Pohled Edwarda (Maleviina kluka)

Malevii jsem už několik hodin neviděl. Nechtěl jsem myslet na ti, co se jí stalo. Věřil jsem, či spíš doufal, že se vrátila do tábora na ošetření nebo tak.

Bitva pořád zuřila, ale ne už tak silně a bouřlivě jako na začátku.

Neměl jsem ani potuchy zda vítězíme, či prohráváme, ale doufal jsem v nějaký zázrak, protože jsem tušil, že už to my, děti, dlouho nevydržíme.

Celou dobu boje jsem nevzdával pokus o nalezení Malevie. Zkoušel jsem i telepatické spojení, bohužel bezúspěšně.

Možná bych se měl začít modlit za odpuštění mých hříchů, protože pokud se nestane zázrak, všichni umřeme.

Pohled Annabell

Musím přijít na to, co dál. Nemůžu tu jen tak nechat Ria a přejít k Lovcům ani společně s Lovci vraždit vlastní rodinu.

Co mám tedy udělat? Žádná jiná možnost už není! Odtud se prostě jen tak neprobojujeme.

,,Omlouvám se slečno Annabell, ale paní Valentina by s vámi chtěla mluvit." Vyrušil mě z přemýšlení hlas mladého muže.

Opatrně jsem Riovu bezvládnou hlavu položila na zem a vstala. Tina už čeká na moje rozhodnutí.

Setřela jsem si z tváře poslední zbytky slz a rozhodným krokem vykročila k muži.

,,Doufám, že už jste rozhodnutá, Annabell." Poznamenal muž, když mě vyváděl z jeskyně.

,,To není vaše věc." Odsekla jsem a naposledy se otočila na bezvládného Ria. Pohled na něj mi drásal srdce. Kdyby byl v pořádku, vymyslela bych nějakou lest, aby Rio unikl, jenže Rio byl slabý, vyčerpaný, zraněný a rozhodně i nemocný. Takhle jsem ho tu nemohla nechat. Musím ho zachránit. Ale jak?

Muž mě vyvedl ven a pobídl mě ke stanu. Povzdychla jsem si a vešla dovnitř.

U stolu seděla Tina. Tmavě vlasy jí krášlily záda jako vodopády. Pořád vypadala naprosto klidně a dokonale.

,,Ach, Annabell, jak se daří Riovi?" Otočila se na mě Tina, když mě zaslechla.

,,Proč jsi k němu neposlala nějaké ošetřovatele?" Zasyčela jsem na ni. ,,Neznala jsem ještě tvoji odpověď, Anny." Uculila se na mě Tina a prohrábla si tmavé kadeře.

,,No a když už jsme teda u toho, jak ses rozhodla?" Zeptala se mě netrpělivě Valentina.

,,Abych pravdu řekla, nejsem si jistá." Odpověděla jsem popravdě. Nic lepšího než pravda by mě stejně nenapadlo a zamlouvat něco jen tak neumím.

,,Nechci tě rozzlobit, ale asi bych si o tom potřebovala s někým promluvit." Odbočila jsem a doufala, že se nabídne jako moje důvěrnice.

,,Ale Annabell, tak či tak z nás budou brzy přítelkyně! Věřím v to. Pokud to potřebuješ s někým probrat, jsem tu pro tebe." Usmála se Tina, vstala a pohladila mě sestersky po rameni.

,,Už jsme byly kamarádky, ale jak se zdá, zradila jsi nás všechny." Odsekla jsem rozčarovaně. Jak ta tu může mluvit o přátelství??

,,Chápu tvoji oprávněnou zlost k mé osobě, Annabell, ale kdybys znala všechny moje důvody, zajisté bys mě pochopila." Odvětila mi Tina a znovu se posadila.

,,Tak mi to odůvodni!" Přitvrdila jsem na ni. No tak Tino! Vyklop to!

,,Ještě není správný čas." Povzdechla si Tina a nervózně si prohrábla kudrny.

,,Cože?! Je tu válka, Tino, válka! Můj kluk mi pomalu umírá, moji přátelé umíraji na bojišti, moje dvě sestry, jediná rodina, jsou kdesi u tebe uvězněni. Já se tady rozhoduju kdo kvůli mému rozhodnutí zemře a ty řekneš, že není ten správný čas???" Zakřičela jsem na ni. Do očí se mi hrnuly slzy rozhořčení a ruce mě nebezpečně pálily. Kdyby neměla navrch, dávno bych si to s ní vyřídila pěstí.

,,Začínám s tebou ztrácet trpělivost, Annabell! Rozhodni se a to hned! Chci znát tvoji odpověď." Obořila se na mě Tina a naštvaně vstala.

Nadechla jsem se neschopna slova.

,,Buď zemřou tvoji takzvaní "přátelé" nebo tvůj milovaný Rio a zbylá rodina. To není na dlouhé přemýšlení, ne? Obě víme, co nakonec vybereš." Řekla důrazně Valentina a mě se udělaly mžitky před očima.

,,Dobře, Tino. Vyhrála jsi. Nech Ria a mé sestry jít. Vrátím se společně s Lovci na bojiště."