Jeho pokoj. Byla jsem nadšená tak, že to ani neumím vyjádřit. ,,Bude zaměřen do nějakých barev? Sportu nebo plný knih?" mrmlala jsem si pod nos.

Jakmile otevřel dveře ze světlejšího dřeva naskytl se mi pohled na jeho pokoj. Celý byl dělaný do barvy moccasína s obsáhlou knihovnou vedle postele a plakátem Einsteina u psacího stolku. Posadila jsem se na jeho postel, s kostkovaným potiskem a čekala až se usadí na druhém konci. Hrozně se mi potily ruce a srdce tlouklo jako o závod.

Naštěstí mučení tichem a Jacovou blízkostí skončilo, když mě požádal o zápisky. Ochotně jsem mu je předala. Mile se na mě usmál, asi jako znamení vděku a já se roztekla. Jeho bílé zuby mě zavedly do země o které se mi ani nezdálo. Po celou dobu co jsem u něj byla si nepamatuji nic jiného než jeho kouzelný úsměv. Ahhh ...

Když jsem opustila Jacobův dům ucítila jsem velice nepříjemný pocit, který mnou projel a následně se ve mě usídlil. Neopustil mě ani po dlouhé chůzi a proto jsem byla štasná, když jsem stála skoro u brány. Zazvonila jsem na tátovu pracovnu, ale ten bránu neotevřel. ,,Možná nejde zvonek" řekla jsem si a tak jsem se s ním pokusila spojit telepaticky, nechci poslouchat bratry. Nešlo to. Byl moc asi daleko, ale i když jsem to pokoušela znova a pevněji se soustředila, něco to rušilo. Řekla jsem si, že si se mnou táta nechce povídat a tak jsem, s nelibostí, zazvonila na chodbu. ,,Ehhh .... otevřete mi ... prosím?" tiše jsem je prosila.

,,Důvod proč bychom to měly dělat?" provokativně se zeptal Luppus do mikrofonu.

,,Prostě chci domů!" hruběji jsem řekla, ale stále jsem krotila výšku hlasu, abych jim nezpůsobila bolesti hlavy a oni mě na truc nepustili domů.

,,Ještě nepotřebuješ..." klidně pronesl Kap a já si vybavila jeho povýšeně vypadající pohled. ,,Syčák malý!" zanadávala jsem si tiše.

,,Otevřete tu branku." zařvala jsem na oba. Ted mi bylo jedno jestli je hlava bude bolet nebo ne, chci domů.

,,Ne!" zařvali oba. Díky souznění jejich vysokých hlasů zapištěl mikrofon a já sebou prudce cukla. Chytla jsem si spánky a chvíli si je třela, dokud bolest alespoň trochu nepominula. ,,Tohle jsem nepromyslela" usmála jsem se své hlouposti a začala plánovat.

,,Lyn?" ozvalo se a já sebou vyděšeně cukla. Začala jsem se koukat kolem sebe, ale jediné co jsem viděla byla černá šmouha. Měla jsem zcela rozmazané vidění. ,,Chceš odemknout?" zeptala se mě šmouha známým klučičím hlasem, když už stála skoro u mě.

,,Byl by jsi milý." odstoupila jsem od branky a nechala toho někoho projít k brance. Chvíli tam stál a jako by snad koukal na mě místo na branku. Sice jsem viděla rozmazaně jen jeho záda, ale měla jsem pocit jako by byl otočený ke mě. ,,Asi jsem se pomátla" pomyslela jsem si, vzhledem k situaci. Najednou jsem uslyšela zacvaknutí. Branka se odemkla. ,,Určitě ano!"

,,Nemáš zač." tajemně pronesl, pronesla šmouha a odešla. Prošla jsem brankou a tu následovně zavřela. Chvíli jsem tam stála a čekala až se mi podaří zaostřit. Čas ale ubíhal pomalu a zrak se do normy vracel také pomalu, proto jsem se opatrně rozešla k domu. u dveří jsem se zastavila a nadechla se, abych do dovnitř vletěla dovnitř s důrazem, ale to bylo vlastně k ničemu, jelikož se o důraz a rychlost postarala chut uškrtit oba dva.

,,Co to mělo znamenat?" naštvaně jsem se jich zeptala, vlastně zařvala přes celý dům a začala chodit dokola před pohovkou, na které seděl jak Luppus tak Kap.

,,Co?" nevině se zeptali, jako by ani nevěděli o čem mluvím.

,,Co? Proč jste mě nepustili domů?" zastavila jsem se, abych viděla jejich reakci. Oba se na sebe podívali a ledabyle nadzvedli ramena. ,,Tak to teda povíte tátovi." oznámila jsem jim a za dupotu odešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a zuřivě začala hledat tmavší oblečení na večerní schůzku. ,,Připraveno" řekla jsem prázdnému pokoji a sedla si ke svému projektu do příštího týdne na hodinu biologie.

... 18:30 ...

Padlo šest hodin a třicet minut. Čas na odchod. Rychle jsem se oblékla do předem vybraného oblečení a proplížila se ven. Táta doma ještě nebyl, ale kluci se o sebe dokázali postarat sami tak jsem neměla strach je tu nechat. Když jsem došla do parku Carina, Dorado a Ryane už tam stáli a vypadali dost nedočkavě.

,,Kde jsi byla prosím tě! Ti to trvalo!" okřikla mě Carina. Nechápavě jsem na ni kulila oči. ,,Vždyť  jsem vyrážela o půl hodiny dřív. Nemohla jsem přijít pozdě." říkala jsem si.

,,Jo! Máš 20 minut zpoždění!" naštvaně mi zdělil Dorado a dal ruce v bok. sama jsem nechápala jak mi cesta sem mohla tak dlouho trvat a tak jsem radši mlčela a provinile hleděla do země. Během asi čtyř sekund se ticho stalo nepříjemné a trapné a tak jsem jej přerušila.

,,Ale už vím proč se Jacob chová tak jak se chová." řekla jsem energeticky a všechny sehnala  blíž k sobě. ,,Ryane, prosím." pronesla jsem jemně. Ryane už věděla co dělat. Celá se rozzářila a mávnutím rukou kolem nás udělala jednu ze svých působivých bariér. Potom jen nedočkavě přešlapovala na místě.

,,Takže?" pošťouchl mě Dorado.

,,Jeho táta je Extralizan, jako ty a Ryane, ale jeho matka je pozemšťan," vychrlila jsem hned ze začátku. Všem spadla brada. Nejspíš je ani tato možnost nenapadla. ,,On podědil moc, ale neumí ji ovládat.." hořce jsem dořekla větu. Ted už se jim brada vrátila na své místo. Každý ted vypadal vystrašeně, ale zároveň klidně. ,,Matoucí" pomyslela jsem si.

,,Co vlastně ovládá?" zeptal se Dorado váhavým hlasem. Bylo vidět jak všichni čekají na odpověd. Byli napjatí jako struny nástroje a oči jim tikali ze strany na stranu. Nedělalo mi dobře je napínat, ale v tu jsem chtěla větu zpracovat. ,,Říct, že by nás mohl zamordovat a nikdo by se to nedozvěděl by nebylo dobré, takže, holka, mysli." říkala jsem si v hlavě.

,,Dokáže se zbavit nepřítele a vytvořit dočasného náhradníka za člověka. Být neviditelný, pro lidi co se mu nelíbí a utvořit štít ..." snažila jsem se odlehčit, neúspěšně, výklad. Všichni si to přeložili do věty, kterou jsem nahlas říkat nechtěla. Vlastně myslím, že jsem ji řekla, ale jinak ...

,,Takže nás zamorduje a nikdo se to nedozví!" zoufale zašeptala Ryane a podlomila se jí kolena. Naštěstí ji Carina chytla a Dorado oběma pomohl udržet se na nohách. Mě nezbývalo nic jiného než jen souhlasit a pozorovat ke smrti vystrašené přátele. ,,Musíš ho zpacifikovat, Lyn." začala Ryane hned jak se vzchopila a dohnala se z otevřených úst vydat slova. ,,pro- pro dobro všech.." uši drásajícím hlasem řekla a nahnala mi strach.

Jacoba jsem nebrala jako hrozbu, do této chvíle. Když totiž větu: Může nás zamordovat a nikdo se to nedozví, vyřkla slabě vypadající, ale uvnitř silná Ryane, uvědomila jsem si jak vážné to ve skutečnosti je. Jak je to opravdu nebezpečná situace.

Hvězdičky i připomínky potěší ..