Bolest. Bolest ze silného světla bijící přes má zavřená víčka mě upozorňovalo na mou slabost. Nebyl jsem si jistý, zda jsem člověk či zvíře. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli chci vědět, co jsem zač.

Děsila mě představa o tom, co ze mě udělal. O to víc mě děsila skutečnost, že mě nepozná. Věděl jsem, co mě čeká. Slabost, bolest a pocit bezmoci. To jsem nečekal.

Nemohl jsem se hýbat, mohl jsem jen poslouchat tlumené hlasy a představovat si ty nejhorší scénáře. Strach jaký mám teď, jsem nikdy neměl. Vždy jsem měl o všem přehled.

Vynaložil jsem všechnu energii a otevřel jsem oči. Spatřil jsem modrou zář jejích očí, která mě vyčerpáním ponořila zpět do tmy.

Vím to. Byly to její oči. Takové má jen ona. Otázka je, kdo nebo co jsem já. Stále nemohu přijít na to, co semnou ten prevít udělal.

Ta temnota. Připadal jsem si jako bych v ní plul celé dny, nebo roky. Znovu jsem se pokusil vynaložit všechnu energii, abych ji mohl znovu spatřit. Stačila jen vteřina, abych si byl jistý, že tu stále je.

Ostré světlo, které mě bodalo do očí, mi nedovolilo otevřít oči víc, než na jeden milimetr. Ale i to stačilo.

"Probral se! Doktora!" Vyděšený, zároveň veselý, vysoký ženský hlas mě v celku vyděsil.

Otevřel jsem oči dokořán. Bílé zdi, stažené žaluzie na oknech, bílá postel. Nemocnice. Nenávidím nemocnice.

Snažil jsem se trochu zorientovat, pohnout aspoň kouskem těla. Prsty. Povedlo se. Bolest mi projela celým tělem a jediné na co jsme se zmohl, bylo slabé zaúpění.

Do pokoje vletěla postarší, malá dáma. Blondýna, hnědé oči. Matka. Za ní vběhl vysoký plešatý chlap, s malým pivním břichem. Otec. Co tu dělají?

A pak ona. Její dlouhé blond vlasy byly umotané do pracovního drdolu, její modré oči byly zalité slzami a její úsměv rozzářil celý pokoj.

Co se to děje? Stále jsem nechápal. Bolela mě hlava. Tenhle pocit nesnáším. Nemohl jsem se hýbat, ani mluvit.

Matka mě objala tak pevně, že jsem musel zaúpěním oznámit, že to bolí.

"Omlouvám se. Jsem ráda, že jsi živý." Slzy v jejích očích se spustili a pochybuji o tom, že je jen tak zastaví.

Otec jen kývl hlavou s náznakem malého úsměvu. Nezměnil se.

June nasadila profesionální výraz a provedla zběžnou kontrolu.

"Vypadá, že je v pořádku. Pošleme ho ještě na rentgen, EKG a pár dalších vyšetření, aby jsme si byli jistí, že je úplně v pořádku." Nasadila svůj milý úsměv, který jsem vždycky miloval. Věděla to.

Začali si mezi sebou povídat. Znovu jsem přestal vnímat. A znovu jsem padl do temnoty.

***

"Dlouho jsme se neviděli." Neznámý hlas mě v celku vyděsil. Začal jsem se otáčet dokola a nakonec jsem spatřil postarší dámu sedět za stejným stolem, za kterým seděl On.

Ten samý klub zalitý cigaretovým kouřem. Ten samý stůl. Jiná osoba. Nebo ta stejná, ale v jiné podobě?

"Nechápu. Co chceš dokázat tím, že mě za ní pošleš a znovu mě od ní odtrhneš?" Použil jsem v celku ostrý tón, ale hned jsem ho zase stáhl. Vím jakou má moc, nebudu tolik riskovat.

"Nechci si nic dokázat. To ty jsi sem přišel. Ty jsi od ní odešel. Chtěla jsem ti udělat laskavost. Vrátit tě v samé podobě, ve které jsi odešel. Mám pocit, že máš ještě jednu otázku." Nechutně se ušklíbla, potáhla si z cigarety a vydechla poněkud mnoho kouře.

Sedl jsem si ke stolu. Zavřel jsem oči, znovu je otevřel. Na stole ležely moje oblíbené Camelky. Vzal jsme si jednu, dal si jí mezi rty, zapálil a užíval si ten skvělý pocit.

Štiplavá chuť na jazyku, těžký dým vstupující do mých plic ve mě vyvolával pocit svobody. Zaklonil jsem hlavu a s přivřenýma očima jsem vydechl kouř.

"Stále máš přehled v tom, co se kolem děje?" Její sarkastický hlas mě vytrhl z téhle uspokojující chvíle.

Nasadil jsem kamenný výraz.

"Tady s tebou jo. Ale tam s nima? Nevím. Třeba se ta otázka týká toho. Patřím tam vůbec?" Snažil jsem se mít silný hlas.

"No.." vydechla kouř a típla nedopalek. "Dá se říct, že tam patříš. Ale ty tam nechceš být, jinak by jsi se sem nevracel."

"Jestli jde o to, abych přiznal chybu, tak to se nestane. Moje chyba to nebyla." Byl jsem v celku naštvaný.

"Neříkám, že to byla tvoje chyba, ale mohl jsi tomu zabránit." Ušklíbla se. Nenávidím ji. Je horší, než On.

"A jak asi? Byl jsme mimo, umřel jsem, sakra!" Praštil jsem dlaněmi do stolu a prudce vstal. "Byla to jeho vina! On byl opilý! On nás zabil!" Hluboce jsem dýchal. Nemohl jsem uvěřit tomu, co řekla.

"Já to vím. Byla jsem u toho. Předtím, než se to stalo jsi tomu mohl zabránit. Co tě drželo zpátky?" Měla klidnější hlas, než předtím.

S klidem jsem se posadil. Když jsem ztěžka dosedl na židli, polil mě pocit viny.

"Strach." Ukápla mi slza. "Přišel jsem o něj. Mohl jsem ho zastavit, ale měl jsem strach. Bál jsem se, že když vystřelím, tak to bouchne. A místo toho nás zastřelil oba a utekl." Mluvil jsem tiše, knedlík v krku mi bránil jakkoliv zvýšit hlas.

"Stejně by umřel. Ty jsi tu navíc."

"Jak to myslíš?" Vyděšeně jsem zvedl hlavu.

"Mělo to být jinak. Střelil by jsi ho, minul by jsi. On by utekl a George by běžel za ním. Byl by zastřelen tak jako tak. Jen by jsi přišel pozdě. Ale osudu nezabráníš."

Nevěděl jsem, co říct. Ne. Tak to být nemůže.

"Musíš uznat svou chybu. Jednou ti dovolím se s ním setkat."

Zavřel jsem oči. Slzy mi tekly nezastavitelným proudem. Když jsme je znovu otevřel, stál jsem v té samé temnotě jako na začátku.

Padl jsem na kolena, ruce jsem svěsil podél těla a začal hlasitě vzlykat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takhle to být nemělo.

***

Znovu ostré světlo. Pomalu jsem otevřel oči. Byl jsem to opravdu já. Tentokrát jsem měl zavedenou kapačku do pravé ruky.

Docela to bolelo, ale ne tak, jako zjištění, že to celé byla moje vina. Musím to napravit. Najdu toho šmejda.

Ale první musím zjistit pravdu. Jako na zavolanou se otevřely dveře. June.

"George." To je jediné, na co jsem se zmohl.

Smutně sklonila hlavu, zakroutila hlavou a znovu se na mě podívala se slzami v očích.

Z mých se spustil nezastavitelný pláč.

NEEEEEEEEEE!!!!