Cigaretový dým lehce stoupal ke stropu. Průsvitné modré kroužky, pomalu se rozplývající v zadýchaném ovzduší té putyky. V přítmí blikajícího barového osvětlení na stole v popelníku odpadával doutnající nedopalek.

   Tmavá hrubá kůže na ruce naproti sedícího chlápka se leskla potem a napínala se na dlouhých prstech natahujících se pro posledních pár potahů z cigarety. Rocková hudba vycházející ze starých repráků nad barem dodávala tomu všemu ponurou atmosféru. Seděl tam, naproti mně, se zlomyslným úsměvem na tváři. 

   Přes staré, tmavé sluneční brýle s tenkými stříbrnými rámečky jsem mu neviděl do očí. Zbytek jeho drsné a opálené tváře ale vyzařoval spíše mrzutě, než-li krutě. Široká ramena měl skrčená a lokty opřené o kraj špinavého dřevěného stolu. Z okraje rukávu jeho černé kožené bundy trčelo pár nitek, lehce spálených od hořejícího tabáku odkleplého ze zbytku oné cigarety. Nevěděl jsem, proč tam sedíme ale cítil jsem, že ať je to cokoliv, dál už tenhle den nepovede. 

   Když se předklonil, dým z jeho výdechu zahalil prostor mezi námi a já si povzdechnul. Musel jsem to vědět, ta otázka mi nedala klid a nekonečné množství možných následků mi drásalo nervy. 

    "Jaká je šance, že se s ní uvidím i příště?" Moje nálada byla podivně v klidu, již smířená s mým osudem. Přisunul se na židli blíž a narovnal se. Tvářil se sice nechápavě, ale jeho úsměv nyní působil pobaveně a já věděl, že si se mnou hraje. 

    "Proč myslíš, že se s ní už neuvidíš?" Škodolibost z něj táhla pomalu stejně jako pach cigaret. Opřel jsem se o opěrku a s úšklebem se pochmurně pousmál. 

    "Když semnou musí sama smrt sedět u stolu, je mi jasné, že odsuď jen tak neodejdu." Jeho krátké uchechtnutí potvrdilo moji domněnku. Za tmavými sklíčky jeho brýlí vyšlehly malé plamínky a on se krutě usmál. 

    "Došlo ti to rychle, většině to chvíli trvá, než jim dojde, že jsou mrtví." Věděl jsem to! Na chvíli jsem cítil uspokojivé zadostiučinění z mého správného úsudku. Vědomí, že jsem po srmti, mě nechávalo chladným. S ním to však nijak nepohnulo a dál mně se zájmem pozoroval. 

    "Jsi neobvykle v klidu na někoho, kdo právě přišel o život." Tichým tónem poznamenal a zapálil si další cigaretu. Červenočerná krabička pomačkaná častým používaním působila dojmem, že v ní cigarety nejspíš nikdy nedochází. Vybledlý název byl nečitelný, ale logo mi připomínalo černé Benson&Hedges. Vrazil si jednu mezi zuby a lusknutím si připálil. Chuťově moc těžký tábak, říkal jsem si. 

    Zaměřil jsem se na dřevo vedle mé levé ruky, chvíle soustředění a objevili se přede mnou žluté Camelky. Vzal sem mezi prsty jednu, než mi došlo, že nemám oheň. Cigarety zmizely a objevila se jedna zapálená mezi mými rty. 

    "Děsivě přizpůsobivé, tvá mysl mě fascinuje." Zněl zaujatě, jako bych byl záhada, kterou nedokáže vysvětlit.

    "Mnoho smrtelníků nedokáže tuhle scénu ovládat ani když předem ví, že se odehrává v jejich mysli." Cigaretu mezitím dokouřil a s posledním výdechem ji zamáčknul na dno skleněného popelníku. 

   "Ty jsi však natolik citlivý osudovému předivu, že to zvládneš téměř okamžitě."

    "Vždy jsem měl trochu tušení, co se kolem mě děje." Namítl jsem a potáhnul si ze své cigarety. On pokrčil rameny a pozoroval mě dál. 

    "Čeká vás znovuzrození, cyklus života a smrti pokračuje věčně dál." Chuť kouře mi zhořkla v ústech.

    "Jak velká je šance, že ji potkám znovu?" Musel sem to vědět, za každou cenu. 

    "Těžko říct, ale můj upřímný odhad je jednou z tisíce životů a to jsou vaše duše velmi propojené." Zněl téměř chápavě, jako by si uměl představit, proč přesně se ho ptám. 

    "Jen tak málo?" To nemůže být pravda. Nedokázal bych bez June být tak dlouho. 

    "Nezabráníš tomu." Pronesl to tiše opatrným tónem. Nemohl jsem to tak nechat, nedokázal bych to. 

   "Já možná ne, ale ty to dokážeš." Byla to moje jediná možnost, byl jsem připravený pro to udělat cokoliv. Jeho výraz hodně zpřísněl. 

    "Chceš jí snad bránit v jejím znovuzrození?" Byl to varovný tón skrývající nemilosrdné nebezpečí, pokud bych odpověděl špatně. 

    "Ne, ale můžeš zabránit tomu mému, nech mně ať jí můžu aspoň chránit v každém jejím životě." Byl jsem již zoufalý, selhání bylo nepřípustné.

    "Proč bych to měl dělat?" Zeptal se, ale bylo vidět, že je zvědavý, zaujal jsem ho. 

    "Nemám co ti nabídnout. Vše, co jsem měl, už máš. Ale můžeš z toho i získat." Navrhnul jsem ve spěchu. 

    "A co bych tím mohl získat?" Už dál neskrýval svůj zájem nad mojí situací.

    "Vidíš tisíce životů, ale viděl jsi někdy jeden nekonečně dlouhý?" Doufal jsem, že to bude stačit. Zasmál se, byl to ostrý a drsný smích, který zněl jako ohlušující ozvěna. 

    "Ne to jsem ještě neviděl, ale tak jednoduché to mít nebudeš." Zapálil si další, mezitím co já nestihl dokončit ani jednu. 

   "Dovolím ti žít v každém jejím životě a vždy ji poznat, ale ona nikdy nepozná tebe." Bylo to kruté ultimátum, ale zároveň štědré a já věděl, že nic jiného už mi nezbývá. 

    "Beru to." Vyhrknul jsem to rychle a típnul svůj dokouřený špalíček. Objevilo se před ním pivo, a já popadl své. 

    "Rychle si zvykáš na manipulaci své mysli svou představivostí, proč si nepředstavit život s ní?" Byl to tahák a já ho viděl na míli daleko. 

    "V mé mysli může být v bezpečí, ale ve své realitě ne." Můj hlas byl nekompromisní. 

    "Dobrá, aspoň ukrátíš samotu v její nepřítomnosti, pokud se ještě zdokonalíš." Pousmál se a poprvé působil doopravdy přívětivě. 

   "Teď se seber a zmiz.." A s tím dopil své pivo a svět kolem mně zčernal.