,,No, KIV je náš hlavní nepřítel. Loví nás, jako nějakou zvěř. A-ale víc ti říct nemohu." posmutněl v hlase a začal pozorovat zem. Chápala jsem to. Podle určitých pravidel mi nesměl říct nic tak závažného.

,,A to se k vám musím přidat, aby jste mi řekli víc?" zeptala jsem se, ale myslela jsem to jako vtip. V tu chvíli se mě Dorado i Ryane začali prohlížet a já pochopila, proč měli mlčet, v tu chvíli jsem zalitovala věty, kterou jsem vypustila z úst.,,Ano, ale no ne? Vlastně jo. No, ne." začal zmatkovat Dorado i když mu Ryane dala jasný signál k odsouhlasení.,,No my nejsme jenom dva. Máme skupinu o patnácti členech." vložila se do řeči Ryane a Doradovi defakto podkopla nohy.,,A jak se k vám mohu připojit?" rychle jsem se zeptala. Došlo mi, že z tátovy strany nevymačkám nic, zatím co její skupina vypadala dost zajímavě a byla prošpikovaná informacemi a odpovědmi na mé otázky.,,My nerozhodujeme. To ten nejvýše postavený. Když projdeš zkouškou dáme ti vědět." v klidu dořekla a i s Doradou se rozešla. Po zádech se mi projel chlad. Ryane se znovu oděla do pláště temnoty, který mě děsil a tak jsem je jen tiše následovala.,,Těšíš se do školy?" otočila se na mě Ryane po pár tichých minutách chůze a vytrhla mě z myšlenek, které se odebíraly katastrofickým směrem.,,Nevím. Spíš se bojím." přiznala jsem tiše a se oba najednou zastavili a koukli se na mě.,,Nemáš čeho. Nenech se vyvést z míry. Ano?" klidně pronesl Dorado a zase se rozešel. Byla jsem ráda, že se mi nesmáli a poradili mi, teda Dorada mi poradil a podpořil mě. Zbytek cesty uběhl rychle. Ryane a Dorado probírali jaké nové tváře se objeví ve třídě a já hledala Carinu, ale po té jako by se pod ní slehla zem. Chvíli jsem teda poslouchala jejich rozhovor a dozvěděla se, že loď z extralizany a restriany přistávají ještě dneska. Ke škole jsme došli poměrně rychle. Protlačila jsem se mezi davy a došla jsem ke dveřím ředitelny. Už jsem chtěla zaklepat, když v tom se mi v hlavě ozvalo: ,,Jdi do třídy .. vše je zařízeno." Ztuhla jsem v poloze, kdy jsem držela kliku. Že by ředitelka byla jednou z nás? zeptala jsem se sama sebe. Nikdy mě nenapadlo, že by restrian nebo extralizan mohl mít vysoké postavení. Jakmile jsem párkrát zamrkala uvědomila jsem si co dělám a rychle se dala do pohybu. Našla jsem Ryane a došla ke dveřím, kde jsem zůstala až do zvonění. Zaklepala jsem na dveře vešla do třídy. Když jsem viděla tu spoustu lidí nahodila jsem nevinný úsměv. Učitelka mě poprosila o představení a tak jsem se představila.,,Ahoj. Já jsem Lyn Sím." řekla jsem rychle a hned zkoušela v hlavě komolit zprávu, jak jim dát najevo kdo jsem. Naši by měli vědět kdo jsem už kvůli otci, přesto jsem tušila, že ho zná málokdo. Nebylo to ale vůbec nutné. V hlavě se mi totiž ihned začali ozývat cizí hlasy, které popisovaly místo kde seděly naši. Učitelka stále povídala a tak jsem se pomalu zaměřovala na jednotlivé hlasy. Ale něco mi přišlo velice nepříjemné. Když jsem se totiž zaměřila víc šel slyšet tenounký hlásek, který prosil at jsou všichni potichu. Začala jsem si tedy prohlížet třídu a všimla si postavy sedící úplně vzadu, vlevo na kraji. Bohužel mohla jsem se zaměřit, ale nic ani nikoho jsem tam neviděla. Nakonec jsem se tedy zaměřila alespoň na místo, kde seděla ona zvláštní osoba, a pomalu začala telepatický rozhovor.,,Ahoj já jsem Lyn?" žádná odpověď. Zahleděla jsem se do podlahy a znova začala. ,,Tady vepředu." snažila jsem se. V tu chvíli se třídou ozval zvuk židle dopadající na zem. Rychle jsem se koukla na místo, odkud se ozvala rána, ale nikoho jsem neviděla. Dupla jsem nohou a cítila pohyb. Někdo běžel mým směrem. Začala jsem se znova rozhlížet, ale nic. Bylo to jako by se mi ta postava zkovala za zdí. ,,Že by druh bariéry?" vrtalo mi hlavou. ,,Ryanina byla podobná této. Třeba je to stejný druh." Nevnímala jsem nic jiného než mé myšlenky, ale i ty se rozplynuli po pár mrknutích. Pomalu jsem začala vnímat a slyšela učitelku říct jen: ,,Budeš sedět vzadu."Každé vote, koment potěší.Sam

,,No, KIV je náš hlavní nepřítel. Loví nás, jako nějakou zvěř. A-ale víc ti říct nemohu." posmutněl v hlase a začal pozorovat zem. Chápala jsem to. Podle určitých pravidel mi nesměl říct nic tak závažného.

,,A to se k vám musím přidat, aby jste mi řekli víc?" zeptala jsem se, ale myslela jsem to jako vtip. V tu chvíli se mě Dorado i Ryane začali prohlížet a já pochopila, proč měli mlčet, v tu chvíli jsem zalitovala věty, kterou jsem vypustila z úst.

,,No, ne? Vlastně, jo. No, ne." začal zmatkovat Dorado i když mu Ryane dala jasný signál k odsouhlasení.

,,No my nejsme jenom dva. Máme skupinu o patnácti členech." vložila se do řeči Ryane a Doradovi zmařila šance na vykroutění se.

,,A jak se k vám mohu připojit?" rychle jsem se zeptala. Došlo mi, že z tátovy strany nevymačkám nic, zatím co její skupina vypadala dost zajímavě a byla prošpikovaná informacemi a odpovědmi na mé otázky.

,,My nerozhodujeme. To ten nejvýše postavený. Když něco dáme ti vědět." v klidu dořekla a i s Doradou se rozešla. Po zádech se mi projel chlad. Ryane se znovu oděla do pláště temnoty, který mě děsil a tak jsem je jen tiše následovala. ,,Těšíš se do školy?" otočila se na mě Ryane po pár tichých minutách chůze a vytrhla mě z myšlenek, které se odebíraly katastrofickým směrem.

,,Nevím. Spíš se bojím." přiznala jsem tiše a se oba najednou zastavili a koukli se na mě. V jejich pohledu jsem cítila soucit.

,,Nemáš čeho. Nenech se vyvést z míry. Ano?" klidně pronesl Dorado a zase se rozešel. Byla jsem ráda, že se mi nesmáli a poradili mi, tedy Dorado a podpořil mě. Ryane a Dorado pak probírali jaké nové tváře se objeví ve třídě a já hledala Carinu, ale po té jako by se slehla zem. Chvíli jsem tedy poslouchala jejich rozhovor a dozvěděla se, že loď z extralizany a restriany přistávají ještě dneska. Když jsem to uslyšela radostí se mi rozbušilo srdce, protože sem možná přiletí mí kamarádi, ale pak vše pominulo, když jsem si uvědomila, že přiletí i extralizané.

Ke škole jsme došli poměrně rychle. Protlačila jsem se mezi davy a došla jsem ke dveřím ředitelny. Už jsem chtěla zaklepat, když v tom se mi v hlavě ozvalo: ,,Jdi do třídy .. vše je zařízeno." Ztuhla jsem v poloze, kdy jsem držela kliku. Že by ředitelka byla jednou z nás? zeptala jsem se sama sebe. Nikdy mě nenapadlo, že by restrian nebo extralizan mohl mít vysoké postavení. Slyšela jsem, že máme členy i v senátu, ale myslela jsem, že to jsou pouze žvásty. Jakmile jsem párkrát zamrkala uvědomila jsem si co dělám a rychle se dala do pohybu.

Když jsem došla ke dveřím, kde jsem zůstala až do zvonění, všimla jsem si ve třídě Cariny. Zaklepala jsem na dveře a vešla do třídy. Když jsem před sebou viděla tu spoustu lidí nahodila jsem nevinný úsměv.

Učitelka mě poprosila o představení a tak jsem se o to mile pokusila: ,,Ahoj. Jsem Lyn Síma. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet." řekla jsem rychle a hned zkoušela v hlavě zkomolit zprávu, jak jim dát najevo kdo jsem. Naši by měli vědět kdo jsem už kvůli otci, přesto jsem si myslela, že příjmení připíšou náhodě. Nebylo to ale vůbec nutné. V hlavě se mi totiž ihned začali ozývat cizí hlasy, které popisovaly místo kde seděly naši. Učitelka stále povídala a tak jsem se pomalu zaměřovala na jednotlivé hlasy, ale něco mi přišlo velice nepříjemné.

Když jsem se totiž zaměřila víc šel slyšet tenounký hlásek, který prosil at jsou všichni potichu. Snažila jsem se hlásek zařadit k člověku a tak jsem projížděla lavici po lavici. Nakonec mi zbyly zadní lavice. Začala jsem si tedy prohlížet řadu, ale nic ani nikoho jsem vzadu neviděla. Nakonec jsem se tedy zaměřila alespoň na bližší místo a pomalu začala telepatický rozhovor.

,,Ahoj, já jsem Lyn?" žádná odpověď. Zahleděla jsem se do podlahy a znova začala. ,,Tady vepředu." snažila jsem se. V tu chvíli se třídou ozval zvuk židle dopadající na zem. Rychle jsem se koukla na místo, odkud se ozvala rána, ale nikoho jsem neviděla. Impulsivně jsem dupla nohou, abych utišila zvědavost a menší nával strachu a cítila pohyb. Někdo běžel mým směrem. Začala jsem se znova rozhlížet, ale nic. Bylo to jako by se mi ta postava zkovala za zdí. ,,Že by druh bariéry?" vrtalo mi hlavou. ,,Ryanina byla podobná této. Třeba je to stejný druh." Nevnímala jsem nic jiného než mé myšlenky, ale i ty se rozplynuli po pár chvílích. Pomalu jsem začala vnímat a slyšela učitelku říct jen: ,,Budeš sedět vzadu."