,,No ne! Nemůžu uvěřit svým uším! Ach Annabell! Jsem nadšená. Konečně z nás budou sestry!" Začala jásat Tina, seskočila ze židle a začala mě nadšeně objímat.

,,Nevím zda bych to brala tak rychle, ale časem snad ano." Zamračila jsem se a trochu ji od sebe odtáhla. Pokusím se hrát její notu. Jen tím je budu moci zachránit.

,,Dobře, takže vrátíme se na bojiště? Jo a jenom abys viděla, že dodržuji svoje sliby, pojď jenom vykouknout ze stanu, propouštím tvé sestry a k Riovi nechám zavolat zdravotníka, ano?" Sdělila mi Valentina a poukázala k jeskyni.

,,Ok." Odpověděla jsem klidně a podívala se ke vchodu do jeskyně.

Tina zahvízdala a na její pokyn doběhlo několik jejích vojáků.

,,Ano slečno?" Zeptal se mladý lidský voják s blond vlasy. ,,Ošetřete a propusťte zajatce. Smí odejít. Až je budete propouštět, přijďte mi to sdělit " Poručila Tina a voják odběhl.

,,Myslím, že se budeš chtít ujistit, že je bezpečně propouštím. Příjdou nám to říct a my se můžeme jít podívat a dokázat si, že jsem nelhala." Usmála se na mě Tina. ,,Dobře." Přikývla jsem. Už budou v bezpečí. Musí se vrátit do tábora a stáhnout svoje lidi zpět.

,,Mezitím pojď, dám ti nějaké dobré zbraně a oblek, bude se ti to hodit do boje." Navrhla mi Tina. ,,Ale já myslela, že budu bojovat jako vlk?" Nechápala jsem. ,,Ne. Chci, aby všichni viděli tvoji tvář. Aby věděli, že nemají šanci." Vysvětlila mi Tina. ,,A teď pojď."

Pohled Ria

,,Rio? Rio? Probuď se!" Ozýval se nade mnou něčí hlas. Zadoufal jsem, že je to Annabell, ale zbytečně. Byla to Malevia. Celá špinavá od krve a bláta s rozcuchaným copem ze svých černých vlasů. Vypadala hrozně.

,,Mal-Malevio...kde j-je Ann?" Zaskuhral jsem. Nemohl jsem dobře mluvit, ale jak jsem si všiml, někdo mi už dal řádný čistý obvaz a všechny řezné rány z boje jsem měl vyčištěné a zdezinfikované.

,,My nevíme. Byly jsme tu zavřené a potom k nám přišli a začali nás ošetřovat. Chvíli potom sem donesli i tebe. Nevím, co Annabell dělá, ale kdyby jí nebylo, nechali by nás tu umřít ani by nemrkli." Vysvětlovala nešťastně Malevia.

,,Někdo sem jde!" Ozvala se zezadu Charlotte. ,,Pojď, musíš se postavit. Jsou to velmi zvláštní léčidla, uzdravují mnohem rychleji." Kroutila hlavou Malevia a podepírala mě.

,,Tak jo. Nebolí tě to takhle?" Zaptala se mě, když jsem už tak nějak stál opřený o ni.

,,Ne." Odpověděl jsem stroze a rozhlédl se. Kde je Annabell? Mluvila se mnou přece. Nebo to byl jen sen? Ne, určitě tu se mnou byla. Ale kde je teď? Co s ní udělali? Pokud se jí něco stane, nikdy si to neodpustím.

Do jeskyně vběhlo asi šest vojáků se zbraněmi.

,,Můžete odejít." Prohlásil jeden z vojáků. ,,Cože? Odejít? Jako jen tak? Uvězníte nás tady, uděláte z toho obrovskou tragédii a pak nás jen tak propustíte? V čem je háček?" Vyjela na muže Malevia.

,,Žádný háček není. Běžte dokud můžete." Kývl ke vchodu voják.

,,A kde je Annabell?" Ozvala se taky Char. ,,Do toho vám nic není." Odsekl voják. ,,Že ne? Je to naše kamarádka!" Zakřičela na něj Malevia.

V tu chvíli jsem se opatrně pustil Maleviiných ramen a skočila na nejbližšího vojáka. Šel jsem hned k zemi a jeho vzal s sebou. Z opasku jsem mu vytáhl dýku a tu mu přiložil ke krku.

Podobně se činila i Malevia s Charlotte, jen s tím rozdílem, že ony skolily všechny.

,,Body se dorovnaly. Mluvte nebo vás zabijeme a věřte mi, já to klidně udělám." Usmála se zle Mal. Opravdu z ní šel strach. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Annabell byka jediná rodina, kterou ještě měla a ona se jí jen tak vzdát nechtěla.

,,Nic vám neřekneme!" Zasyčel hlavní voják a zaćal se sbírat ze země. Malevia ho prudkým kopem znovu sklonila k zemi.

,,Tři...dva...jedna...řekl sis o to." Zavrčela Mal a napřáhla se, aby ho dorazila.

,,Nech ho být Malevio!" Zakřičela Annabell, která právě přiběhla do jeskyně. Vypadala jinak. Byla uzavřenější, odtažitá a cítila se provinile.

,,C-co jsi udělala?" Podíval jsem se na ni. Nikoho jiného jsem v celé místnosti nevnímal. Jen ji.

Podívala se mi do očí. Tvářila se hrozně smutně.

,,Vraťte se zpět, tam odkud patříte." Špitla Annabell a sklopila zrak. Všichni šokovaně zalapali po dechu. Co se to děje?

Rio? Uslyšel jsem její hlas v hlavě.
Annabell! Co to blábolíš? Proč to říkáš? Zakřičel jsem na ni v myšlenkách.

Rio, musí mě nenávidět. Musí přede mnou všechny varovat. Říkala mi Annabell. Co jsi provedla? Naléhal jsem na ni.

,,Annabell, proč...proč říkáš něco takového. Půjdeš přeci s námi...jsi moje sestra!" Vykoktala ze sebe Malevia.

,,Byla jsem tvoje sestra. Teď musíte odejít." Odpověděla Anny roztřeseným hlasem. Měla na krajíčku a bylo to slyšet.

,,Ne! Proč říkáš takové kraviny!" Zakřičela na ni Mal. Po tvářích jí tekly slzy.

,,Prosím. Odejděte." Zašeptala Annabell.

Proč ses přidala k Lovcům? Nechápal jsem. Abych vás zachránila. Miluji tě, Rio, ani nevíš jak, ale teď musíš odejít.
Ztrácela se. Uzavírala se sama do sebe a já s tím nemohl nic dělat.

Taky tě miluju Annabell a navždy budu. Odpověděl jsem jí. Rio...prosím, pokud mě miluješ, odejdi. Přeju si to. Chci, aby ses vrátil k ostatním a donutil je stáhnout se. Buď jejich novou alfou. Opatruj se, nesmím tě znovu ztratit. Říkala mi rychle v myšlenkách.

,,Pojďme." Ozval jsem se do zděšeného ticha. Bylo slyšet, jak si Annabell oddechla.

,,Ale Rio..." Oporovala mi Charlotte. ,,Pojďme. Hned." Poručil jsem tvrdě. Holky ze mě začaly cítit tu autoritu.

,,Věřte mi, prosím a jděte." Zopakoval jsem rázně a sledoval, jak Malevia i Char sklopily hlavu a přišly k východu.

Doklopýtal jsem k Ann. Okamžitě mě zachytila.

Proč tohle dělám? Nechápal jsem. Dívku, kterou mám rád víc než sebe sama tu nechám na pospas Lovců.

Protože mě miluješ. Zopakovala Annabell se smutným úsměvem a naposledy mě políbila. Jenom lehce a vzdáleně, ale políbila.

,,Dávej mi na moje sestřičky pozor." Zašeptala potichu a podívala se mi do očí.

Sestřičky? I Char? Zeptal jsem se udiveně. Ano. Sbohem Rio.
Sbohem Annabell...