V médiích je Barunka.

Takže Alfa. A ještě k tomu pravá. Viděla jsem důkaz na vlastní oči. Nemělo cenu odporovat. Jasné rudé oči, které se na mě dívaly v zrcadle z vodní hladiny. Byla to pravda.

Proměnila jsem se zase zpátky v člověka a zůstala sedět u studánky. Cítila jsem jak mi nerozhodně buší srdce, ale hluboko v mysli jsem už se vším byla smířená.

,,Annabell? Už v sebe věříš? Budeš naší Alfou?" Ozval se za mnou Rio. Zase jsem si prolétla hlavou celý svůj život.  Nebyla jsem v ničem vyjímečná. Vlastně jsem byla úplně obyčejná. A přesto...

,,Myslím, že ano." Povzdechla jsem si a rozvířila rukou hladinu. Myšlenky se mi zabodly do jednoho místa.

,,Ale nejprve potřebuji ještě vyřešit jednu věc." Prohlásila jsem. Rio se zamračil. ,,Jakou?" Zeptal se mě a já se na něj otočila.

,,Promiň, ale myslím si, že by to pro tebe byla jen ztráta času, do dvou dnů bych měla být zpátky." Odpověděla jsem mu. Odháněla jsem ho, ale stejně jsem si moc přála, aby šel se mnou. Tohohle posledního úkolu jsem se bála. Byl to jediný úkol, který mi stál v cestě k mému vlčímu já. A to byl Barunčin strach.

,,Chci jít s tebou." Prohlásil rozhodně Rio a já se pousmála. ,,Dobře." Přikývla jsem a natáhla se pro ovoce.

O nějakou dobu později už jsme oba dva byli na cestě. Moc jsem si nepamatovala, kam jít, ale můj nos mě vedl docela obstojně. Přestože byl můj pach už zhruba rok starý, mému a Riovu čichu dohromady neutekl.

Když jsme došli na konec lesa, Rio zavolal Malevii a informoval ji o novinkách týkajících se včetně mého přijetí Alfy a naší drobné výpravy.

Po vykecávání s Mal jsme se vydali znovu na cestu. Tam kde jsme mohli být vlky, tam jsme jimi byli a když to nešlo jinak, šli jsme pěšky. Dlouho už jsem neviděla žádná auta a musím potvrdit, že ten příšerný zápach, co vylučují, mi pěkně dráždí nos.

Dostat se až do mého starého města nám zabralo pěkných pár hodin. Slunce se z jedné strany oblohy překotilo na druhou a pomalu se blížil večer.

Nemusela jsem ani používat nos, abych to město poznala. Nevím proč, ale zrovna z něj jsem měla tolik vzpomínek a emocí. Pamatovala jsem si to hřišťátko kam jsem si chodila s Barunkou hrát a všechny ty jezírka kam sem jí vodila. Pamatuju si, jak jsme jednou našli v parčíku spadené hnízdo s vajíčky a jak jsme ho znovu vysazovaly na strom. Taky jsem si vzpomněla na obchod, kam jsme chodily nakupovat a na ty roztodivné sladkosti, které se tam prodávaly.

Rio celou dobu pobýval mlčky vedle mě a nechával plynout na povrch moje emoce.

Vedla jsem nás ulicemi až k onomu bílému domku u lesa.

Když jsme dorazili na místo stiskla jsem Riovi ruku a zazvonila na zvonek. Tento zvuk jsem už tak dlouho neslyšela! Ale i po té době mi přišel tak moc známí, až mě zamrazilo. A teď se to stane.

Svým dobrým sluchem jsem zaslechla kroky ke dveřím. Pak zavrzala klika a dveře se otevřely dokořán. Uvnitř stála Barunka. Když mě uviděla zůstala jen koukat s otevřenou pusou.

,,Annabell!" Zakřičela a vrhla se mi do náruče. Překvapeně jsem ji objala a zatočila se s ní. Tuhle reakci jsem nečekala, ale doufala jsem v ní.

,,Anny, tolik mě to mrzí. Prosím, vrátíš se zpátky?" Zašeptala Barunka, když jsem ji postavila na zem a pocuchala jí blonďaté vlásky.

,,Jak se má tvoje maminka?" Odpočila jsem od tématu a nakoukla do chodby, kterou k nám pomalu kráčela tmavší postava.

,,Annabell?" Podivila se moje minulá "maminka", když mě poznala. ,,Annabell!" Vyjekla a rozeběhla se ke mně. Pevně mě objala a já jen zalapala po dechu.

,,Teto! Tolik mě to mrzí." Zašeptala jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou. ,,Měly jsme o tebe hrozný strach! Zachovaly jsme se k tobě tehdy hrozně. Je mi to líto." Říkala se slzami v očich paní. Myslím, že už jí "mami" říkat nebudu, ale teto by jí mělo stačit.

,,To nevadí, někdy se to stane. Mohly bychom si promluvit?" Zeptala jsem se. Tetička se na mě zářivě usmála a uvolnila vchod do domu. Pak se podívala za mě a lehce se zamračila.

,,To je Rio...je...je stejný jako já. Všechno vám vysvětlím." Zopakovala jsem a vešla v doprovodu s Riem a Barunkou dovnitř.

Pamatovala jsem si, jak tu vypadalo. Cítila jsem se tu dobře. Líbilo se mi tu. Hezký domek, spoustu obrazů a starodávných věcí, na policích mnoho knih a kde se dalo visela nějaká ozdoba, nejčastěji květiny.

Teta nás odvedla do obýváku, kde jsme se všichni posadili na křesílka rozestavěná v kruhu.

,,Nejprve...bych se ti chtěla omluvit, Anny. Chovali jsme se k tobě příšerně. Ať by se stalo cokoliv, tohle sis nezasloužila." Omlouvala se znovu tetička.

,,Nedivím se vám. Žádné. A po tak dlouhé době, už to začínám chápat ještě lépe. Stalo se toho od té doby tolik teto, ani nevím kde začít." Povzdechla jsem si a objala Barunku, která se mi posadila na klín.

,,Řekni nám třeba, co se stalo potom, co jsme tě...no, poslali ven." Zakoktala se zahanbeně teta.

A já začala vyprávět. Povídala jsem o všem. O tom, jak mě "napadli" Lovci a o Klarise, která mi "zachránila" život, o Smečce a o vlkodlacích. Shrnula jsem i požár a přidala poupravené scény s Riem. Přidala jsem do vyprávění své pravé sestry a deníky mojí matky. Vyprávěla jsem jim o pravdách a lžích, o léčkách a lásce. Vyprávěla jsem o nehodách, smutku, bolesti a utrpení. Mluvila jsem o přátelství, víře, naději a radosti. A všichni hltali moje slova. Zajímalo je to. Přišlo jim to neuvěřitelné a po celou dobu mého vyprávění ze sebe nevydaly ani hlásku.

Až teprve, když jsem domluvila se teta zhluboka nadechla. ,,Páni...Já...Annabell, cítím se hrozně, jsi pořád takové dítě a všechno tohle jsi musela prožít jenom kvůli mě." Mumlala teta zahanbeně. ,,Možná, že ano, ale myslím, že by mě moje minulost chytila. A přestože se stalo tolik hrozných věcí, stalo se i mnoho dobrého a navíc jsem pochopila sama sebe. Mám Smečku teto, konečně někam doopravdy zapadám." Odpověděla jsem. ,,Sice se pořád cítím špatně, ale jsem ráda, že jsi to zvládla Annabell a věž, že my tu navždy zůstaneme pro tebe, kdykoliv bys potřbovala." Řekla tetička a Barunka mi seskočila z klína. Vstala jsem a pevně svoji bývalou mámu objala.

,,Slib, že nás budeš navštěvovat." Zašeptala mi teta do ucha a já se uchechtla. ,,Jen když někdy navštívíte vy mě." Odpověděla jsem s úšklebkem. ,,Pokud si to přeješ, budeme rády. Někdy o prázdninách se podívat na to tvoje sídlo." Odpověděla mi teta. ,,Třeba už se časem dostaví Hrad." Ozval se Rio. Prudce jsem se na něj otočila a povytáhla obočí. ,,Táta tam nasazuje ty nejlepší kluky." Dodal Rio a mě se rozzářily oči.

,,Hrad?" Podivila se Barunka. ,,Pak ho uvidíš." Slíbila jsem jí. ,,Už se tak těším!" Zajásala Barunka a radostně zatleskala. ,,Ah...takže už se zlých vlkodlaků nebojíš?" Ušklíbla jsem se. ,,Jak bych se mohla bát své starší sestřičky?" Zamrkala Barunka a skočila mi do náruče. Teď už jsem si byla jistá. Stala jsem se tím, kým jsem měla být a přestože tahle cesta nebyla zrovna procházka růžovým sadem, stála za to. Stalo se tolik věcí, ale já věděla, že je překonám jako všechny ostatní, pomocí rodiny a svých přátel. Navždy.

Omlouvám se, že mi tahle kapitola tak dlouho trvala. Nastoupila jsem na střední a času mám pořád míň, ale už se to začíná vybarvovat.

Pro informaci, zbývá ještě poslední kapitola a pak ještě poděkování, možná nějaký dodatek.

Děkuju moc všem za ty povzbudivé komentáře, které mě vždy perfektně přinutí do psaní.

Vaše Nell24a😘