,,Myslíš, že se vzbudí?" ozvala se otázka. Chtěla jsem s radostí oznámit, že již jsem vzhůru, ale mé ústa nevydala ani jedinou hlásku, dokonce ani oči se od sebe nechtěly odlepit, i přesto jsem se cítila planá energie.

,,Carino, jsem vzhůru, ale nemůžu ani otevřít oči." řekla jsem telepaticky, ale tiše, jekož jsem této formně rozhovoru už přestávala věřit.

,,Mám poslat kluky ven?" zeptala se, také telepaticky. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem stejně měla co s ní řešit a tak jsem souhlasila. Hned jak Carina kluky poslala pryč z pokoje starostlivě spustila výslech, týkající se toho proč jsem byla u řeky a proč jsem vlastně zkolabovala.

Obeznámit ji s faktem, že KIV má základnu zrovna tam bylo těžké, jelikož jsem se snažila udržet klidnou hlavu a neplašit jí svými doměnkami, ale mnohem těžší bylo jí vysvětlit proč mě vlastně musela domů donést.

,,Takže jsi byla u vody, ale pak se ti potrhali nitky?" zeptala se nechápavě a já pochopila, že to zkrátka nejde vysvětlit tak jak bych chtěla.

Vší svou vnitřní i vnější silou jsem se pokusila otevřít oči a za pomocí veškerého svalstva se vzepřít gravitaci a posadit se. K mému údivu se mi to po asi desátém pokusu podařilo a já vyjevená, stejně jako Carina, koukala na, před sebou sedící, kamarádku.

,,Táta řekl, že KIV tam má základnu. Šla jsem na průzkum, ale když jsem zjistila, kde je jejich základna, zkolabovala jsem a z posledních sil jsem se tě pokusila zavolat." zašeptala jsem, zaprvé, protože jsem chtěla, aby to nikdo jiný neslyšel a za druhé, protože mi to tělo jinak ani nedovolilo.

Carina jen udiveně koukala před sebe a když už se chystala ke slovu, bylo na ni vydět, jak jí přes nos přeletěla další a další myšlenka, úvaha, uvědomnění i obava.

,,Ví .. řekla .. ty .. já .. řekla jsi to někomu? Ví to ještě někdo jiný než já? Řekla jsi to Ryane a Doradovi?" zeptala se, když první i druhá a ještě několikátá vlna šoku ustála.

,,Nikomu, kromě tebe, jsem to neřekla, ale mám v plánu to říct oběma s tím, že mi možná pomohou jít dál, nebo mi řeknnou informace co nevím." řekla jsem duchaplně a o něco hlasitěji, jelikož jsem se začala mírně vracet k sobě. Přesto jsem to viděla tak, že tělo se bude vzpamatovávat ještě dlouho, obzvláště když jsem si všimla obvazů na ruce. ,,Pomůžeš mi dojít k tatkovi? Ráda bych mu vše řekla." poprosila jsem Carinu, jelikož jsem si v chůzi nebyla jistá.

,,Jo, jasně. Ještě něco?" zeptala se starostlivě.

,,Jdu řešit s tatkou velice důležité věci. Takže," ukázala jsem na dveře ,,bych byla ráda pokud by se to oběšlo bez mých bratrů." řekla jsem jí tiše a hodila na ni psí očka, která, ačkoliv jsem vypadala strašně, zabrala.

Když jsem se vyhrabala na konec matrace Carina mi pomohla vstát a během cesty k tatkově pracovně mě podepírala jak nejlépe jen mohla.

,,Mám důležité novinky a byl by fajn pokud by jsme je mohli probrat, tati" sdělovala jsem během klepání. Když tatka otevřel, pozdravila jsem a napřímeně jsem si sedla na židly. Měla jsem pocit, že tak důležité zprávy by jsme měli probrat seriozně. Tatka pochopil, že jdu projednávat něco důležitého a tušil i čeho se to bude týkat a tak to vzal taky seriozněji, jako já.

,,Tak jo. Povídej." pobídl mě ke slovu a donutil mě tak opřít se. ,,Zhruba vím co se stalo, ale nevím proč a tak bych žádal vysvětlení, Lyn." předklonil se a loktama se opřel, skoro, o kolena, ten nezijštný ton hlasu mě mátl, ,,Ted můžeš." ujistil mě ještě. ,,Nebyla jsi si jistá, jestli za dveřmi nestojí kluci, že?" uchechtl se. Jen jsem pokývla na souhlas a s údivem, nad tím jak mě tatka zná, jsem začala mluvit o své výpravě. O přijatelně upravené verzi m výpravi.

,,.. No a když jsem se tak plazila ulicemi za řekou všimla jsem si podivné ženské v doktorském oděvu. Prostě se mi nezdála a tak jsem se za ní vydala. Nakonec mi zmizela ve velké, černé a moderně vypadající budově, dva bloky severozápadě odsud. No, to se mi taky nezdálo, navíc se mi nelíbila ta atmosféra okolo té budovi. Naši, co jsem je poznala díky černému kovu, našeho komunikátoru, upraveného třeba i do knoflíku, se jí vyhýbali a .. a navíc jsem se na ni tak trochu napíchla. Na tu ženskou. Říkala cosi o jejich projektu a dni zahájení. Pak jsem odešla. Chtěla jsem si to vše promylset, než ti to řeknu a .. a tak jsem si sedla na velký kámen, ale den před tím jsem nespala ani hodinu a sníst jsem toho taky moc nesnědla. Zamotala se mi hlava a já jsem sebou leknutím škubla a díky tomu jsem sjela dolů z kamene, jako voda po skle a než se mi zatmělo raději jsem zavolala Carinu." balancovala jsem mezi pravdou, lží, informacemi a neznámem tak, aby to bylo uvěřitelné a tatka neměl pochybi.

,,Lyn, jsem překvapenej! To jsi zijistila za jeden den?" zaskočeně se mě zeptal tatka po zkončení mé výkladolži. Nevěděla jsem jak reagovat a tak jsem jen skromně zakývala. ,,Ta budova se nezdála ani našim agentům, ale ti jí pozorovali už dva roky a pak k ní přikráčí má dcera a ještě zíjiská informace." usmál se a se židlí na kolečkách dojel tak blízko, že se naše kolena dotýkala. ,,Prosímtě, zlato a co je to za projekt?" zeptal se a začal si pohrávat s mýma, momentálně, skoro želatinovýma nohama.

,,No název projektu nevím," zastavila jsem se, abych zvážila další slova, ,,ale mluvili tam o prohledání regionů jedenáct a třináct s tím, že prohlýdku by měli zahájit do několika týdnů, protože regiony jedna až deset bud prošli prohlídkou a nebo tam teprve začne." nakonec jsem skoro mistrovsky vybruslila ze své lži a využila ji.

Jakmile jsem skončila s mluvením tatka mě uvěznil ve svm medvědím objetí a blaženě mi zafuněl na krk.

,,Lyn, ty jsi můj poklad. Kéž by to viděla tvá máma, byla víc než hrdá." tiše zašeptal a odtáhl se. Zmínka o mamce mě trochu rozhodila, ale byla jsem ráda, že řekl, že by byla hrdá. Chci at je na mě hrdá, at už je kdekoliv. ,,Všechno co jsi mi řekla tak nahlásím na základnu, ale tvé jméno raději vyměním za své. Jsem ohromně hrdý, ale byl bych raději pokud by jsi neměla pletky s radou starších co se týká napíchávání telepatických i normálních hovorů a celkově toho, že víš o KIVu." pohladil mě jako psa po vlasech a dojel ke stolu.

já jsem zavolala Carinu a v tichosti čekela.

,,Tati, to ti nevadí, že umím napíchnout, odposlechnout, cizí hovor?" zeptala jsem se tiše. Čekala jsem, že tatka bude minimálně překvapený, ale on to vzal jako kdybych mu řekla: ,,Tati byla jsem pro pečivo."

,,A proč prosimtě? Zdědila jsi to po mámě, jen jsem čekal kdy se to naučíš." otočil se ke mě na židli. ,,Tvá máma to používala, aby mě hlídala, ale já na ni vyzrál," šibalsky se na mě usnál, ,,přece bych ji nenechal poslouchat všechny chlapský prasečinky." pokusil se o vážný ton hlasu, ale skončilo to hlasitým smíchem.

,,Tati, ty si čuně!" řekla jsem během přestávky mezi bolestivým smíchem.

Když Carina přišla, koukala na nás jako na blázny. Příjdu sem řešit smrtelnou hrozbu a odcházím vysmátá a s bolavými koutky.Jakmile jsem se spolu s Carinou pobelhala do mého pokoje, kde jsme se zamkly, pro případ bratrské invaze, obě jsme začaly mluvit.

Ona říkala cosi o tom, že Ryane a Dorado dorazí zítra, já sdělovala co jsem zjístila o mamce a jakmile jsme obě ztichli hleděli jsme jedna na druhou.

,,Cože jsi to říkala?" ptala se Carina.

,,Mamka, to od mamky jsem sdělila schopnost se napíchnout na telepatický hovor." s úsměvem jsem řekla, ,,Kdy že příjdou ti dva?" chtěla jsem se ujistit.

,,P-počkej co? Od kdy? Ty umíš napíchnout hovor a umíš to po mámě?" ještě vyjeveněji se zeptala.

,,No?" ted už nechápavě jsem odpověděla. Ušlo mi něco co nemělo? ptala jsem se sama sebe.

,,Je ti jasné co to znamená?"