V médiích je June.

Moji společníci se na mě divně dívali, když jsem se omámená zvedala ze země. Neměla jsem páru, jak dlouho jsem byla mimo, ale stejně mi to bylo fuk.

Rio si ke mně stoupl. Netuším proč, zřejmě mi chtěl jen mlčky naznačit, že tu pro mě je a za to jsem mu byla kupodivu vděčná.

,,Co bude teď?" Zeptala jsem se tiše. Všichni na mě pohlédli, někteří zamyšleně, jiní vyděšeně. Nebylo to moc příjemné.

,,Počkáme." Odpověděl klidně Rio a sesunul se vedle mě. ,,Co jsi viděla?" Špitl Rio. Podívala jsem se na něj a zamrkala. Jeho blízkost mě nyní docela uklidňovala. Jak se mi můžou tak často měnit nálady?

,,Zmatené vzpomínky na dobu, kdy jsem byla s Lovci. Tina mě nějak vyslýchala a mluvila i o nějaké malé holčičce...myslím, že jí říkala June. A taky jsme mluvili o kómatu nebo co...jak jsem říkala, je to dost zmatené." Povzdechla jsem si a sevřela hlavu do dlaní. ,,Nedivím se ti. Jsi statečná. Chtěl bych být víc jako ty." Prohlásil Rio, čímž mě naprosto zaskočil. ,,Nene, to já bych chtěla být víc jako ty. Jsi klidný, ke všem milý a taky jsi nebojácný a statečný..." Vyhrkla jsem a sklopila oči. Cítila jsem jak se červenám.

,,Takový nejsem...teda jsem, ale ne jak mě popisuješ, ovšem lichotíš mi, což si nezasloužím... A co tvoje vzpomínky na..." ,,Na nás dva? Promiň ale nic moc si nevzpomínám." ,,Dobře, v pořádku." Usmál se letmo Rio a zajel si rukou do vlasů.

Trhla jsem sebou, když se otevřely dveře. Vyskočila jsem na nohy a nabrala ostražitost. Celá naše skupinka se stáhla, co nejdále od dveří, ze kterých vešla do místnosti Tina a její poskoci.

,,Čauky vlčátka...takže jsme se vzdali, jo? Jak roztomilé, opravdu. Jaké to je mít v hlavě díru, Annabell? A ty bolesti hlavy...au...to asi musí bolet." Uculila se na mě Tina a pohodila svými havraními vlasy. Zavrčela jsem a zvažovala, že jí skočím po krku. Rio zřejmě vytušil můj nápad, a tak mi zapříčinil uskutečnění instinktu tím, že mě pevně chytil za ruku. To mě naprosto vyvedlo z míry. Vykuleně jsem se na něj podívala, ale on můj výraz ignoroval a soustředil se víc na propalování Tiny pohledem.

,,No, vy dva jste tak miloučcí...vážně, vypadáte sladce, což se, ale nedá říct o zbytku vaší skupinky. Tváříte se docela smutně. To bude třeba napravit. Naštěstí si můžete zahrát na laboratorní krysy...mám tu pár přípravků, kterých je třeba otestovat. Ovšem mezitím...chyťte tady ty naše dvě hrdličky a odveďte je do jeskyně, myslím, že bych si s nimi měla promluvit." Přikázala Tina a mávla na nás ručkou.

Ani jeden z nás se nepohnul. Byli jsme jako zmražení. Nedokázala jsem pořádně myslet. Jako bych se celá zasekla.

,,Tak jdete dobrovolně nebo tu mám rozpoutat jatka??" Zahučela netrpělivě Tina. Rio mi stiskl ruku a pak jsme vykročili směrem k Tině.

Její strážci nás obklopili ze všech stran a takhle jsme museli pomalu kráčet. Netušila jsem kam to jdeme a ani proč.

Konečně jsem uviděla chladné stěny jeskyně. Připadaly mi vzdáleně povědomé. Nechápavě jsem se rozhlížela kolem. Byla tu cítit bolest a strach. Bylo to tu těmito věcmi naprosto nasáklé. Ať se tu bude dít cokoliv, příjemné to nebude.

Vojáci nás přivázali na řetězy, které nás poutaly i okolo krku a byly pokryté ostny. Pak se kolem nás konečně rozestoupili.

Před námi stála Tina a zářivě se usmívala. ,,Tak...a teď si konečně pohrajeme."