíli bys tam stál jak poleno a už bys tu mohl po podlaze sbírat svoje zuby! A jen si počkej, až by zjistil, že už jsi téměř schopen cítit bolest - ten by si tě vychutnal!" Prostředník spravedlnosti si ještě oprášil svůj plášť a už vylézal ze svého úkrytu. 

,,Oni byli přece dva, ne?" Zarazil se Varracea.

,,Dva?" Uchechtl se. ,,To je spíše jeden chlap rozdělený do dvou těl. Hele, já fakt nevím, co to může být za kouzla," bránil se ostentativně, jakmile viděl, že se Varracea chystá k otázce. Už zase kolem toho chodil po špičkách, přitom jestli se někdo v záležitostech Bělovlčí pevnosti vyznal dobře, musel to být především on. 

Opět se rozešli, sladili krok a Varracea  znovu zabředl hovor. ,,To se tu pokaždé musíš takhle plížit?"

,,Ne, to jenom když mám s sebou doprovod. Obyvatelé této..." Zapátral po vhodném označení ledové, podmáčené a pavouky a další havětí obydlené pevnosti. ,,...barbarské hory nemají příliš v oblibě své více privilegované přátele Služebníky - až na mě, samozřejmě, mě má rád každý! A ty jsi...no ty jsi, můj bezcenný příteli, v tuto dobu spíše cosi mezi Věčným a smrtelníkem. Takže jsou tu dvě možnosti, jak by se k tobě stavěli -"

Zatím co se Witchins spokojeně opájel vlastními žvásty, stihli dojít až do samého srdce hory. Jak si Varracea pamatoval pevnost ze studijních nákresů, museli být už jistě blízko svému cíli.

,,- Buď by tě nenáviděli o to více, nebo stejně jako Služebníky a nebo stejně jako lidi. V každém případě, můj prostoduchý příteli, by-"

,,Myslím že už jsme tady," skočil mu do řeči Varracea a už nikdy se tak nestihl dozvědět, co by v každém případě nastalo. 

Chodba se opět rozdvojovala, stanuli naproti velkým dvoukřídlým dveřím, byly okované stříbrem a uprostřed měli vyvedený elegantní runový nápis. Nikde však ani stopa po klice, ba či klíčové dírce. Varracea jen zběžně přelétl pohledem ono písmo, načež rezignovaně shledal, že toto nejsou magické dveře pásové výroby, pro něž platilo jedno univerzální heslo. Obrátil se tedy na Witchinse a trpělivě vyčkával.

Všechny ty drby a pomluvy přeci alespoň v něčem nelhaly - Věčný Služebník Witchins byl skutečně zasvěcen do tajemství pevnosti a měl přístup k Zakázané svatyni. ,,Běž kousek dál a laskavě si zacpi uši!" Štěkl prostředník Spravedlnosti. Když Varracea splnil příkaz, otočil se zase ke dveřím, přistoupil na krok blíže a cosi tiše zašeptal. Reakce byla téměř okamžitá - dveře se zcela neslyšně začaly otevírat. 

Witchins se ohlédl přes rameno. ,,Tak jdem." 

Lhal by sám sobě, kdyby se pokoušel tvrdit, že nebyl ani trochu nervózní, byl v rozpacích a topil se v nejistotě. Vážně by mu měl věřit? Stejně neměl na výběr. Varracea následoval svého společníka do ponuré svatyně.

Dveře se za nimi s dutým cvaknutím zabouchly. Bylo tam docela šero, jen kužel mdlého světla dopadal doprostřed místnosti dírou ve vybouleném stropě. Po všech okolních stěnách se pnula jakási popínavá rostlina plná ostrých trnů. Nebyly tu žádné parkety, ani dlažba. Na zemi se rozprostíraly kaluže vody, co kapala z vlhkého kamene nad jejich hlavami. Byl to neskutečně nepříjemný a vlezlý zvuk, když kapky vody rytmicky pleskaly o zem. Varracea se krátce rozhlédl. Ano, teď když se již více zorientoval, poznal, že místnost je docela pravidelného kruhového tvaru. Bylo to vážně děsivé místo.

,,Tak jo, hlavně zachovej klid a důvěřuj mi." Witchins přistoupil doprostřed místnosti, zase cosi tiše vyslovil a náhle, světe div se, ono to vážně fungovalo, objevilo se před ním nádherně zdobné zlaté zrcadlo. Vypadalo to, jako by viselo na nějaké neviditelné stěně.

,,Víš jak absurdně zní, když mi řekneš, abych ti důvěřoval?"

Jeho pokřivený úšklebek mluvil za vše. ,,Tak pojď, nemáme na to věčnost."

Odraz moudrosti - posvátné zrcadlo, dle legend prý stvořeno samotnými všemohoucími bohy, z důvodu stejně neznámého, jako ostatně snad všechny božské činy - odrážel s jakousi zvláštní matností jejich postavy. Varracea ještě nikdy neměl tu čest jej vidět na vlastní pohled a tak se cítil poněkud nesvůj. Co má nyní vlastně dělat? ,,To na tu věc mám jako začít mluvit?" Ucedil skrze zuby otázku. Ach, jak neskutečně moc nesnášel, když věděl prostředník Spravedlnosti něco lépe, než on! Bylo to před ním tak potupné!

Witchins si stoupl po jeho boku, až nepříjemně blízko. ,,Neříkej mi, že vážně nevíš, co máš dělat?" Poté, co ho Varracea zpražil pohledem nakvašenějším, než okurky v lihu, se jenom nonšalantně zasmál. ,,Jen si z tebe střílím, ovšem že to nemůžeš vědět!" Pozměnil svou prvotní reakci a povýšeně se usmál.

,,Tak jak se to dělá?!"

,,Natáhni ruku před sebe. Ale ne, ne takhle!" Witchins chmátl po jeho natažené paži jako chobotnice a nasměroval ji tak, aby se špičky prstů dotýkaly studeného skla. Potom ho ještě okřikl, ať nestojí - citace - jako socha kapitána Klacka, pokálena holubími výkaly. ,,No a teď se musíš soustředit. Neprotáčej oči, prostě se koncentruj na jednu jednoduchou otázku, u který potřebuješ znát odpověď..." Vžil se do role kantora a zdálo se, že mu dělá náramně dobře, když může na někoho hulákat.

Jasně, jedna jednoduchá otázka - to by nemělo být tak složité, není-liž pravda? Jenže Varracea měl v hlavě vymeteno, nebo ho spíše tížilo takové množství otázek bez odpovědí, že netušil, kde začít. Ale což, možná první otázku nezvolí dobře, jenže někde se začít musí...

,,Soustřeď se!"

A on se soustředil. V mysli měl jen jedinou myšlenku, co se stala středobodem jeho vesmíru. Hleděl do toho zrcadla jako by to bylo to jediné, co kolem něho vůbec existovalo, měl pocit, že se obraz těch dvou postav v černých pláštích mihotá a bledne. Nebo se mu to jen zdálo?

Byly to možná dvě minuty, možná deset. Věčný služebníci uměli zachovat trpělivost, leč někdy i jim ruply nervy - to zatracené zrcadlo se ani nehnulo!

,,Proč ten krám zas nejde?!" Varracea už toho měl tak akorát po krk. Veškeré soustředění a chladná trpělivost byly ty tam. Obraz se nezměnil, ani se nepohnul, zkrátka nic.

,,Mělo by to jít. Něco jsi dělal špatně," mudroval Witchins. ,,málo jsi se soustředil, zase si myslel na kraviny! Tohle vyžaduje smrtelné soustředění, můj hloupý, neschopný příteli."

Vážně měl tohle za potřebí - vloupat se do Zakázané svatyně, postávat před zrcadlem jako idiot, co hledá latrínu, nechávat se poučovat od Witchinse a navrch ještě tomu zrcadlu nadávat, protože naprosto žádné odpovědi nepřineslo? Ne, neměl, neboť naštěstí i ve Varraceaovi zbylo ještě trochu hrdosti a soudnosti.

Witchins překvapeně vyvalil oči. ,,Kam zas jdeš?"

Měl toho dost, akorát tu mrhá časem, vzácným časem, kterého nemá zrovna na rozdávání. ,,Odcházím," zabručel, aniž by se k tomu namáhal otáčet a pokračoval, přeskakujíce kaluže vody na zemi, směrem k zavřeným vratům bez kliky.

Prostředník spravedlnosti na sebe nenechal dlouho čekat a za chvíli už dýchal Varraceaovi na zátylek. ,,Cože? Ty vážně nemáš ani trochu trpělivosti, to to tu hodláš zabalit? Víš jak neskutečně těžké bylo-" Odmlčel se, neboť právě při svém krkolomném tanci kolem kaluží málem do jedné z nich spadl.

,,Sice jsi mi absolutně nepomohl, ale vím, že naši dohodu už nezruším, tak klid, ty šmejde." Kruci, ta stupidní dohoda mu bude v žaludku ležet ještě pěkně dlouho - co ho to vůbec napadlo? Jak jen mohl být tak strašně naivní a myslet si, že mu vážně pomůže?! Věděl, že si to pěkně zavařil, ale nad tím bude dumat až později, nejdříve se bude muset dostat z pevnosti a vymyslet, co dál.

Octli se až před dveřmi, jaké překvapení, že ani zevnitř neměli kliku či nějakou klíčovou dírku. 

,,Tak pohni," Obrátil se na Witchinse, co se stále jaksi nemohl dokopat ke slovu. ,,vyslov to své zaklínadlo a padáme ven."

Witchins si jen smířlivě povzdechl a začal tiše recitovat kouzlo. Dveře však zůstaly netečné jeho prosbě. Zkusil to znovu, trochu hlasitěji, protože dveřní systém už je přeci jenom taky postaršího data výroby. Nic.

Varracea nasupeně protočil oči v sloup. Vážně už přestával věřit všemu, co opěvovaní Bojovníci vytvořily - zatím to působilo dojmem, že v pevnosti nic nefunguje jak by mělo a to počínaje muže ve dvou tělech, nefunkčními dveřmi konče. Co přijde na řadu další? Zhroutí se jim to celé na hlavu? Varracea zaklel a raději moudře vzdal čekání na úspěch Witchinsova snažení. Možná by tu mohl být náhradní východ, za zkoušku to stálo, obvykle měla každá svatyně několik vchodů - jeden hlavní, další pro kazatele a někdy i nějaké tajné východy -, krom toho už se mu z dlouhého pobytu v temnotě té polojeskyně točila hlava a mátly smysly.

,,Sakra! Co se to děje?" Dolehlo k Varraceaovi spílání prostředníka Spravedlnosti, kterak se už po pátá snažil přimět dveře k poslušnosti, dokonce i hrubým a neomaleným kopancem.

U zdí - kam mdlé světlo pronikalo jen velmi slabě, skoro vůbec - bylo větší vlhko, tudíž Varracea musel chtě nechtě procházet vodou. Rostlina pnoucí se po celém obvodu svatyně porůstala stěny natolik hustě, že nebylo jiné cesty, než jej ručně odhrnovat, pátrajíce po dveřích, které by při troše štěstí mohla pod svými dravými šlahouny skrývat. Další nevýhoda hned po nedostatku osvětlení bylo, že rostlina skrývala záludné a velmi ostré trny. Varracea se při svém hledání stihl nabodnout snad třikrát. Na poprvé leknutím zaklel hlasitěji, než měl v úmyslu. V odpověď se ozval jen Witchinsův posměšný hlas. ,,To tam hledáš borůvky, nebo co si myslíš že děláš?" Varracea ho ignoroval. Už aby odsud byl co nejdříve na míle pryč, měl z toho špatný pocit, nebo spíše zatraceně zlou předtuchu, co každým okamžikem sílila.

Až po několika minutách úmorného prodírání trnitým houštím se ozvalo vítězné zvolání: ,,Můj neschopný příteli, zatím co jsi se sápal po stěnách a hledal něco, co tam není, podařilo se mi otevřít ty pitomé dveře!"

Varracea si šťavnatě odplivl na zem a vracel se za zvukem jeho hlasu. Měl vztek - ruce od krve a úplně zbytečně, stejně, jako většina věcí, co udělal. Kdy se to všechno stihlo tak pokazit? A ten poslední pohled směrem k zrcadlu uprostřed místnosti si prostě odpustit nemohl... Když na to zpětně vzpomínal, býval by se byl raději nikdy neotočil, ne vlastně by nikdy do té zatracené svatyně ani nevstoupil!

Vysoké postavy v černých pláštích se rozplynuly. Odraz zrcadla se mírně zachvěl, docela jako vodní hladina, když do ní někdo hodí kamínek, a náhle se tam začal rýsovat zcela zřetelný květ růže, krvavě rudý. Ještě není pozdě - ještě je naděje...

____-

Druhá kapitola na světě! Osobně mě neskutečně bavilo ji psát, i když s pravopisem se stále peru... Akorát mám docela obavy, zda zvládnu dodržet limit slov soutěže - jak mám narvat celý příběh do tak malého limitu? -, nebo, že se naopak vůbec nedokážu dostat ke třetímu milníku :/ No, každopádně obdivuji všechny, kdo mají tolik trpělivosti a tohle "dílo" stále čtou.