Přitiskla jsem rukávem hábitu Tininy vlasy na destičku u dveří laboratoře. Cestu táborem jsem zvládla bez problému. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Nad celým sídlištěm se vznášel strach a zmatek.

Zaslechla jsem lehké cvaknutí a mohutné dveře se začaly pomalu otevírat. Oddechla jsem si a rozhlédla se, zda mě někdo přece jenom nesleduje. Potom jsem potichu vplula do chodby.

Došla jsem až do veliké bílé laboratoře. Při vstupu jsem na sobě ucítila cizí pohled. Nemusela jsem hledat. Napravo od dveří seděla na zemi malá blondýnka v růžových nadýchaných šatičkách. Vlásky měla udělané do lokýnků a v drobných ručkách držela dvě malé Barbie.

Jakmile mě June uviděla, vyjekla, upustila obě panenky a začala couvat k zadní stěně.

,,Přišla jsi mě zabít?" Vyjekla jemným dětským sopránkem. ,,Ne, neboj se mě!" Řekla jsem opatrně a stáhla si z hlavy kapuci.

Dívka zalapala po dechu a ručkami si zakryla ústa. Poznala mě.

,,Ty jsi Annabell. Jdeš si pro mě, vím to! Vídám to ve snech. Jsi vrah!" Zakřičela June a roztřásla se. Nevěděla jsem jak bych měla tu holčičku uklidnit. Nic mě nenapadalo.

,,June...možná, že jsem vrah, ale nedělám nic...musíme se nějak bránit, když Lovci, ti lidé, co ti dali tvoji schopnost, ničí vlčí Smečky a chtějí nás vyhladit." Odpověděla jsem June a sledovala její reakci. Nepřesvědčila jsem ji. Ani omylem...tohle bude težší než jsem si myslela.

,,Tak dobře. Řeknu ti pravdu, řeknu ti ji celou, ale musíš se mi pokusit porozumět." Povzdechla jsem si a posadila se. ,,Nechci, abys mi něco říkala! Já chci vidět důkaz. Vlci prý zvládají telepatii. Když mi ukážeš své myšlenky, uvěřím ti a udělám, co budeš chtít." Zadržela mě June a zamračila se. Telepatii? Ale...to nezvládnu! Takhle jsem komunikovala pouze s Riem a on je moje spřízněná duše. Není to tak lehké jak se zdá!

,,Nevím jak na to June." Odpověděla jsem zdrceně holčičce. ,,Nevěřím ti! Tina to zvládla, tak proč ne ty?" Zamračila se. ,,Pokusím se." Povzdechla jsem si a posadila se na zem.

Jak to proběhlo tehdy s Riem? Bylo to intenzivní a zároveň známé. Přestože se naše mysl spojila tehdy poprvé, nebyla to pro žádná novinka. Někde hluboko uvnitř sebe jsem musela znát přesný postup telepatického spojení. Ale kde??

Zavřela jsem oči...a nechala svoji mysl jít. Četla jsem o tom hodně knih, ale spousta z nich byla jen bláboly.

,,Možná by to šlo lépe, kdyby ses mě dotkla." Přerušila moje soustředění polehoučku June. Zamračila jsem se a podala dívence své ruce. Ta s lehkou nedůvěrou položila ručky do těch mých. Podívala se mi do očí a polkla. Nedivím se jí. Mohla jsem být kdokoliv, kdo jí přišel jenom ublížit nebo ji dokonce zabít.

,,Dobrá, zkusím to tedy znovu." Poznamenala jsem a znovu zavřela oči. Silně jsem vnímala můj a Junin dotek. Soustředila jsem všechny své smysly jenom na ní. Vdechovala jsem její dětskou květinovou vůni a pach saténových šatů. Cítila jsem jak zrychleně dýchá a jak se jí třepotá drobné srdíčko, jakoby jí chtělo vyskočit z těla. Cítila jsem, jak jí tělem proudí krev, ve které bylo i moje DNA. A taky Riovo.

A vnímala jsem náš dotyk. Lehký jako dotek peříčka, ale zároveň velmi silný. Byl to pronikavý a hluboký dotek. Cítila jsem jak mezi námi proudí vlny.

Vnímala jsem tu malou dívenku jak nejvíce to šlo. A pak se to stalo. Moje mysl se napnula a přes dotek se jako elektřina rozvinula do Juniny mysli. Dotkla jsem se té podivné hmoty, kterou jsem měla na dosah.

Uviděla jsem barvy. Spoustu barev. Doslova vír barev. Chvíli trvalo než se všechno to světlo rozmísilo a utvořilo tvary. Zběsilé proudy tvarů. Viděla jsem lidi v bílých pláštích. Viděla jsem spoustu hadiček a inijekčních stříkaček. Viděla jsem bílou místnost. Viděla jsem strach a bolest. Tohle byla Junina mysl. Nebyla žádné šťastné dítě. Nikdy jím být nemohla. Byla vyvolená. Odebraná rodičům a přivezena do tábora. Byla vlkodlak, ale nikdy se neproměnila. Tina ji unesla a zabila její Smečku. Ale to si June nepamatovala. Všechny tyto vzpomínky měla hluboko velmi hluboko ve svém nitru, ale byly tam. Možná, že ony byly to, co jí našeptávalo ať Tině nevěří, ale jak by mohla? Ti doktoři a tahle pitomá laboratoř bylo jediné, co znala.

June se vytrhla z mého sevření. Až teď jsem si uvědomila jak bylo naše spojení silné. Možná to bylo tím dotykem. A nebo vzorkem mého DNA. Ať to bylo jakkoliv, stalo se to.

,,Mrzí mě, že jsem ti sebrala vzpomínky. Nevěděla jsem...nikdy bych to neudělala, kdybych o Tině věděla, ale já...promiň." Zašeptala do ticha June. June viděla do mojí mozkovny stejná jako já do její. Viděla všechno.

,,Měla jsi hrozné dětství, June. Proti mě...já si létala ještě v oblacích, ale ty...tolik vyšetření, narkózy, léky a tolik...tolik bolesti. Mrzím mě to."

,,Napravím to. Pomůžu ti!" Vyhrkla June a vstala. Byla připravená, stejně jako já. ,,Vezmeme si zpět to, co nám patří." Řekla jsem a chytila holčičku za ruku.

,,Vyhrajeme?" Špitla June a zamrkala na mě. ,,Díky tobě máme naději." Odpověděla jsem jí a společně jsme vyšly z bílého pokoje.