Ta bolest byla neskutečná. Rychle jsem si chytla spánky a zastavila se. Kluci se na mě otočili a tak musela ruce spustit podél těla, ačkoliv to tu bolest zvětšilo.

,,Kluci jděte, hned vás doběhnu, jen něco vyřeším s Carinou!" hlasitěji jsem zalhala. Kluci přikývli a zmizeli keřem. Nejdříve jsem nevěděla co udělat, byla jsem v koncích. Ta bolest nebyla podobná migréně nebo něčemu podobnému a tak jsem se rozhodla použít mou schopnost. Odmítala jsem, protože nevím jestli ji chci nebo ne, ale nakonec strach o mě zvítězil.

Silněji jsem dupla a nechala se překvapit. Samozřejmě tu někdo byl, výdy tu někdo byl. Co mě ale překvapilo byli dvě osoby. Nebyly blízko, ale stejně bych byla radši, kdyby byly o kus dál. Bohužel mě bolest přemohla a já byla nucena si kleknout a chytit se za bolavé spánky. V tu chvíli mi do hlavy vlezly dva hlasy a já mohla čistě slyšet jejich rozhovor. Na téhle situaci nebylo nic směšného, ale koutky se mii přesto zvedli nad tím, že jsem ještě ráno tvrdila, že nejde odposlechnout telepatický rozhovor.

.,,Prej má zaútočit KIV."

,,Měly by jen obcházet oblasti základen jedenáct, třináct a oklikou to vzít okolo čtyřky" Najednou se mi zastavilo srdce. ,,To znamená, že i moji." zašeptala jsem si a poslouchala napjatě dál.

,,Kdy?" rychle se zeptal jeden z nich a tak jsem zaměřila na hovor o to více. To bylo, asi, to nejhorší co jsem mohla udělat, protože telepatický rozhovor skončil a vystřídal ho zběsilý výkřik.

,,Dorado, co je?" udýchaně a se strachem se ptal ženský hlas.

,,Ryane, nevím!" syčel mužský hlas bolestivě.

,,Tak co se děje?" ozvaly se kroky, ,,Bolí tě hlava? Víš proč?" starostlivě se ptala žena a já si je představila jako nějaký páreček.

,,Proč já .. já nevím! Ale mám pocit, že nás někdo slyšel!" zničehonic řekl muž a já málem dostala zástavu. Byla otázka času, kdy si pro mě dojdou a Sarimna ví co pak.

,,J-jak? T-to není možné! Neblbni!" troufale, ale ne zcela jistě, řekl ženský hlas a já dostala špetku naděje na to se odsud dostat.

,,Koukni se jestli je tady někdo!" přikázal muž a já uslyšela šustit listí. Jelikož bylo bezvětří odvodila jsem si, že za to může ta žena. ,,Restrian nebo restrianka?" zašeptal po pár vteřinách a šustění přestalo.

,,To druhý! P-počkej jak?" vyděšeně, překvapeně a s obří rychlostí se zeptala žena. Měla jsem stejnou otázku a tak jsem byla nadšena, že položila přesně tuhle.

,,Doveď mě k ni. Prosím." Nevěděla jsem co dělat. Jestli utéct, nebo zůstat stát. Byla jsem zcela v koncích. ,,Je se mnou konec." opakovala jsem si zoufale s doufala v to, že to nebude tak zlé, když jsem slyšela jejich rozhovor. ,,Zvedneš se?" ozval se za mými zády mužský hlas a já zcela ztuhla. Chtěla jsem vstát, ale mé tělo bylo přišpendlené k zemi. Možná strachem, možná snahou tu bolest hlavy omezit, nevím. Tohle byla ta nejhorší situace ve které jsem kdy byla.

,,Ne." řekla jsem velice tiše a stisk spánků zesílila. Nechtěla jsem se jim tam složit.

,,Ty ji znáš, Dorado?" ptal se ženský hlas a znovu se ozvaly kroky blížící se ke mě. Žena zase položila moji otázku, za což jsem ji děkovala.

,,Ne, ale vím kdo to je a už se na nic neptej!" řekl přísně Dorado.

,,Ale .. ale!" chtěla žena něco namítnout, v tu chvíli se ozvaly další kroky a pak šlo slyšet jen hlasité oddychování, ,, Dorado, máme se jim vyhýbat, pamatuješ?" říkala vystrašeně žena. Chápala jsem její strach i já ho měla. Obzvláště po této větě. Jediný komu jsme se museli po příchodu na Zemi, my, vyhýbat byli lidé a Extralizané. Extralizané jsou rasa z naší sesterské planety. Kdysi jsme s nimi žili v harmonii, ale po příchodu té legendy jsme se museli jeden druhému vyhýbat.

,,V-vy jste Extralizané?" vyrušila jsem jejich rozhovor šeptem, který mě stal dost úsilí.

,,Tak a je to v háji, teď je to v háji. Až se tohle dozví rada, zabijí nás." říkala rozrušeně žena a začala přešlapovat mezitím co Dorado stál rovně bez jakékoliv známky strachu či jiné emoce.

,,Prosím tě, už bud ticho nebo ti tu pusu zašiju!" vyhrožoval Dorado a konečně se zbavil dojmu bezcitného chlapa, kterým na mě dosud působil.

,,Jo, tak jo, hlavně klid." pronesla žena tichým a velice příjemně působýcím hlasem, po tom jejím vyšilování. Náhle jsem ucítila váhu něčí ruky na mém rameni. Všechna bolest byla najednou pryč, ale já věděla, že je to v háji. Zběsile jsem sebou cukla.

,,Co-co to děláte?" ptala jsem se zmateně se strachem v hlase. Z tohohle setkání jsme byly obě strany špatné, ale jelikož nemůžeme věřit jeden druhému nemohli jsme ani jinak než si ted nelhat.

,,Já ti nechci ublížit, jen mi dovol ti pomoct!" říkala důvěřivě žena. Já jí, ale nevěřila dostatečně a tak jsem hlavou pouze zavrtěla, na znamení nesouhlasu. Náhle váhá z mého ramene zcela zmizela.

,,Hej Ryane teď já!" křikl Dorado a Ryane pustila mé rameno, ,,Ahoj Lyn, chceš pomoct?" touto otázkou jsem byla zcela zaskočena a vyvedená z míry. Celá tato situace byla divná, ale toto tomu dalo korunu a mou hlavu to naplnilo pouze otázkami.

,,Kdo jsi? Jak znáš mé jméno? Prosím, nech mě." žadonila jsem slepě.

,,Vypadá to, že se vždy objeví někdo z našich a pomáhá ti na nohy." řekl hlasitěji. Zase jsem ucítila váhu něčí ruky na mém rameni. Ale tentokrát to bylo jiné. Projel mnou velký nával energie a nakonec mě zákeřně bodl do srdce. Zasyčela jsem jako had a skácela se na levou stranu. Čekala jsem, že dopadnu tvrdě a oni mě tam nechají, ale dopad byl překvapivě měkký a příjemný a ani kroky se neozvaly.

,,Dorado, cos to provedl?" zaskočeně vykřikla Ryane a její ton vzlétl do neznámých výšin.

,,Ryane, jen mi s ní pomoc, dlouho ji neudržím." To bylo to poslední co jsem slyšela, než mě obklopila tma. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale tma byla všude. Měla jsem pocit, že tam sedím týdny, když pomalu začala mizet.

,,Tati, Lyn nejde do školy?" ptal se jemný klučičí hlásek. Poznala jsem, že se jednalo o bratra, ale jakého už ne. Ty dva je těžké rozeznat po jakékoliv stránce. ,,Jde, jen ji ještě nech spát." odpověděl tatka.

,,Dobře tati!" usmál se jeden z bratrů a odešel z místnosti.

,,A ty upaluj za Luppusem ... jinak vám uteče školka!" řekl, když jsem uslyšela kroky, které se oddalovali. Je pravda, že ti dva jsou jako siamská dvojčata, ale být takhle neodtržielní mi příjde divné. ,,Lyn, co já s tebou budu jen dělat?" řekl tátka a pohladil mě po vlasech, ,,Vzbut se brzo, zlato. Máme toho tolik, co musíme probrat." 

Matrace se vyvážila a další kroky se oddalovaly. Když tatka opustil místnost pomalu jsem začala otevírat oči. Naštěstí jsem byla ve svém pokoji. Byla to pro mě veliká úleva, ale i šok zároveň. Mou hlavu nyní naplnily samé otázky. Nic mi nedávalo smysl. Naštěstí, alespoň pro mě, jsem byla příliš vyčerpaná a zesláblá, že jsem neměla energii otázky řešit.

Zašla jsem tedy do koupelny. Pomalu jsem se dobelhala k zrcadlu a tam málem chytla infarkt. Má plet nabrala nepřirozeně světlé barvy, ne, že by se mi ta ledová barva nelíbila ba naopak jsem ji začínala mít ráda, ale mezi lidi bych s ní nemohla. Měla jsem také hluboké kruhy pod očima a propadlé tváře. Chytla jsem si tvář rukou, ale v tu chvíli jsem se zase lekla. Žíly na mé ruce byly nehezky vystouplé. Rychle jsem si opláchla obličej a sešla do kuchyně. Otevřela ledničku a vzala prvních pár věcí co jsem viděla. Pomalu jsem se posadila ke stolu a žačala s jídlem. První jsem spořádala dva jogurty, pak nějaké malé zelené ovoce, žlutou zeleninu a kus oranžové. Najednou do kuchyně vešel táta.

,,Lyn, proč jíš mrkev a k tomu mixuješ jogurty a hroznové víno?" ptal se a koukal na mě jako na zjevení. Já mu jen opětovala zaražený pohled a zakousla se do mrkve. ,,Proboha koukni se na sebe vypadáš jako zombie, nechceš radši něco uvařit? Po tomhle mixování jídla ti bude ještě hůř!"

,,Ne. Můžu otázku?" protestovala jsem a v zápětí prosila o zodpovězení.

,,Jak ses tu dostala?" zkřížil ruce na prsou. Pokývla jsem a znova si kousla mrkve ,,Donesli tě sem dva lidé. Prý si se skácela k zemi, ale stihla si jim sdělit kde bydlíš." jen jsem přikývla. Nestála jsem o odhalení. Navíc kdybych je prozradila tátovi byl by problém.

,,Aha. Jak dlouho jsem byla mimo?" ptala jsem se se zájmem hned potom co jsem rozkousala mrkev.

,,Byla jsi mimo šest dní." řekl jako by to nemělo cenu. Já jen vykulila oči a nevěřícně pozorovala tátovy pohyby. ,,Celých šest dní?" nevěřícně jsem vykřikla.