,,Ráno!" povzdychla jsem si, ,,jak mě se nechce vstát!" zanadávala jsem hlasitěji a koukla se na své hodinky. ,,4:17, je to brzo nebo pozdě?" řekla jsem si tiše. Pro jistotu jsem se šla podívat z okna, ale při hledání samotného okna se mi nohy zabořily pod, něco jako, deky ležící na zemi. Trochu jsem zavrávorala, ale hned jsem nabila na rovnováze a nohy vytáhla z pod té věci na zemi. Zase jsem se dala do pohybu. Tentokrát jsem narazila do nějaké hrany a chytla se látky přede mnou, sykla jsem bolestí a látkou mírně škubla do strany. ,,Konečně jsem našla to okno." jásala jsem v duchu. Venku byla tma, kterou občas přerušilo matné světlo pouličních lamp a tak jsem si řekla, že je ještě pozdě. Bohužel spát jsem nemohla, jelikož mi restriané máme zmenšenou potřebu spánku.

Dost jsem začala pochybovat o tom, či je to výhoda. ,,Když je těch 4 ... teď 4:19 a je asi pozdě mohla bych se podívat na informace o Zemi, které bych měla umět." řval můj vnitřní hlas. Zatleskala jsem, ale světlo se nezapnulo. Šla jsem tedy hledat něco co by jej zapnulo. Při chůzi jsem si připadala jako zombie. Hrozně pomalým krokem, no vlastně né krokem, nohama jsem šoupala o zem, rukama napřaženýma před sebou a bledou, strachem naplněnou tváří jsem ho i přesvědčivě napodobila.

Neměla jsem čas pokoj si prohlédnout za světla a na Zemi jsem teprv druhý den. Fakt nevím co si jsou lidi schopni nacpat do pokojů. Což mě znervóznilo. Je škoda, že pozemský den má tak málo hodin.

Když jsem na zdi narazila na vyvýšeninu, zatlačila jsem na ni a světlo se rozsvítilo. Konečně jsem mohla vidět svůj pokoj v plné kráse.

Sedla jsem si na bíle potaženou židli u psacího stolu a sundala si náramek co mi dala Linx. Něco z náramku vyjelo. Byl to malinký čudlík. Zmáčkla jsem jej a najednou se přede mnou objevila obrazovka a chtěla po mě heslo. ,,Heslo? Co? Jaký?" mumlala jsem. Pak mi to cvaklo a na klávesnici jsem zadala 15/30. To je můj kod, co jsem dostala, když jsem se hlásila do systému. Je to dlouho, ale pamět mi slouří dobře.  Moje heslo to přijalo a hned potom, mě náramek zasypal informacemi. Divila jsem se, jak je můj mozek může zpracovat.

Po asi hodině jsem konečně věděla aspoň základy o Zemi. Její kultuře, obyvatelích i povrchu. Když jsem si nandala náramek zpět na ruku, čudlík zmizel a povrch náramku byl opět hladký. Udivilo mě to a donutilo přemýšlet jak?

Když jsem však na tu otázku nenašla odpověď, začala jsem přemýšlet nad pozemšťany. Hned se mi před očima objevil ten kluk co mě zvedl ze země. Byl tak tajemný a odtažitý. Hlavou mi vrtalo tolik otázek na jeho osobu, až jsem to neudržela a hledala jiný podmět k zamyšlení.

,,Carina!" zakřičela jsem náhle. ,,Spí Carina ještě?" ptala jsem se sama sebe. V tom se mi do hlavy vloudil super nápad zavolat ji telepaticky. ,,Carino?!" žádná odpověď ,,Carino jsi vzhůru?" ptala jsem se znova.

,,Hmmmm!" unaveně se ozvalo.

,,Můžu dnes přijít?" zašeptala jsem, protože Carina je po rychlém, vynuceném, vstávání mrzutá.

,,No ... já ti nevím. Dnes chceme péct pozemské, počkej, cookies? Asi cookies, aby jsme s nimi obešli sousedy a nějak se zapsaly! Nevím jestli je dobrý nápad přijít!" odpověděla po chvíli.

,, Proč?" zeptala jsem se smutně. Bylo mi to líto a vadilo mi to. Nikdy mě totiž neodmítla.

,,Telekinize!" připomněla mi tonem jakoby to byla ohavnost.

,,Mě to nevadí, pokud nebudou ZASE," zdůraznila jsem, ,,létat vidličky." Z její strany jsem slyšela jenom jak vyprskla smíchy. Před očima se mi vybavila vzpomínka jak se Carina svíjela do klubíčka, držela si břich a vydávala prapodivné zvuky, které se mísily s jejím nakažlivým smíchem.Když smích ustál tak těžce řekla: ,,Neboj už to ovládám. Trochu." dodala tiše s velkou odmlkou. Můj obličej v tu chvíli zbledl, ale pak ho hned vystřídal úsměv. Carina mi pak takticky řekla at už jí nic telepaticky nevyřizuji, protože její mamku tím ruším ze spánku. Nechápala jsem jak ,ale nechci dostat zákaz, abych k ní dnes nešla.Tak jsem se radši šla kouknout do skříně. 

,,Ještě, že mají lidi taky skříně!" zajásala jsem v duchu. Když jsem udělala pár těch "namáhavých" kroků ke skříni, chytla jsem ji za madla a obě je táhla k sobě. Šaty, šaty a , neuvěřitelné, džíny. ,,Uf!" vydechla jsem. Šaty nenosím a pokud, tak jen z donucení. ,,Konečně!" vykřikla jsem a upustila kus oblečení který jsem držela. Našla jsem totiž normální tílko. 

Doufala jsem, že jsem nikoho nevzbudila. Po chvíli poslouchání ticha jsem se převlékla a pyžamo jsem naházela do skříně.

U dveří jsem se zastavila pomocí použití jedné "moci" o které nikdo až na Carinu neví, jsem zijístila polohu lidí doma a v okolí 300m ode mě. Táta byl ve své pracovně, seděl u stolku a něco dělal na svém náramku, zatím co kluci seděly na spodní z postelí a hrály jejich oblíbenou slovní kopanou. 

Cesta byla čistá a tak jsem mohla jít potichu do koupelny. Sice byly všichni vzhůru a bylo to zbytečné, měla jsem pocit, že tišeji to bude lepší. Koupelna se ihned po stlačení vypínače rozsvítila a tak mě na pár sekund oslepila. Než se moje zorničky přizpůsobily světlu, do koupelny se proplížil i Kap a Luppus. Lekla jsem se jich, ale než jsem stačila vydat hlásku, tak mi Kap dal prst před ústa.

,,Lyn, můžeme s tebou odpoledne za Carinou?" ptal se Kap a Luppus na mě házel psí očka. Vůbec jsem nechápala jak to věděli, ale oni mi to neřeknou. V tu chvíli bych se vsadila, že odposlouchávali mé hovory. Bylo to skoro nemožné, ale oni jsou dost chytří, aby odposlechli i telepatický hovor. Tomu jsem se musela zasmát. Tak jsem s malým úsměvem zdělila: ,,Pokud budete hodní a až vám řeknu, tak půjdete se mnou domů tak jo!" Oba jen pokývli a opustily koupelnu.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Ty hnědé oči mě dráždily, ale už se to dalo vydržet. Pak jsem opustila koupelnu a šla do kuchyně. Dole jsem zachytila pohyb a tak jsem se tím směrem podívala.

,,Ahoj zlato!" pronesl někdo radostně. Teprve, když popošel blíž ke mě a jeho tvář osvítilo trochu světla z vedlejšího okna, poznala jsem, že jde o tatku. Ten však dříve, než jsem stihla pozdravit, mě přizval ať si sednu. Když jsem si sedla ke stolu, hned mi nabídl kávu. Přijala jsem. Byla sice jiná něž ji vařily carinini rodiče, ale i tak byla poživatelná. Pomalu jsem srkala kávu z hrnku, když v tom mi před nosem zastavil talíř plný ovoce a zeleniny. ,,Dáš si?" zeptal se něžně a talířem mi hýbal před očima.

,,Tati nemáš něco jiného?" zeptala jsem se opatrně, abych ho neurazila.

,,Samozřejmě, jen počkej něco nám udělám!" radostně odpověděl. Nejspíš čekal, že zeleninu nesním a tak jsem byla ráda.

,,Eh, tati, udělej i pro bratry." poprosila jsem ho.

,,Už jsou vzhůru?" zeptal se s vyjevenýma očima. Divila jsem se, že to nepoznal. Taťkovi jsem jen kývla na souhlas a dlaněmi si podepřela hlavu. Že by si přestal všímat okolí nebo polevovaly jeho smysly? ,,Dobře svolej je!" poručil, ale dřív než jsem je stihla zavolat, byly už oba na svých místech u stolu. Mlčky jsem tam seděla a pozorovala otce jak skáče okolo plotny. Byla jsem fascinovaná i pobavená jeho energií.

Po pár minutách došel k nám, dal nám každému talíř s vajíčky a slaninou, kluky políbil na čelo a pak se odebral do své pracovny. Kluci dojedly přede mnou a ihned se vytratili. Kdybych nebyla přesvědčená o tom, že magie neexistuje, vsadila bych se, že provozují právě tu černou magii. Tolika energie ...

Další cesta vedla do pokoje, kde jsem se chtěla zdržet do dvanácti hodin, ale jenom chtěla, protože jsem stejně většinu času strávila v koupelně přilepená na zrcadlo.

.... 11:30 ...

Kluci se mi nachystaly před dveře a tím mi daly najevo už je čas jít. Vyšla jsem tedy za nimi z pokoje a pomalu se dostávala k botníku. Nandala jsem si něco podobného sandálům a pomalu vyšla z domu ven.

Kluci mi byly celou dobu v patách a probíraly něco mezi sebou. Dost jsem se bála co vyvedou, protože jakmile je klid znamená to, že něco kují. Vše však pominulo, když jsme došly k carininemu domu, kde bydlela s její tetou. Její dům byl od plotu celkem vidět a jeho pomerančová fasáda byla vidět do dálky.

Zazvonila jsem na malý zvonek a čekala až vyleze ven z domu a dojde nám otevřít. Ta však jen vykoukla hlavou ven a svůj pohled upřela na kliku. Dveře od branky se samy odemkly i otevřely. Jakmile viděla, že se to povedlo tak zas zalezla, ale vchodové dveře nechala otevřené. Na kluky ihned vyskočilo veliké zvíře. Po malém bádáni v paměti jsem si vzpomněla, že je to pes. Byl velice roztomilý i přes jeho nemalou velikost a dlouhou srst. Vsadím se, že na zadních bude vyšší než já.

Teď mě však zajímají víc ty cookies, než ten pes, proto jsem s nadějemi vešla jsem do domu. Ihned mě uchvátila chodba. Byla plná zeleně a na jejím konci se pyšnil obří a hodně povedený portrét Cariny a její tety spolu s psem. Pak mě za nos něco chytlo a donutilo mě to jít za tím. Došla jsem do kuchyně, ve které se carinina teta skláněla u trouby.

,,Ahoj Lyn!" řekla teta překvapeně a zavřela dvířka od trouby. Vesele se na mě smála a celá zářila. Jsou to roky co jsem ji naposledy viděla a tak jsem byla taky velice šťastná.

,,Dobrý den ... vy vážně pečete cookies?" překvapeně jsem se zeptala. Čekala jsem, že na mě počkají nebo, že se na to vykašlou. To, že je opravdu pekly a k tomu beze mě mě velice udivilo.

,,Ahoj." okřikla na mě a já si až pak vzpoměla, že jí mám tykat. Nenáviděla, když jí někdo vykal, protože si pak připadala starší.

,,Dobře! Příště budu vědět." usmála jsem se a vykročila k ní. Zastavila jsem se až u ní a jemně jí objala. Zdálo se mi, že přibrala pár kilo navrch, ale neřekla jsem to. Mohla by se pak urazit. Ostatně ona je stále v iluzi mládí. Když mě poklepala po zádech pochopila jsem, že jí objímám až moc dlouho. Pustila jsem ji a zrudla. Abych to zakryla začala jsem pozorovat malé pečící se cookies.

,,Pomůžeš nám s nimi?" zeptala se mile a položila mi ruku na rameno. Měla mě ráda jako svou dceru a já ji jako svou druhou matku. Bylo příjemné zase stát kus od ní.

,,No, kluci jsou tu taky." vydechla jsem a tetinu ruku chytla.

,,Nevadí on si s nimi Arthur poradí." usmála se a odešla do chodby svou houpavou a uvolněně působící chůzí.

,,Arthur?" zamyšleně jsem se ptala, asi, sama sebe. Připadala jsem si hloupě, když jsem nevěděla o kom mluví. Mohl to být její syn, manžel, snoubenec, přítel, carinin kamarád, kdokoliv. Ta nevidomost mě ničila.

,,Náš pes. Ty jsi ho neviděla?" udiveně se na mě podívala, když její hlava vykoukla ze dveří do chodby. V tu chvíli se mi ulevilo. Asi by mi trvalo hodně dlouho zvyknout si na nového člověka, který by se pohyboval v její blízkosti. Teta pochopila, že už mi došlo o kom mluví a tak odbočila od tématu. ,,Chvíli počkej Carina za minutku dorazí. Ona si jen šla pro svoje rukavice." Poslední slovo jsem zděšeně, ale tiše, zopakovala. Nenapadal mě důvod proč je nosit. ,,Kvůli té telekinizi. Nechceš snad znova vidět létat vidličky?" zasmála se sladce znícím smíchem a vrátila se do kuchyně s malou lahvičkou.

,,Jak o tom víš?" zadumaně jsem se zeptala a začala poletovat v paměti. Chtěla jsem zjistit jestli jsem jí to náhodou neřekla sama.

,,Tvůj otec mi vše odvyprávěl!" mrkla na mě. Pro mě nemělo smysl nebo se mi spíš nechtělo, pokračovat v konverzaci a tak jsem si sedla na barovou židličku u kuchyňském ostrůvku.

,,Carino kde jsi?" ptala jsem se telepaticky a netrpělivě začala bouchat prsty do kuchyňského ostrůvku.

,,Nemůžu najít jednu rukavici!" nervozdně mi vyslala do hlavy a já z vrchního patra uslyšela ránu. Nevím co přesně spadlo, ale vypadalo to, že rukavici hledá těžce.

,,Tak přijď i bez ní!" skoro příkazem jsem řekla.

,,Blázníš?" vyhrkla a já před sebou viděla její vykulené oči. Té představě jsem se musela pousmát.

,,Bože tak budou létat sušenky no a co?!" znuděně jsem řekla a doufala, že už přijde.

,,Tak jo. Už jdu!" ozvalo se a po pár sekundách začaly schody vrzat pod lidskou váhou. ,,Konečně!" pomyslela jsem si a vyšla Carině vstříc. Dost mě udivilo jak byla oblečená. Normálně nosí věci jako by měla jít někam ven, ale dnes jsem jí viděla prvně v pyžamu. Bílé modře a červeně popsané kalhoty spolu s volným bílím trikem vypadaly extra pohodlně a navíc jí slušely. ,,Jo jí sluší vše!" tak téhle myšlence a vlastně pravdě jsem se byla nucena zasmát.

,,To vážně? Proč probíráš tohle?" vyhrkla rychle Carina a zasmála se se mnou.

,,Tys to slyšela?" vytřeštila jsem oči a div neotevřela pusu.

,,No moje schopnosti se posunuly, co tvoje?" zeptala se velice tiše, abych jí slyšela přinejlepším jen já.

,,Ne!" odpověděla jsem a naštvaně se štípla do ruky, ale tak, aby to Carina neviděla.

,,A proč mi to sluší a tobě ne?" škádlivě začala Carina. Bylo na ni vidět jak si to užívá. Vždycky jí potěšila lichotka.

,,Rameno." jednoduše jsem řekla a pro jistotu si chytla pravé rameno, aby jí to došlo alespoň takto, pokud by první pokus neprošel. Moje rameno bylo to co mi v mnoha věcích bránilo. Ty malé, občas světelkující, znaky jsou opravdový problém.

,,Ahááá! Omlouvám se! Ale jak to chceš skrýt před lidmi?" vážně se zeptala a donutila mě přemýšlet. Do dnes jsem to skrývala jen tričky, ale ve škole to nepůjde.

,,Tak jako u nás. Dlouhá trika, obvazy, make-up?" nakonec ze mě vypadlo a já doufala, že ji uspokojím takto odbytou odpovědí. ,,No .. jdeme na cookies?" pobídla jsem ji a rozešla se ke kuchyni. 

,,Už jsou. Teta je právě dopekla." řekla Carina v klidu a teta z kuchyně zakřičela, že cookies opravdu jsou..,,Co?" zamračila jsem se. Připadala jsem si jako bych byla pryč roky. Teta i Carina se posunuly, zatím co já jsem furt na jedné a té samé schopnosti bez jakéhokoliv rozšíření, ony jako by ani nepotřebovaly slova.

,,Mám je vzít do pokoje?" zeptala se vstřícně Carina a naznačila mi, abych přijmula.

,,Klidně!" řekla jsem nadšeně a rychle si to nakráčela do jejího pokoje. Šla jsem podle typu, ale trefila jsem se. Jako vždy byl v levé části domu a byl to jeden z pokojů s největším prostorem a mohutnějšími dveřmi. Neměla jsem slov. Pokoj byl úžasný. Skočila jsem do obří postele a začala jsem se mazlit s plyšákem, co jsem Carině dala k jejím 28 letem (lidských 7).

,,Jé, ty jsi našla Funču?" zaskočila mě Carina stojící mezi dveřmi s tácem cookies.

,,Hmmm?" koukla jsem na ní zaraženě.

,,Funča je jeho jméno!" zasmála se a popošla blíž ke mě. Zavřela za sebou, rychle si sedla na postel vedle mě a ukázala na plyšáka. ,,Jeho." ještě jednou řekla a prstem strčila do hlavy plyšáka. ,,Dáš si?" zeptala se a podala mi talíř s cookies. Jen jsem přikývla a nabídla si. Nebyly vůbec špatné. Hrozně mi chutnaly.

,,Povedly se!" pochválila jsem ji.

,,Děkuji!" řekla Carina a dala si jednu do pusy. Bylo vidět jak jí pochválení cookies rozzářilo.

,,Tak si sundej tu rukavici, já se nebojím!" pobídla jsem ji. Jako na povel si ji sundala a hodila ji na křeslo vedle dveří. Po chvilce její zděšený výraz pominul a opřela se rukama o postel. Nakonec si však lehla a hypnotizovala strop. Udělala jsem to samé a v její měkké posteli se uvolnila. Carina vyletěla z lehu do sedu a chytla si ústa. Nechápala jsem co se děje ale za chvíli mi bylo jasné, že chtěla kýchnout. A taky tak udělala.

Najednou se lehké věci v pokoji nadzvedli a volně se vznášely po pokoji. Byla to krásná podívaná do chvíle, kdy se mi něco zastavilo před nosem.

,,Cookies. Létající cookies!" smála jsem se a řvala jako malé dítě. Když jsem do cookie strčila, odplavila pryč směrem kam jsem jí odstrčila. Carina se jen udiveně koukala na to co dokázala. Dokonce vypadala udiveněji než já. Asi to udělala poprvé, protože normálně ty věci ihned spadly.

,,Takže se tvá síla stále zvětšuje co?" s úsměvem jsem řekla a nadzvedla obočí. Byl ajsem za ni štěstná.

,,Asi. Lyn omluv mě, ale asi bys měla jít!" řekla zděšeně. Respektovala jsem ji. Carina mě hned doprovodila ke klukům a spolu s nimi k braně. Tu pak důkladně zamkla a rychle odběhla zpět do domu. Radši jsem se tím nezaobírala a šla s kluky domů. Byla jsem u mostu a kluci už byly pár metrů od domu. Chtěla jsem je doběhnout, ale najednou jako by se mi do hlavy rvala čepel nože. Neskutečně mě bodal spánek a bolest neustávala ...

... budu potvora a useknu to tady. Děkuji za komenty a votes.

- Sam