,,Ale, co to dítě? Co s ním?" Ptal se někdo ve stínech. Neviděla jsem kdo to byl. Moje oči viděly jen spoustu zamlžených obrysů.

,,Ukažte mi ji." Poručil kdosi a zvedli mě do vzduchu. Cítila jsem se neskutečně bezmocná.

,,Hezká holčička. Jak se to jmenuje?" ,,Anastásie Isabell." ,,Tak zbytečně dlouhé jméno. Není moc stará. Má snad ještě méně jak rok."
Poznamenala žena nade mnou. Do obličeje mi spadl pramen tmavých kudrnatých vlasů.

,,Říkejme jí Annabell. Je to taková smíchanina těch dvou jmen. Jacki? Odnes tohle holátko do sirotčince. Ale někam, aby ji ti vlci našli a já ji mohla mít nablízku." Mávla rukou žena s kudrnatými vlasy. Nahnula se nade mě a bříšky prstů mě pohladila po tváři.

,,Ani nevíš, jak moc mi budeš ještě prospěšná, Annabell. My dvě si spolu užijeme spoustu legrace." Uculila se a pak se ode mě odklonila, aby mohla mluvit s ostatními přítomnými.

,,Štve mě, že jsme nechytili i Malevii. Snad to ta jejich povedená dcerunka nebude komplikovat. Museli bychom se jí pak taky zbavit. No nic. Do práce, drazí. Trucke a Fligne běžte s Jack a odneste toho špunta." Rozkázala líně žena a nade mnou se objevila jiná postava, která mě vzala do náruče.

,,A co bude s tou ženou a mužem?" Zeptal se jeden z mužů. ,,Jacob je už na cucky. Zabijte ho. Ovšem Valerie čeká dítě, že?" Zeptala se kudrnatá. ,,Ano, Tino." ,,Dobrá, necháme ji porodit a z té holky vychováme lovkyni. To bude teprve sranda!" Zasmála se kudrnatá žena. Její smích byl zlý, zákeřný, plný zla. Děsila mě. Tak moc až jsem začala  křičet. Hodně křičet...

,,Anny, Anny, jsem tu zlato, jsem tu." Konějšil mě hlas. Pomalu jsem se probouzela ze sna a uvědomoval si Riovy ochranitelské paže, které mě k němu pevně tiskly.

,,Lásečko, jsi v pořádku? Jak ti je?" Podíval se mi do uplakané tváře a odhrnul mi vlasy z očí. Byla jsem ještě trochu rozechvělá z těch vzpomínek, ale už jsem byla schopná oddělit realitu od minulosti.

,,Byla to jen noční můra, všechno je v pohodě." Povzdechla jsem si a rukávem si otřela mokré oči. Rio se ke mně sehnul a políbil mě do vlasů.

,,Určitě?" Podíval se na mě starostlivě. ,,Ano." Pousmála jsem se a schoulila se k němu. Bylo to tak uklidňující, slyšet jak mu v hrudi bije srdce jen a jen pro mě. A jak bije rychle, protože se o mě bojí.

,,Půjdeme si zase lehnout?" Navrhl mi Rio a opřel se o paži. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Víš, asi bych se chtěla chvilku projít. Nadýchat se čerstvého vzduchu a tak." Povzdechla jsem se. Rio nejistě přikývl a pustil mě, abych se mohla zvednout.

,,Za chvilku se vrátím, neboj." Ujistila jsem ho, když jsem rozepínala zip od dveří stanu.

Venku byla tma. Mohlo být okolo čtvrté hodiny ráno. Prohrábla jsem si ulepené vlasy potem a opřela se o kmen nejbližšího stromu.

Na nebi byl ještě jasně vidět měsíc. Jasný zářivý srpek rozzářil temnou oblohu beze hvězd.

Lehla jsem si do trávy a pozorovala oblohu. Byla tak tichá a klidná. Dokázala bych na ni takhle hledět hodiny. Proč jsem to vlastně nikdy neudělala? Jestli to zvládneme, slibuji ti obloho, že to udělám. Budu celou noc vzhůru, jen abych se mohla dívat, jak se hvězdy pomalu rozsvěcují jako lampičky v dětském pokoji a jak je světlo zažene někam daleko do tmy.

Zapraskání větviček kousek ode mě, mě přinutil vyděšeně vyskočit na nohy. Zavrčela jsem a z prstů jsem křečovitě udělala drápy.

,,Neboj Annabell, to jsem já." Ozval se z šera hlas Riova otce. Ou...

,,Ah...dobré ráno." Pípla jsem to první, co mě napadlo a hned na to jsem zrudla víc než rajče. Trapas holka...

,,Jak jsi na tom? Je ti líp? No vzhledem k tomu, že nespíš, tak asi moc soudit nemohu." Řekl klidně a složil si ruce na prsou.

,,Zvládám to." Odpověděla jsem nejistě. Asi vypadám jako hysterka, když jsem byla ještě před chvilkou schopná po něm zaútočit.

,,To doufám. Ale nemusíš se bát, Anny. Jsme velmi dobře trénovaní a jak jsem slyšel od Ria, ty patříš mezi jeho nejlepší žáky." Řekl se zaujetím Riův táta. Zmateně jsem se zamračila. Co to ten Rio zase vykládal?

,,Rio mě hodně přeceňuje." Řekla jsem a sklopila oči do země. A vlastně...Rio o mě mluvil se svými rodiči? Sakra, taky se o tom mohl zmínit.

,,Nemyslím si. Máš velký potenciál. A máš na sebe velké nároky. Jsi ve Smečce chvíli a už tě všichni přijali za Alfu. Nezdá se ti to zvláštní?" Zeptal se. V očích se mu jiskřila zvědavost. Zajímalo ho co jsem vlastně zač. Nebudu tvrdit, že mě to ani trochu neděsilo.

,,Vlastně jsem nad tím nepřemýšlela. Neberu se jako Alfa. Jsem jen obyčejný bojácný rozklepanec. Nevím proč si nenašli důvěru v Riovi. Však jste si toho mohl všimnout. Bojím se. A hrozně." Svěřila jsem se mu popravdě.

,,Strach není něco za co by ses měla stydět, Annabell. Strach je naprosto přirozený. Důležité je ho dokázat překonat. A já věřím, že ty to dokážeš." ,,Proč mi tak důvěřujete?" Zeptala jsem se a sledovala jak se napatrně usmál.

,,Vlastně kvůli Riovi. Můj syn nikdy nikomu nevěřil. Měl kolem sebe mnoho lidí. Byla jsi mu sice předurčena, ale nemusel tě hledat. Nemusel tě hledat celý svůj život. Proto odešel do druhé Smečky. Sice to bylo i kvůli nám, ale ty jsi byla příčinou. Jak jsem slyšel, když ses do Smečky dostala, nikdo netušil kdo jsi. Byla jsi jen obyčejná součást společenství. Ale přesto jsi Riovi padla do oka. V podstatě dvakrát tě ohrozil, ale dvakrát tě zachránil a to přesto, že by kvůli obyčejné holce riskoval, že by byla jeho mise na nalezení ztracené dívky, zbytečná.
A pak když zjistil, že ty jsi ta, kterou hledal celou tu dobu, chápeš jak se cítil? Po dlouhé době konečně vyhrál. Obětoval proto vše, až tě konečně našel. Proto v tebe věřím. Proto, že ti věřil i můj syn. On ti totiž věřil už úplně od začátku." Dořekl Riův otec a já zkoprněla. Nějak jsem si vůbec celou tu situaci neuvědomila. Úplně jsem zapomněla, že jsem byla Riovi předurčena a už vůbec mě nanapadlo, že by mě Rio hledal celý svůj život! Ah bože to je tak úžasné!

,,Promiňte, ale asi už budu muset jít, já..." Vyhrkla jsem. ,,Jen běž." Mávl na mě Riův otec a já se plnou parou rozeběhla ke stanům.

Rio už stál před stanem, asi slyšel jak běžím zpět. Vtrhla jsem mu do náruče a začala ho nenasytně líbat. Chvilku nechápal, ale pak začal rychle spolupracovat.

,,Za co to bylo?" Smál se Rio mezi polibky. ,,Ty víš za co. Za to, co jsi pro mě za celý svůj život udělal." Řekla jsem a objala ho. ,,Chci s tebou zůstat. Už navždy. Miluji tě Arrio." Zašeptala jsem mu do ucha a znova ho políbila.

,,A já miluji tebe Annabell Anastásio Isabell. Už od první chvíle tě miluji." Odpověděl mi něžně. ,,Nene od první chvíle rozhodně ne." Zamračila jsem se. ,,Ale jo." Ušklíbl se a znovu mě políbil. Byla jsem si jistá. Tohle musíme přežít. Rio je ten s kterým chci žit už navždy a nikdo mi ho nikdy nevezme. Nikdy.

Ahooooj!
Doufám, že se vám tahle kapča líbila. Tuto kapitoli bych ráda věnovala třem osobám, jejichž komentáře mě velmi povzbuzují v dalším psaním.
A těmi osobami jsou: SabinkaHejcmanov Verectis a Marketa1305
Tohle kapitolkou bych vám třem chtěla moc a moc poděkovat, ale samozřejmě i ostatním za hvězdičky a milé komentáře❤
Hrozně moc mě to vždycky potěší😍

Vaše nadšená Nell24a