Annabell! Nestůj, braň se! Křičel na mě v mozku Riův hlas. Oháněla jsem se tlapami po lovcích a vyhýbala se oštěpům. Neustále jsem pokračovala vpřed.

Za žádnou cenu jsem nesměla padnout na zem. Ať mě bodali sebevíc, ať mě rvali, cokoliv, nesměla jsem upadnout. To by byl můj konec.

Ze všech stran se ozývaly výkřiky děsu, vlčí řev a vytí. Bojový ryk se vznášel všude mezi námi a poháněl nás kupředu.

Neměla jsem tušení kolik vlků nebo kolik Lovců už padlo. Věděla jsem pouze, že ztráty byly na obou stranách.

Někteří Lovci na nás útočili ze stromů. Házeli po nás oštěpy a stříleli šípy. Věděla jsem, že dřív nebo později nás stejně porazí.

Cítila jsem, jak někde v dálce za mnou padla na zem Charlotte. Možná už byla mrtvá, snad jen zraněná. Cítila jsem jak zasadili Nickovi poslední ránu. Cítila jsem zoufalou Stelu obklopenou pěti Lovci, jak vrčí a doufá, že jí někdo příjde na pomoc.

Ale já se nemohla vrátit a zachránit je. Nešlo to. Mohla jsem pouze jít kupředu a bránit se.

Co je to s tebou. Bojuj nebo ti ublíží! Řval na mě Rio. Musíš být silnější než oni. Nesleduj co se děje kolem, sleduj jen to, co je před tebou! Poučoval mě zoufalý Rio.

Držela jsem se na nohách už jen kvůli němu. Kdybych neslyšela jeho hlas, zhroutila bych se na zem.

Ovšem tohle všechno byl jen začátek.

Z ničeho nic na nás začaly padat ze stromů bomby všeho druhu. Dusivé, toxické, výbušné.

Některé, které spadly zrovna na mě, Ria a dva další vlky nás proměnily zpět na lidi.

,,Proboha, Annabell! Rychle pojď!" Zakřičel na mě Rio, chytil mě za ruku a táhl pryč. Vzhledem k tomu, že bylo všude moc kouře z bomb, tak si nás nikdo nevšiml.

,,Nemůžu se proměnit zpět. Nejde to!" Zmocnila se mě panika. Vlk ve mě jako by byl zablokovaný.

Někdo z Lovců nás uviděl. Několik z nich k nám přiběhlo a mířilo na nás luky.

Rio mě pustil a odhypnul mě stranou.

,,Ne! Rio!" Zařvala jsem, ale bylo pozdě. Šíp projel Riovi hrudí a já se zhroutila na zem.

,,Rio! Rio!" Brečela jsem a plazila se k němu. Tohle mi nesmíš udělat, nesmíš mě opustit.

,,Zůstaň se mnou." Chytila jsem ho za ramena a přitáhla ho k sobě. V tu samou chvíli mě, ale někdo chytil za ramena. Prudce jsem se po něm ohnala a srazila muže na zem. Šlo jich po mě víc.

Vytáhla jsem z kapsy u bundy dýku a začala se s ní ohánět. Prvního z Lovců jsem zasáhla do krku. Druhý to dostal do hlavy a třetímu jsem kudlu zabodla přímo do srdce.

Když všichni tři leželi na zemi, klekla jsem si k Riovi a pevně ho sevřela.

,,Rio, slyšíš mě? Rio?" Šeptala jsem mu u hlavy. Triko měl nasáklé krví.

,,A-Annabell?" Zakuckal se Rio. ,,Ššš neboj, jsem u tebe Rio. Neopustím tě, jsem tu." Vzlykala jsem a hladila ho. Položila jsem si jeho hlavu do klína a políbila ho.

,,Promiň." Vzdychl a chytil mě za ruku. ,,Ale za co, Rio?" Po tvářích se mi koulely slzy. Opatrně jsem si je stírala rukávem. Nechtěla jsem, aby mě Rio viděl brečet.

,,Už tě nemůžu chránit." Odpověděl mi. ,,Ale Rio, to je v pořádku. Nic se mi nestane." Šeptla jsem a přitáhla si ho k sobě blíž.

,,Slib mi to." ,,Slibuju." Pošeptala jsem mu do ucha.

Někdo kolem mě hodil provazy, které mi popálily ruce. Zařvala jsem bolestí. Odtáhli mě od Ria a svázali mě. Provazy mi drtily ruce a pálily kůži. To bylo, ale to nejmenší zlo. Svázali takhle i bezvládného Ria.

,,Pusťte ho! Nechte ho být, vždyť se ani nemůže bránit!" Křičela jsem a rvala se s provazy. Ruce už jsem měla celé sežehnuté, ale já se bránila dál.

,,Rio! Rio! Né! Rio!" Brečela jsem a kopala všude kolem. Nikoho jsem, ale přes proudy slz neviděla.

Věděla jsem, že Rio umírá a chtěla jsem být jen s ním, ale oni mi nedopřáli ani to.

Naposledy jsem se kolem sebe rozmáchla rukama a potom jsem se zhroutila na zem. Přišla jsem o všechno. Navždy...

Takže...
Ta nejsmutnější část je na světě.

Ale neztrácejte hlavu, ještě není všechno ztraceno. Snad vás všechny potěší příští kapitola.

Prozatím se, ale s vámi loučím.

Tak zas u další kapči 😉

Veše Nell24a