O dva dny později.

,,Annabell!" Zakřičela Malevia, čímž mě probrala ze snění. ,,Mal, neuvěříš na co..." Zarazila jsem se uprostřed věty, když jsem zahlédla její bledý obličej.

,,Annabell, jsou tady. Lovci. Jdou si pro nás. Chvíli bude trvat než se k nám kompletně dostanou a najdou most, ale nestihneme jim utéct." Říkala mi Mal a hlas se jí chvěl.

,,Kolik máme času?" Zeptala jsem se klidně. ,,Dva dny." Odpověděla mi. ,,Tak to máme docela dost času." ,,Na co?" ,,Na to abychom se rozloučili, dali si dohromady své věci a vymysleli alespoň nějakou strategii." Vysvětlila jsem. Nijak mě tato hrozba nevyděsila. Nevím proč, ale bylo tomu tak.

Malevia se na mě vyděšeně podívala. Musela jsem znít šíleně.

,,Nemůžeme nic dělat. Měli bychom se připravit na boj, Vio. Musíme se soustředit. Taky nechci umřít, ale rozhodně bych radši padla v boji než se k nim přidala." Řekla jsem rozhodně. Malevia mlčky přikývla. Věděla, že mám pravdu.

,,Možná, ale máme možnost, ale byla by velmi nebezpečná. A možná i sebevražedná. Rozdělili bychom se na dvě poloviny. Jedna půlka by se vzdala v boji a druhá by potom sledovala všechny ostatní. Když by se všechmo uklidnilo, dali by zajatci signál a zaútočili bychom zevnitř i zvenku." Špitala rychle Malevia a já ji bedlivě poslouchala. Znělo to dobře.

,,Ok. To by snad vyšlo. Tak jako tak, co nevidět umřeme. Moc možností nám nezbývá." Souhlasila jsem a v hlavě si promítala plán v živém promítání.

,,Už se o tom mluví, navrhl to Rio." Pípla Mal. Rio.

,,Nechci jít na schůzi. Chci vědět jen, co se bude dít. Nepamatuju si, jak bych měla plánovat boj. Vrať se za nimi, půjdu si zatrénovat."
Prohlásila jsem a sebrala se z postele a přeběhla do tělocvičny.

Nebyla jsem na žádnou bitvu připravená, ale na smrt docela ano. Bez zásadních vzpomínek, jsem to stejně nebyla já. Jen nějaká slupka.

Bylo mi jasné, že smrt je v tomhle případě nevyhnutelná. Všichni to tušili, ale doufali v opak.

Nevědomky jsem bušila do boxovacího pytle a naslouchala vlastnímu tlukotu srdce.

To, že jsem na smrt byla připravená já neznamenalo, že bych se na všechno vykašlala. Jistěže jsem nechtěla umřít, kdo by chtěl?

Naposledy jsem nakopla tvrdý pytel a sedla si na zem. Vydýchávala jsem se. Natáhla jsem se pro ručník a pořádně se do něj otřela.

Vyčerpaně jsem se zvedla a zaklela, když se mi zamotala hlava. Čekala jsem, že příjde vzpomínka, ale nic se nestalo.

Co to má znamenat? Vždycky příjde, tak proč se nic nestalo? Že by tech pár zapomenutých vzpomínek bylo všechno, co dokázal můj mozek vytáhnout zpod divné temnoty?

Povzdechla jsem si a zavřela oči. Byla jsem unavená. Takhle jsem se už dlouho necítila.

A pak se to najednou stalo. Hlavou mi proběhlo snad tisíc nesrozumitelných obrázků. Bylo jich spoustu. Byly to vzpomínky, jako nakreslené na kartičkách.

Problikly tak rychle, že jsem je nedokázala pořádně vstřebat. Jen jedna z nich se mi vryla do paměti.

Byla jsem tam já a Rio. Líbali jsme se. Ale trochu jinak. Celkový vzhled obrazu na mě působil jinak a to nejen proto, že jsem se na něm ocitla v objetí toho tmavovlasého hocha. Celé obětí bylo plné poznání, plné něčeho, co mi bylo odepřeno. Plné pocitu bezpečí, lásky, porozumění a to nejdůležitější, vzpomínek. Cítila jsem z něj vzpomínky, jako příval neuhasínajícího ohně, jako příval severního větru.

A přitom byl ten obraz úplně obyčejný. Byla to mýtina a kolem nás byly rozmazané šmouhy, zřejmě pohybující se lidi. Objímala jsem Ria kolem krku a on mě držel v pase a hladil mě po vlasech. Bylo to...já nevím...kouzelné? Asi?

V tu chvíli, kdy jsem obraz uviděla ozval se mi v hlavě tichý hlas: ....Toho se drž. To ti ukáže pravou pěšinu vzpomínek, které budou poskládány jako částečky kamenů na tvé cestě....

Zatemnilo se mi před očima a obrazy a hlas zmizely. Ten hlas. Odkud ho znám? Byl mi povědomý. Jako bych ho slýchávala denně, ale před dávnou hodně dávnou dobou.

Ale co měl ten hlas na mysli? A zrovna u obrazu mě a Ria? Co to znamená? Pěšina vzpomínek? Ale co to souvisí se mnou, Riem a mýtinou? To nedává logiku!

Prohrábla jsem si vlasy a hodila si ručník přes rameno. Nic to není. Jen asi další naprosto neuspořádaná vzpomínka, jak mi někdo vysvětluje, jak jsme skvělý pár. Není to nic důležitého.

Naposledy jsem nakopla boxovací pytel a vyšla z tělocvičny. Musím se připravit. Den D se blíží a já chci ochránit své nejbližší a chci za ně bojovat tak, jako moje máma. Protože ona by byla ráda, kdyby to slyšela. Byla by na mě hrdá stejně jako můj táta. Určitě. Vím to, protože jsou se mnou, v srdci a tam taky navždy zůstanou. Ti mě nikdy neopustí. Nikdy...