,,Annabell! Co chceš dělat, nemůžeme tam jen tak vtrhnout. A co bude s Tinou?" Chytil mě Rio za ruku a stáhl mě zpátky.

,,Tinu nech tady, nezvládne se ani pohnout. Musíš kontaktovat druhou půlku, dokážeš to?" Zamrkala jsem a otočila se k Riovi. ,,Ano, ale musel bych trochu dál od osady..." Zamumlal Rio. ,,Dobře, tak běž a sežeň je, já pustím ostatní." Přikývla jsem. ,,Počkej, ale co potom?" Nechápal Rio. ,,Lovci jsou pořád nebezpeční a příliš silní, zatím s nimi nemůžeme soupeřit. Musíme naše lidi dostat ven. Ty a ostatní obkličte nenápadně celou osadu. Děti odveďte pryč. A potom zkuste Lovce pozavírat do těch laboratoří po levé straně objektu." Vysvětlila jsem mu rychle.

,,Ale, kde budeš ty? Co budeš dělat?" Ptal se Rio. ,,Já získám převahu." Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. ,,Hlavně na sebe dávej pozor, nezvládla bych tě znovu ztratit." Skousla jsem si ret, když se mi do očí nahrnuly slzy. ,,O mě se neboj. Až to skončí, najdu si tě, slibuju." Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil. Natáhla jsem ruce a objala ho kolem krku. Zvládneme to.

Mlčky jsem se odtáhla a položila si ucho na jeho hruď. Cítila jsem lehký ťukot jeho srdce. Dokud buší zůstaneme spolu.

,,Dobře, tak pojďme na to." Zašeptala jsem a povzdechla si. ,,Běž první. Veď je, zvládneme to." Stiskla jsem mi naposledy ruku a potom ho pustila. Věnoval mi smutný úsměv a potom zmizel v chladných chodbách jeskyně.

Moc dobře jsem si pamatovala, co bylo potřeba k otevření laboratoře s June. Tinino DNA, což momentálně nebyl problém.

Přišla jsem k Tině, která stále ležela ve víru krve. Podívala jsem se na ránu v jejím krku. Opravdu se hojila velmi rychle. Přežije to, pokud ji někdo náhodou nedorazí, což bylo docela pravděpodobné.

Naklonila jsem se k její hlavě a vytrhla jsem jí několik tmavých vlasů a pevně je stiskla mezi prsty. Jdeme na věc.

Rozeběhla jsem se jeskyní. Snažila jsem se nevydávat hluk, ale čas běžel. I přes svoji snahu jsem slyšela, jak se zvuk mých kroků odráží od chladných stěn.

Snažila jsem se nemyslet na ostatní. Musela jsem se soustředit pouze na svůj úkol. Na svoji poslední misi.

Dostala jsem se z jeskyně a zastavila se. Stráže byly pryč. Zjevně se o ně Rio postaral, tudíž jsem měla volnou cestu.

Samozřejmě pohybovat se po táboře jen tak nepadalo v úvahu. Každý by mě poznal. Měla bych se zamaskovat, došlo mi.

Pamatovala jsem si na stan, ve kterém jsem ležela, když ke mně promlouvala Jack. Byl hned na kraji a rozhodně tam byly i nějaké hábity, či oblečení.

Prohlédla jsem okolí a pomodlila se, aby si mě nikdo nevšiml. Šlo o všechno. Stačila jen jedna hloupá chyba a byl by konec. Nesmělo se nic pokazit.

Nepozorovaně jsem se plížila kolem skal a kontrolovala okolí. Byla jsem docela rychlá a to mi dávalo výhodu. Vzpomínala jsem na tréninky s Riem. Díky němu jsem se toho tolik naučila. A díky tomu je dnes i možná dokážu nejen osvobodit, ale i zachránit.

Vzdálila jsem se od skály a vydala se blíže táboru. Cítila jsem, jak mi divoce buší srdce, jakoby mělo za chvíli explodovat. Zatajil se mi dech, když jsem se rozhlížela po stanech. Lovců tu bylo dost, ale žádný z nich si mě nemohl všimnout. Nevím jestli moje štěstí byla náhoda nebo výcvik. Obávám se, že to byla spíše ta první možnost.

Doběhla jsem ke stanu. Přesně jak jsem očekávala, někdo jej hlídal. Dobře, půjdeme do útoku.

Cítila jsem, jak mi vyschlo v puse, když jsem se připlížila k hlídajícímu Lovci. Podle toho, že si mě ještě nevšiml, patřil mezi lidi.

Jenže potom se na mě ten Lovec otočil a sundal si kápi. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila známou tvář. Byla to Klarisa! Ano, ta dívka, která odešla s Tinou k Lovcům. Přesně ta dívka, která mě našla v lesích a odvedla ke Smečce. Opravdu to byla ta holka, co se se mnou kamarádila a pomáhala mi pochopit svoji vlkodlačí polovinu.

,,Klariso?" Vydechla jsem překvapeně. Překvapení mě ochromilo. Nezmohla jsem se na nic. Vůbec na nic.

,,Annabell." Pronesla klidně tmavovláska a prohlédla si mě. ,,No...ty teda vypadáš." Řekla mi Klarisa po důkladném okukování.

,,Klar...nechci ti ublížit, ale musím..." Zamumlala jsem a začala si v duchu předříkávat jednotlivé kroky. ,,Já ti taky nechci ublížit, Anny." Pousmála se tmavovláska. Co to s ní je?

,,Dobře, ale...Promiň..." Vydechla jsem a udělala jsem první výpad. ,,Hej! Brzdi vlčku! Já se s tebou nechci prát, chci ti pomoct." Zadržela moji ruku Klarisa. Vytřeštila jsem na ni oči.

,,Cože?!" Vyjekla jsem. ,,Ano...ale teď honem dovnitř, nemáme čas." Přidržela mi Klar plachtu od stanu, abych mohla vejít. Proklouzla jsem dovnitř a ujistila se, že na mě nikde nečeká žádná bojová jednotka.

,,Tak jo, řeknu to stručně. Věřím v tebe, Annabell, nevím proč, ale dokázala jsi někdo, co ještě nikdo před tebou. Je tu několik lidí, Lovců, co si myslí, že válčit dál je zbytečné a chtějí s tím skončit. Přejí si mír, stejně jako ty i já. Takže jsme tu pro tebe a pro celou Smečku a hlásíme se ku pomoci." Vysvětlila mi v rychlosti Klarisa. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Lovci chtějí pomoct vlkům?? Jak je to vůbec možné??

,,Dobře...dokázali byste osvobodit zajatce ze Smečky, které Tina vězní?" Zeptala jsem se nenápadně Klarisy. ,,Ano...ale kam půjdeš ty?" Nechápala tmavovláska. ,,Je tu jedna zbraň. Když ji získám, bude konec." Řekla jsem ve zkratce. Nechtěla jsem mluvit o June, kdyby náhodou Klarisa lhala, ale...stejně už to bylo jedno.

,,Fajn. Zvládneme to. Honem, musíš si přes sebe hodit ten plášť a běž!" Povzbudila mě Klarisa a z jedné skříně vytáhla dlouhý plášť s kapucí. Rychle jsem si ho přehodila přes ramena, přičemž jsem dávala pozor, abych neupustila Tininy vlasy, a pak jsem jej přepásala.

,,Jo...a málem bych zapomněla...pošlete někoho do jeskyně, kam nás odvedla Tina...naše krutovládkyně na tom není nejlépe." Poznamenala jsem. Klarisa se jen letmo usmála a přikývla. V tu chvíli mě přemohly emoce. Chytila jsem Klarisu za ruce a pevně ji objala.

,,Děkuju, Klar...za všechno." Špitla jsem a odtáhla se. ,,Ne, to já děkuju tobě, Anny. Ukázala jsi mi pravdu a tu správnou cestu a to ti nikdy nezapomenu, ale teď už rychle, musíme jít." Odvětila Klarisa. Mlčky jsem přikývla, naposledy se na ni otočila a pak jsem vyběhla ze stanu.