O týden později

,,Dej mi pokoj Malevie." Odehnala jsem rukou svoji sestru, která si se mnou chtěla promluvit o vedení Smečky. Kolem konce války jsme měly hrozných problémů s přestěhováváním a vypuzením Lovců z lesa.

,,Měly bychom si o tom promluvit! Všichni už to chtějí vědět! Tak budeš Alfou?" Zamrkala na mě moje starší sestra. Chvíli jsem na ni vykuleně zírala a v hlavě mi doznívalo to slovo. Alfa.

,,Na to je ještě čas, Mal. Máme spoustu práce, někdo by měl jít překontrolovat severozápadní stranu lesů, mohli by tam být ještě nějací Lovci či jejich vězni, měli tam dřív chatrče a..." ,,Annabell!" Skočila mi do řeče Malevia a zamračila se. ,,Měla by ses radovat. Skončila válka! To je důvod k radosti a smutku ze ztráty a né nervozita. Čeho se bojíš?" Zachmuřila se tmavovláska a přisedla si na postel v mém pokoji. Měla pravdu. Bála jsem se. Ano vážně i po tom všem jsem se bála být vůdkyní smečky vlků.

,,Ničeho já...já jen už to chci mít všechno za sebou. Měla bych...asi bych měla..." Zakoktala jsem se. Malevia mě vzala za ruce a stiskla mi je. ,,Anny. Nikdy jsem neviděla někoho tak statečného jako jsi ty. Ty jsi ta nejlepší Alfa, kterou naše Smečka mohla mít. Měla by ses vzchopit a přestat schovávat hlavu do písku. A teď běž obhlídnout to území, někoho s tebou pošlu." Dořekla Malevia a já ji objala. Vždycky jsem si moc přála sestru a teď mám dokonce dvě!

,,Díky Mal." Špitla jsem a odtáhla se. ,,Pro tebe tu jsem vždycky, Annabell." Usmála se černovláska a já se od ní odtáhla, abych mohla vycupitat dveřmi pokoje na chodby podzemního paláce.

Už jsem to tu znala moc dobře. Každičkou chodbu jsem měla projitou několikrát a když jsem si přece jen nebyla jistá, řídila jsem se svým nosem, který mě nikdy nezradil. Zvykla jsem si. Schopnosti, které jsem díky svému vlčímu já získala už se mi nezdály ničím nové, ba naopak. Jako bych byla vlkem už od narození. Jako kdyby vlk ve mně nikdy nespal.

Doběhla jsem k bránám a nechala se vyvézt na povrch. Už dlouho jsem nebyla na čerstvém vzduchu. Všechno jsem řešila z pevnosti, a proto jsem si to teď chtěla vychutnat. Nadechla jsem se a vnímala svěžest mechu a šumění v korunách stromů.

Les lehce oddechoval jakoby spal a roznášel ve vzduchu vůni smůly a borovic. Líbilo se mi tu. Oproti přehlušeným městům a výparů z výfuků a továren to tady byl ráj.

Proměna jsem se do vlka a zorientovala se. Musela jsem najít správný směr, což pro mě již nebyl problém. Vyběhla jsem kupředu a rozhlížela se po krajině. Do nosu mě udeřilo snad tisíc všelijakých pachů a vůní, ale já už je dokázala roztřídit. Tak například, pachy vyšších zvířat, lidí a šelem jako je třeba jelen či nějaká puma jsou nejsilnější. Pak teprve nastávají menší živočichové a nakonec stromy a květiny.

Bylo to jako deset tisíc nitek a záleželo na mě, za kterou z nich zatáhnu a po které se vydám. Moje volba, můj svět, moje svoboda. Konečná svoboda.

Zarývala jsem drápy do země a skákala od stromu ke stromu. Hrála jsem si. Konečně po dlouhé době jsem mohla poskakovat a točit se a skákat do výšky aniž bych se musela stydět, protože právě teď jsem tu byla sama.
Poprvé za dlouhou dobu...sama. Možná bych se toho slova měla bát, ale já za něj byla šťastná. Nemusela jsem se stydět ani za své rozhodnutí a ani za své chování. Bylo to jako bych byla podruhé svobodná. Přesně takhle se cítím s Riem. Před ním se nikdy nestydím. Zvláštní, že? Jsme dvě osoby a přesto mi příjde jako bychom byli jedna a ta samá osoba.

Do nosu mě udeří pach aut. To už jsem u silnice? Jak dlouho jsem vůbec běžela?

Annabell! Počkej! Ozvalo se mi v hlavě a já okamžitě zabrzdila s drápy v zemi. Nemusela jsem se ani zamyslet. Okamžitě jsem věděla, kdo to je.

Otočila jsem se a proměnila se stejně jako on. Usmála jsem se a zamávala mu.

,,Kdo mě práskl?" Zasmála jsem se a vyběhla mu vstříc. Rio položil na zem piknikový koš a taky se ke mně rozeběhl. Vzal mě do náruče a zatočil se se mnou. Vyjekla jsem a rozesmála se. Bezstarostně. Ano, opravdu to byl bezstarostný smích...

,,Via, ale měl jsem stejně plán vytáhnout tě ven. Půjdeš se mnou?" Položil mě na zem a podal mi ruku. Našpulila jsem pusu a ušklíbla se. V tu chvilku využil situace, naklonil se a lehce mě líbnul na rty. Sledoval, jak se mi po tváři rozlil úsměv a já mu chvíli na to stiskla ruku.

,,Dobře...ale nevyskakuj si, když jsi vyšší!" Vyhrkla jsem a Rio se jen uchechtl.

Kráčeli jsme ruku v ruce dál lesem. Rio nás někam vedl a já, přestože jsem neměla nejmenší tušení kam, jsem jen šla a nechala se od něj vést. Cítila jsem, jak mi v hrudi šťastně buší srdce. Cítila jsem nehorázný pocit štěstí, jako kdyby mi v srdci zaplál zlatý pramen slunce.

Došli jsme na malou louku. Uprostřed ní byla malá studánka. Její voda byla dokonale čistá a blýskavá jako zrcadlo. Louka byla pokrytá jemnou trávou, po které by mohly tančit rusalky a víly. Bylo odtud krásně vidět modré nebe. V noci tu musí být zajisté kouzelně vidět měsíc. Měsíc...úplněk. Vzpomínám si na svoji první změnu, stala se přesně za úplňku.

Usměju se do nebes a pomůžu Riovi rozdělat deku. Piknik, vážně? Ale na druhou stranu je to bezva nápad.

Oba dva jsme se posadili a já s nadšením vytáhla z košíku zabalené jídlo. Rajčata, okurky, žlutý meloun, ananas a jahody. Potom šunka a rohlíky a na závěr pomerančový džus. No jo...Rio mě zná, jednoduchost a ovoce se zeleninou. To jsem měla nejraději. A taky jsem vůbec nepohrdla s žádným masem.

Vytáhla jsem šunku z obalu a hned si vzala jednu na ochutnání. Rio se mi jen smál. Přesně o tom jsem mluvila, před ním se nikdy nestydím.

,,Tak co myslíš? Bude už teď všechno v klidu?" Otočila jsem se na Ria. Zamrkal a polkl. ,,Pokud budeš Alfa." Ušklíbl se na mě. Provokatér. ,,Dej pokoj." Zamručela jsem a podala si z krabičky kousek ananasu. ,,Stejně znamení neskryješ." Odpověděl mi s klidem. Nechápavě jsem se zamračila, když jsem kousala ananas. ,,Znamení?" Pozdvihla jsem obočí.
,,Ty o tom nevíš?" Podivil se Rio. ,,Cože? Co to povídáš?" Otočila jsem se na Ria. ,,Ty sis toho vážně nevšimla? Ale Anny! Proč si myslíš, že se Lovci tak snadno vzdali, když tě uviděli mluvit?" Vyptával se Rio. Nad tím jsem nepřemýšlela. Myslela jsem si, že mám prostě jen štěstí...

,,Jde o tvé oči. Víš kdysi panovala legenda o nejsilnějších vlkodlacích, kteří mají v sobě gen, kterým se odlišují jinýma očima." Vysvětluje mi Rio. Hltám každé jeho slovo. Chci vědět to tajemství. ,,Dlouho už se nikdo takový jako jsi ty neobjevil, ale najednou...byla jsi to ty. Když jsi tam vyskočila...tvé oči byly najednou rudé. Tento znak zamával se všemi." Zalapala jsem po dechu a nechápavě zavrtěla hlavou. ,,To myslíš vážně?" Nechápala jsem. Rio se pousmál a kývl hlavou k jezírku. ,,Přesvěč se." Uculil se a já se mlčky změnila. Tohle musím vidět na vlastní oči.

Přišla jsem k pohyblivému zrcadlu a sklonila se nad ním. A pak jsem to uviděla. Moje oči měly barvu krve. Byly rudé, tmavě rudé. Moje zlatá se změnila v krev.

,,Vidíš Annabell? To je znak Alfy, pravé Alfy. Pokud budeš Alfou naší Smečky ty, tak věřím, že bude všechno v pořádku." Dotkl se Rio mého ramene a já k němu vzhlédla. Cítila jsem jistotu v jeho hlase a věřila mu. Přestože se bojím, přestože nechci, musím, protože tohle je můj důkaz. Tohle je můj život. Moje pravda.

Děkuji vám, že jste s Riem a Annabell došli až sem. Moc si toho vážím, protože...viděli jste to obrovské číslo u přečtení? To jsem nikdy netušila, že bych mohla mít!

Zároveň bych se vám chtěla omluvit, že mi tahle kapitola trvala tak dlouho. Byla jsem na táboře...oprava...na suprovým táboře...a prostě, znáte to😂

Takže vám všem moc děkuji.

Vaše Nell24a😘