Já tam tu písničku, prostě musela dát😍😂😂 ano je to z Krásky a zvíře no a když jsem zrovna psala část, kdy spolu Rio a Annabell tančí, myslela jsem na tuhle písničku, takže si klidně můžete představit, že tančí na ni, ale to je jen a jen na vás😉
Hezké čtení😘

O několik měsíců později

,,Tak pojď!" Strčila do mě Charlotte. ,,Stydím se." Zašklebila jsem se a znovu se otočila do zrcadla. Moje dokonalé šaty se mi vůbec nepozdávaly. Byly dokonale rudé, nadýchané a saténové. Vypadaly jako pro princeznu a ne pro jako vlkodlačici.

,,Vypadáš dokonale. Tak už běž." Požďuchla mě, ale já se odmítala pohnout. ,,Kde je Mal a Rio?" Ptala jsem se netrpělivě Char. ,,Mal šla jenom něco zařídit a Rio tu bude coby dup." Odpověděla mi klidně Charlotte a já jen nervózně přikývla. ,,Stejně na ně musíme počkat." Uklidňovala jsem se a zdržovala. Nechtělo se mi tam. Vystoupit před ty lidi. Potřebovala jsem tu mít vedle sebe Ria. Ten tu, ale teď nebyl.

,,Kde jen vězí?" Zopakovala jsem nevrle a znovu nechtěně zavadila pohledem o zrcadlo. Když jsem znovu spatřila svůj odraz, rychle jsem zrak opět odvrátila. V těchto plesových šatech a s dokonale vlnitýma a učesanýma vlasama, jsem se prostě nepoznávala.

,,Jsem tu!" Vběhla do sálu Malevie. Na sobě měla zlaté šaty s výstřihem, jejichž barva se dokonale doplňovala s její jemně opálenou pletí a s havraními vlasy.

,,No hurá. Ann se tu málem zbláznila." Protočila Char oči. ,,Vážně?" Pobaveně se ušklíbla Malevia. Pak se zadívala na Char a vyděsila se. ,,Ale Charlotte! Stojíš si na šatech!" Řekla zděšeně a pomohla Char oddělat tu její růžovou volánkovou nádheru.

,,Rio už je na místě!" Vyjekla Malevia a chytila se za uši. Slyšela ho přijít. Takže už stojí a čeká na mě na vrcholku schodiště. Musím jít.

Pozvedla jsem si šaty a opatrným krokem vyšla kupředu. Na botičkách s platformou se mi opravdu dobře nekráčelo, ale pro parádu to být muselo.

Konečně jsem došla k začátku dlouhého schodiště dolů, kde už na mě čekal Rio. Když jsem ho zahlédla poskočilo mi srdce a já se uklidnila.

,,V pořádku?" Uchechtl se Rio mému výrazu. Přikývla jsem a potřepala hlavou. ,,Usměj se trošku." Dloubl do mě pobaveně a já nahodila nucený úsměv.

,,Tak pojďme, všichni už na nás čekají." Řekl naposledy a nabídl mi rámě. Opřela jsem se do něj a začala se soustředit na správné kladení nohou.

,,Hele, buď v klidu." Dloubl do mě zlehka Rio a zasmál se. ,,Já jsem klidná." Odfrkla jsem si nevrle a pak se na celý dav pod sebou slavnostně usmála.

Ples. Byl to jen ples. Ples, který vymyslela moje starší sestra a všichni s ní nadšeně souhlasili. Jenže největší sranda na tom byla, že já neuměla tančit. Teda sem tam zhoupnout boky a mávat rukama kolem sebe, to mi jako tanec nepřišlo, to zvládl přece každý. Ovšem tradiční tance jako polka či valčík mi byly naprosto vzdálené. Proto jsem poslední týden strávila zavřený v tělocvičně s Malevií, která se mě a Char snażila zaučit umění. Charlotte to ślo velmi dobře, ale já si neustále přišla jako hrom do police. Vždy když už mi to začalo jít jsem třeba zavrávorala nebo jsem se přestala soustředit a pokazila to.

Sešla jsem opřená o Ria celé schody a tam se zastavila. Viděla jsem jak po schodech schází Mal s Edwardem a v zástupu za nimi i Charlotte. Musela jsem se usmát.

Jakmile sešli i oni dolů, začala hrát jemná melodická hudba.

V tu chvíli jsem věděla, že je zle, protože jsem já a Rio měli předtancovávat celý ples. Před všemi. Byli tam vlci z mé smečky i ze smečky Riových rodičů, ale největší stres mi přivolávali právě Riovi rodiče.

Ucítila jsem kolem pasu Riovi ruce a překvapeně jsem zamrkala. Vytrhlo mě to z neustálého přemýšlení nad trapasem, který si přivodím.

,,Můžeme?" Pobídl mě Rio a já mlčky přikývla. V tu chvíli se naše těla začala hýbat do rytmu hudby. Přestože jsem se bála, věnovala jsem Riovi svoji důvěru a modlila se, abych nespadla nebo mu nedupla na nohu. Ale s Riem mi tanec šel tisíckát lépe než s Malevií v tělocvičně. Zvládala jsem všechno. Všechny nesmyslné otočky i záklony a výskoky a další věci. Už mi to nepřipadalo jako tanec. Byl to let. Mohla jsem volně létat a klouzat mezi mraky a nebát se pádu, protože ten nemohl přijít.

Když hudba ustala ozval se hlasitý potlesk a já zhluboka vydechla. Jak dlouho jsme vůbec tančili? Přišlo mi to jako celá věčnost.

Hudba začala hrát nanovo a my s Riem se znovu začali pohybovat v elegantních kruzích. Tentokrát jsme, ale nebyli sami. Přidala se k nám i Mal s Ewardem a Charlotte vytáhla na nohy nějakého kluka. Viděla jsem Hope s malým chlapcem a dokonce i Riovy rodiče. Všichni se točili a vířili do rytmu nástrojů. Ozýval se smích a pobavené hlasy. Všichni byli...šťastní. Zase všechno bylo dokonalé. Dokonce tu nechyběly ani dvě mé důležité osoby, tetička a Barunka. Obě se rychle skamarádily s vlky a Barunka si tu našla i skvělé kamarády. Už nikdy by nikoho neodsoudily. A já za to byla vděčná. Moje přání se splnilo. A já mohla být součástím toho všeho navždy.

,,Annabell, nechceš se projít?" Zašeptal mi po nějaké době Rio. Zmateně jsem zamrkala a pak přikývla. Vycupitali jsme z tanečního parketu a prodrali se davem ke dveřím. Rio mě neustále táhl za ruku.

Vyšli jsme na nádvoří našeho nově postaveného Hradu. Ano, byl opravený. Normálním lidem by tato přestavba trvala snad půl roku, ale nám...

,,Počkej, sundám si ty boty." Zastavila jsem Ria a sehnula se, abych si vyzula tu nádheru na podpatku. Skoro jsem necítila nohy z těch hloupých bot. Ale bylo zvláštní, že během tance jsem to ani nepostřehla.

Vzala jsem lodičky do ruky a druhou jsem chytila Ria. Usmáli jsme se na sebe a rozeběhli se po nádvoří s veselým smíchem.

Nad hlavou jsme měli oblohu, lehce podobnou inkoustové skrvně na níž byly přilepeny zlatavé třpytivé tečky. Celé této kráse vládl hluboký a vážný měsíc, který potřásal svými zlatavými vlasy hvězdám na pozdrav.

,,Je krásně." Vdechla jsem vůni stromů a vlhkého vzduchu. ,,S tebou vždycky." Odvětil mi Rio. ,,No to teda těžko, ale díky." Uculila jsem se. Chytil mě kolem pasu, až jsem vyjekla a zatočil se se mnou.

,,Něco ti chci ukázat." Postavil mě Rio zase na zem. Zvědavě jsem se na něj podívala, ale on jen nahodil ten svůj supertajný výraz a za ruku mě vedl k bráně.

Prošli jsme vraty na louku před Hrad a tam jsem to uviděla. Byl to malý bílý altánek, obklopený rudými květy na okýnkách.

,,To je...to je překrásné." Vydechla jsem a vběhla do něj. Opravdu to vypadalo krásně. ,,Tohle jsi zkonstruoval ty?" Zamrkala jsem překvapeně. ,,No, trochu mi pomohli kluci, ale jinak...jo." Usmál se a pozvedl mi hlavu, aby mi ukázal důležitý detail na stropě. Bylo to asi patnácticentimetrové srdíčko, ve kterém bylo obyčejně R+A.

,,Děkuju!" Vyhrkla jsem a pevně ho objala. ,,Teda, ty máš ale stisk." Zasmál se mému sevření Rio. Uchichtla jsem se a začervenala.

,,To, ale není všechno. S Malevií a Char jsme pro tebe vymysleli ještě něco. Procházeli jsme zbylé věci z trosek Hradu a v jedné z drobných skříněk jsme něco našli. Patřilo to tvojí matce." Poznamenal Rio a mě se sevřelo srdce. Rio z parapetu u jednoho z oken podal malou bílou krabičku s vyřezávanými květy a položil mi ji do dlaní.

V očích mě začaly pálit slzy, když jsem otevřela víčko. Na bílé podušce ležel diamantový náramek s jmény Valerie a Jacob. S roztřesenými prsty jsem náramek vytáhla a prohlédla si každý kamínek. Na každém stálo jedno písmeno.

,,Mami...tati..." Zašeptala jsem a rozbrečela se. Náramek v ruce jsem si přitiskla k srdci. V tu chvíli mě Rio pevně objal. Cítila jsem tolik emocí. Radost, vztek, smutek, štěstí, lásku, zradu,...
Myslela jsem na tolik věcí. V duchu jsem si představovala okamžik, kdy dal táta mámě tenhle náramek a jak z něj ona měla radost. Viděla jsem tolik neskutečných představ a radostí a všechny ty mě naplňovaly.

Podívala jsem se Riovi do očí a on mě k sobě ještě víc přitiskl.

,,Mrzí mě to." Řekl Rio. ,,Já...je mi líto, že tu nejsou. V podstatě jsme se nikdy neviděli, ale přesto mi příjde, jako bych znala odjakživa. Jsem hrdá na to, že můžu být jejich dcerou." Řekla jsem rozhodně a podala mu náramek, aby mi ho zapl.

Ruku v ruce jsme se pak vraceli ke světlům Hradu. Vraceli jsme se zpárky do světla, zpátky domů, do světa, který je jen náš a kterému by spoustu lidí ani nevěřilo. Vraceli jsme se do našeho štěstí, které nám už nesmí nikdo vzít. Naposledy jsem se otočila k lesu a usmála se na lišku, která číhala mezi stromy. Snad taky najdeš svoje štěstí, rodinu, místo kam zapadneš.

A vám, bych chtěla říct jen jedno, ať se stane cokoliv, nikdy se nevzdávejte svých snů, milujte, věřte a nikdy, NIKDY neztrácejte naději, protože to by byla ta největší chyba na světě.

KONEC