O 349 let později ..

,,Tak kluci, hodně štěstí a zdravý a spousta povedených šprýmů. Snad se i na Zemi chytnou jako my tady." místností zaplněnou balonky, sladkostmi a lidmi se rozeznělo blahopřání. Nevím co bych bratrům měla říct, nejraději bych jim vynadala. Proto jsem si sedla ke stolu a tiše obdivovala dort co jim otec koupil. ,,Podobný mi koupila mamka, jako mrněti." zašeptala jsem, protože mě ta skutečnost bodala u srdce.

Jakmile oslava skončila, nebo spíš jakmile ji otec ukončil a my se rozloučili s domovem, šli jsme za Lunou Šinc, jelikož se nám dostalo povolení k odletu na Zemi. Otec říká, že musíme splynout a Luna, jelikož je jedna z výjimečných a ovládá biokinezi (může měnit podobu svou i cizích) nám k tomu pomůže.

Nervozita, jelikož Luna Šinc je hlavní členkou Rady, mě pomalu začala pohlcovat a otcovo zdlouhavé řešení podrobnosti odletu mi také nepomáhalo.

Ovšem nervozita měla v okamžiku expandovat ve strach jakmile Luna vzala Kapa a Lupuse za ruku!

Oběma začala v mžiku blednout kůže a z pastelově modré se zbarvila do ošklivé snědé, vlasy jim zhnědly tak, že byly podobného odstínu hořké čokolády, jen oči jim nechala chrpově modré. U táty to proběhlo podobně až na to, že mu oči zhnědly. Ani jednoho z nich jsem nepoznala! Dokonce mě pohled na ně bolel.

Když Luna zavolala mě. Bála jsem se, klepala se mi kolena. Nechtěla jsem být jako většina obyvatelů planety Země. Ale to byla cena, za to podívat se na jiný svět a začít znovu. Nebo ne?

Opatrně se dotkla mé rozklepané ruky, která se začala, pro mě, jako ze zpomaleného záběru barvit z pastelové fialové do zcela ošklivé barvy. Skoro jsem mohla cítit tu změnu. Prvně mě malinko lechtala levá ruka, pak hruď, hlava, pravá ruka a jako poslední nohy.

,,Teď se nadechni. Ano?" telepaticky mi řekla a já se zděšeným výrazem pozorovala jak pramínek na mém rameni mění barvu. Hnědne. Pak jsem raději zavřela oči. Bolelo to. Nevím jestli fyzicky nebo jen psychicky, ale bolelo to.

Jakmile se Luna ujistila, že na mě nezbil ani milimetr fialové pokožky dovolila mi odejít.

Na schodech u východu na mě čekali bratři. Chudáci, byli zdrcení. Jako já. Bylo na nich vidět, že před chvílí brečeli. I já se rozbrečela a chtěla roztříštit zrcadlo vedle dveří, díky kterému jsem zjistila, že mé chrpově modré oči, které jsem zdědila po matce, taktéž změnily barvu. Nahradila jí ošklivá hnědá. To mě nejvíc děsilo. Moje nejdražší památka na matku, byla na dlouhé roky pryč.

Další zastávkou nám byl obchod s pozemským oblečením. Nechtělo se mi, nám se tam nechtělo, ale museli jsme. Pro nový začátek.

Obchod paní Linx nebyl nijak velký. Restrian si tam jen vyseděl menší řadu, nechal se převléct a pak zmizel. Bylo zajímavé pozorovat Restriany před námi. Tedy alespoň mě to tak přišlo. Nemohla jsem se totiž zbavit dojmu že dívku, stojící hned naproti mě, znám.

Bledá kůže, rudé vlasy s nehoráznou hustotou a zelené oči. ,,Koho jenom mi to připomíná?" brblala jsem si pod nos dokola. Neznámou mi pomohl prozradit až zlozvyk, který s úsměvem sleduji už od svých 49 let - žvatlání přívěsku náhrdelníku.

,,Carino!" vykročila jsem k ní.

,,Lyn?!" reagovala zaraženě. Hned po uslyšení svého jméno, jsem se vrhla Carině kolem krku a ještě na ní chvíli visela. Jsem ráda, že v tomhle všem nejsem sama.

,,Carino, málem jsem tě nepoznala!" s úsměvem jsem přiznala. Od doby co jsme zabalili nábytek a objednávali recyklaci jsme spolu nemluvily. Překvapilo mě jak moc mi chyběla.

,,Počkej, co mě prozradilo?" zeptala na oko nafoukle a já ji pustila.

,,Zase jsi si pochutnávala na přívěsku. Pojď!" vysvětlila jsem a za zápěstí se jí pokoušela dotáhnout k tatkovi a klukům.

,,Fakt?" zeptala se carina sama sebe, ,,Jinak, jsem ráda že letíš i ty, páč jinak bych letěla sama." oddychla si a já na ni jen zůstala civět.

,,On nikdo z naší třídy neletí?!" zbytečně hlasitě jsem se ujišťovala. Carina jen naštvaně vydechla, zkřížila ruce na prsou a zakroutila hlavou. ,,To máme tedy štěstí, že letíme ve stejnou dobu." konstatovala jsem.

Z rozhovoru nás přerušila až sama paní Linx: ,,Tak dámy, která půjde první?" Zeptala se paní Linx a Carina jen pokývala a vykročila jejím směrem. ,,No, Pojď se mnou, pojď." ukázala na roh místnosti, kde vysel prapodivně nazelenalý závěs.

Carina nestrávila a závěsem více jak půl hodiny a když vylezla vypadala o hodně starší. Linx říkala, že vypadá jako normální pozemšťanka jejího věku, ale mě, díky mini šatům, přišla zkrátka starší.

,,Zajímalo by mě co provede mě a sourozencům." vylétlo mi náhle z pusy a já se snažila zahladit stopy kašláním, ale podle Linxineho pohledu neúspěšně.

,,Tak pojď!" nezištným tonem řekla Linx a já ztuhla, její pohled mě málem usmrtil. Až takovou měl moc. Než jsem se stihla vzpamatovat, stála jsem na stupínku a nechala se Linx měřit. ,,Lyn, drž se! Je to pro nový začátek!" povzbuzovala jsem se celou dobu.

Prvně jsem jí sdělovala věk, tak oblast a pak spousta maličkostí. Vše proběhlo skoro jako u výslechu. ,,Asi jsem jí mou myšlenou naštvala" usoudila jsem, když na stolek hlasitě dopadla krabice plná předmětů ze stejného černého materiálu a Linx se v něm začala přehrabovat.

,,Proč jste mi dala tenhle náramek?" ukázala jsem na náramek jenž mi opatrně připnula na ruku. Vzhledem i materiálem hodně vyčníval.

,,Je to kov odsud a je v něm speciální čip. Pomocí něho, ti budeme moci pomoct pochopit Zemi a zamezit problémům." vysvětlila už s úsměvem a doprovodila mě zpět za závěs k tátovi, kterého si zavolala po mě. Musím uznat, že se mi tak trochu trefila do mého stylu oblékání. Volné zelené triko, kalhoty z hrubší modré látky s podivnými botami s dírami a jednou velkou u prstů.

Chtěla jsem si zatleskat. Přežila jsem výslech, měření a dokonce menší změnu v šatníku, díky stanovenému oblečení. ,,No jo, ale Luppus a Kappus? Vydrží tam s ní? Je taková ..." zamyslela jsem se nad vhodným přívlastkem.

,,Simtě, neplaš a říkej si to pro sebe, nebo mi to řekni normálně!" zašeptala Carina a věnovala mi jeden z těch pobavených pohledů.

,,Co-cože? Promiň já to nevěděla, to jsem nechtěla. Pff." okamžitě jsem se začala omlouvat a smát. Ani jsem si neuvědomila, že mou větu jsem telepaticky sdílela s Carinou.

,,Já vím. No a neboj bude to dobrý! Tetě to s malýma jde lépe než s náma." utišovala mě tiše a jen co to dořekla, ze závěsu vyšel vysoký muž v obleku, který mu sedl a vypadal jako by byl na míru.

Když táta odtrhl obličej od země neodpustila jsem si hvízdnutí a začala ho obcházet kolem dokola. Oblek byl černý a pod skvěle padnoucím sakem byla čistě modrá košile

,,No tati, máma by byla bez sebe. Zdá se, že tě budu muset hlídat!" řekla jsem naoko vážně, ale uvnitř jsem pomalu propadala smíchu. Všichni v obchodě, včetně paní Linx a dalších pár zákazníků, se ale nebáli zasmát se pěkně nahlas. Byla to pěkná chvíle. Po utichnutí smíchu, vzala Linx Kapa spolu s Lupusem za závěs a na to, že tam byli dva, trvalo to nejkratší dobu.

Když spolu vylezli, Kappus měl na sobě kalhoty ze stejné látky jako já a červené tričko. Lupus měl na sobě zase červené kratásky a modrou mikču. Bylo trochu i směšné je vidět takhle rozlišené. Normálně rádi restrian matou tím, že jsou stejně oblečení.

Jakmile jsme byli všichni hotoví, bylo lehké si nás splést s pozemšťany.

Při odchodu jsem zoufale zamávala paní Linx a rozešla se směrem: Kavárna Carininých rodičů. Carininu tetu neznám dlouho, vlastně tohle bylo poprvé co jsem s ní skutečně vedla rozhovor, ale vím, že se mi po ní bude stýskat o to víc.

Po našem příchodu do kavárny bylo vidět, že jsou oba carininy rodiče skleslý, ale snažily se to statečně skrýt a při našem posledním "pokecu", nad pitím a zákusky, se nejednou zasmáli. ,,I tohle musím obětovat pro nový začátek." zakňourala jsem v duchu a začala litovat.

Poslední doušek čerstvé kávy jsem si hodlala vychutnat. Naši kávu na Zemi budou mít leda těžko. Už zbývalo jen zaplatit a tra dá, ale paní Kruver mě zastavila s tím, že peníze nechce a jen silně mě objala. Její fialové oči se mi těkavě pokoušeli najít tvář, ale utlačované slzy jí to nedovolily.

,,Dej mi na Carinu pozor, Lyn, víš jaká je!" šeptala a hlas se jí třásl, neměla daleko k uvolnění slz, ,,A hlavně se mě musíte vrátit, at mám zpět i tebe, stálou zákaznici." po dokončení věty se ušklíbla a ještě pevněji mě stiskla. Jen jsem pokývala na souhlas a objala ji nazpět. I paní Kruverová mi bude chybět, je jako má teta.

,,Děkuji a nebojte se, Carina i já se ze Země vrátíme!" řekla jsem sebejistě a pomalu se plazila k východu, pokoušejíc se nerozbrečet.

Tak .. Co si myslíte kapitole? Prošla velkou změnou, ale jsem na ni hrdá!Každý komentář a hvězdička potěší!Loučí se, prozatím, Sam ..