Smývala jsem nečistoty z mého těla. Všechny ty hříchy, které byly součástí mé duše.

Kdyby můj život sledoval Bůh, poslal by mne rovnou čarou do pekla. Jsem hříšník, mé tělo by mělo hořet, lidé by si měli užívat mých zármutků, ztékající mokvající kůže a bolestný řev.

Po jemných rukou mi stékalo příjemně osvěžující tekuté mýdlo. Ruce jemné, však nezbedné.
Ach to smilstvo!
Jak něco tak krásného může ničit naší duši? Lidé se na nás koukají mezi prsty, my si však s úsměvem užíváme všech těch perverzit, kterých se nelze zbavit.

Jsme nestálí. Nestálí k partnerům, nestálí v lásce. Houpáme se na lávce života. Je to velmi strmá hývající lávka, ale stále se smějeme. Rozhoupáváme se ještě více...a více.

Knize desatera se otrhávají stránky, inkoust starého božího slova teče po zažloutlých strankách. Tak hrozní jsme, i písmena z nás pláčí, utíkají ze stránek a z našeho života.
Neposloucháme, nevnímáme. Jdeme za všechny řeky a hory. Přes všechno to trní a bolest.

Pouze uvažuješ nebo konáš?
Někdo by neviděl rozdíl, odsoudí tě stejným způsobem.
Já však vidím velký rozdíl mezi činem a pouhým uvažováním. Myšlenkama v mé hlavě nikoho neraním, dokud jim nedám nějaký tvar - A to slovy.

Přivádím do zármutků Boha. Kvůli mne vzniká pláč, porneia! Už jsem odsouzena, jakou ohavnost jsem způsobila. Kolem dokola vidím jen špínu a bídu lidí. Bolest buď způsobujeme, nebo přijímáme. Jsme viník nebo oběť.

A já budu raději viník.