,,Hej, Ann, Rio, kde jste? Musíme jít!" Ozývalo se tlumeně někde vzadu v mé mysli. Jdi pryč, pomyslela jsem si. Hlas mě ale neposlechl. Křičel dál a dál.

Otevřela jsem oči. Co se děje? Zmateně jsem se posadila a rozhlédla se. A pak mi to došlo. Dneska odcházíme. Dnes se to celé odstartuje. Otočila jsem se na matraci vedle sebe. Rio tam, ale nebyl.

,,Rio? Rio!?" Zakřičela jsem a vystartovala z postele. Ani nevím, proč mě to v tu chvíli tak hrozně vyděsilo. Rozběhla jsem se tryskem do koupelny a ve dveřích se s ním málem srazila.

,,Annabell, co tu jančíš?" Pousmál se Rio a líbnul mě na čelo. ,,Já nevím...já jsem se lekla." Oddechla jsem si a rozespale sledovala, jak jde ke skříní a vytahuje z ní oblečení.

,,Někdo tu volal." Uvědomila jsem si. Rio se na mě otočil a jen mlčky přikývl. Pak si přes hlavu přetáhl tričko a já se rychle otočila zády.

,,To byla Via. Jen nás přišla vzbudit." Poznamenal Rio. Pokusila jsem se nenuceně přejít k posteli a nějak hala bála ustlat, abych nemyslela na to, co se dělo včera v noci a taky na to, že se právě kousek ode mě převléká.

,,Tak dobře." Odkašlala jsem si a doufala, že mi brzo zmizí ten ruměnec ve tvářích. To se, ale díky mým vzpomínkám jen tak nestane.

,,Pojď sem, Annabell." Poručil mi Rio a já se otočila. Nejistě jsem přišla ke skříni. V tu chvíli mi Rio začal strkat do rukou spoustu oblečení.

,,Jsi trochu mimo." Usmál se něžně Rio a já se kousla do rtu. To sedlo. Jsem totiž úplně mimo.

,,Včera...já..." Vykoktala jsem a Rio přikývnul. Zrudla jsem ještě víc a bezděčně uhnula pohledem. No...včera... Začaly se mi pomalu do mysli vracet neskutečné vzpomínky že včerejšího večera.

,,Miluju tě, Annabell." Zašeptal Rio a letmo mě políbil na ústa. To mě zase uvedlo do normálu.

Já a Rio. To bylo včera. Naše myšlenky propleteny stejně jako naše těla. Ale i když to celé bylo krásné, stejně na tom bylo něco smutného. A to zrovna to vědomí, že ten den, ta chvíle nebude trvat věčně. A přesto, že to ani jeden z nás neřekl, nebyli jsme si jistí, jestli tu budeme společně stát taky za pár dnů.

Jako robot jsem si z hromádky oblečení vybrala dvoje černá trika a Riovu mikinu. Trhaně jsem se nasoukala do legín a do tepláků. Neřešila jsem to. Mé myšlenky se zastavily na bodu mrazu a já je nechtěla pohánět a nervovat se víc, než bylo za potřebí.

Nakonec jsem vypochodovala na chodbu, obutá ve vysokých pevných botách, na hlavě jsem měla naraženou bílou čepici, zabalená jsem byla do teplé černé zimní bundy a přes ramena jsem měla posazený batoh. Kdybych se v tu chvíli viděla, vyprskla bych smíchy, protože jsem musela vypadat jako sněhulák.

Rio mě mlčky chytil za ruku a někam mě vedl. Nechala jsem ho. Během několika kroků jsem vycítila přítomnost Mal a Charlotte a někde poblíž jsem zaslechla i ukecanou Stelu. Nezmlkla ani v takovéhle situaci. Možná bych se tomu i zasmála, ale rozhodně ne právě teď. Právě v tuto chvíli ne. Byla jsem z toho všeho úplně mimo. Jako kdybych v tu chvíli vůbec neexistovala. Žádná Annabell, žádní vlkodlaci, žádní lovci, žádné války...

,,Je, Anny v pořádku?" Zaslechla jsem jak se příliš vlezle ptá Stela Ria. Ten mu stiskl paži a trochu zpomalil.

,,Je v šoku, Stelo, je to přece jen její první bitva a já doufám, že i poslední." Odpověděl nevrle Rio. Naštěstí už ta ukecaná bloncka nic neřekla a někam se vypařila.

Za závoje mlhy, který obklopoval moji mysl jsem slyšela hlasy Riových rodičů a Mal, kteří počítali, kdo všechno jde a kontrolovali, jestli nejdou do boje nějaká úplná vlčata jako třeba desetiletý Johnny, který byl z bojování úplně paf.

Slyšela jsem hlasy a někdy i křik, ale nebyla jsem to schopná vnímat. Viděla jsem jen nesouvislé mžitky a mizející hlasy ve tmě.

Pak jsme se znovu dali do pohybu. Rio moji ruku stále nepouštěl a já za to byla neskonale vděčná.

Nemám ponětí, jak dlouho jsme mohli jít, ani jestli jsme už vyšli z podzemního hradu.

Neuvědomila jsem si, že jsme venku dokud mě do očí nebodly slábnoucí paprsky zimního slunce. Momentálně bylo období začátku zimy, ale něměla jsem tušení, kolikátého bylo ani o jaký měsíc se přesně jednalo. Ne, že bych to nějak potřebovala.

Jako další znak světa byl ostrý ledový vítr, který na nás začal nemilosrdně útočit. Každopádně mě tyto živé faktory začaly probouzet znovu k životu a já začala vnímat, co se kolem děje.

Otočila jsem se na Ria a pohlédla na něj. Jeho obličej vypadal jako vytesaný z mramoru s nádechem nachové, kterou mu způsobil malíř vítr.

A napravo ode mě kráčela Malevia. Tmavé jemně kudrnaté vlasy měla svázané v culíku a klidné hnědé oči měla přimhouřené a nedůvěřivé.

,,Už jsi v pořádku?" Zamumlal mi do ucha Rio a já se na něj s trhnutím otočila. Naše tváře se ukázaly jen kousek od sebe.

,,Asi jo." Pokusila jsem se o úsměv a snažila se tak zamaskovat bodavou bolest břicha. Rio se na mě vážně podíval, ale nic mi na to neřekl. Místo toho jsem zaslechla dloubnutí v hlavě.

Neměla bys mi lhát. Vyděšeně jsem se na Ria otočila. Byla to zase ta telepatie. Ale co to má sakra být? Otevřela jsem pusu, abych mu něco odpověděla, ale nakonec jsem zjistila, že nevím, co bych mu řekla. Možná snad promiň.

To by možná stačilo. Odpověděl úkosem hlas v mé hlavě. Zamračila jsem se.

Jak dlouho už mi čumíš do hlavy? Zavrčela jsem myšlenkami a zkoumavě mrkla na Ria, abych se ujistila, že moji zprávu dostal.

Prostě se to stane. Pokrčil rameny Rio, ale já mu to nevěřila. On to prostě musel nějak ovládat. Ale co. Teď je to stejně jedno, pomyslela jsem si a soustředila se na cestu před námi.

Po nějakou dobu jsme došli na mýtinu v lese, kde jsme si udělali tábořiště. Podle instrukcí od Tiny jsme se měli kousek odtud utkat až za dva dny, ale my jsme sem chtěli dojít dřív a obhlédnout terén.

S Riem jsem se pustila do stavění stanu, který měl být jenom pro nás dva. Když jsem ne jistými prsty navlékala do stanu takovou tu tyčku, aby držela jeho konstrukce, Rio na mě zavrtěl hlavou, zasmál se a poslal mě si sednout o kus dál.

Stejně jako já dopadla Charlotte, která rozhodně stan ani nikdy neviděla. Ty které snala od lovců, byly úplně jiné než ty, ve kterých přespávali obyčejní lidé.

Char měla stan s Malevií, Becky a Stelou a postavily si ho pár metrů od nás.

Když se Charlotte sesunula vedle mě, Rio už stihl přidělávat kolíky.

,,Už jsi v pořádku? Byla jsi pěkně mimo." Poznamenala tmavovláska a opatrně se na mě podívala.

,,Jojo, dobrý. Nevím, co to se mnou bylo." Pousmála jsem se a Charlotte přikývla. Připadala jsem si hrozně trapně. Ale měla jsem z toho všeho prostě takový divný pocit. Jako kdyby mi něco uniklo, něčeho si nevšimla.

,,Stan už je hotový." Ozval se nade mnou jemně Rio. Zvedla jsem k němu hlavu a zasněně se na něj podívala. Byl tak krásný, tak neskutečný, jako duha, která se z ničeho nic objeví a rozjasní lidem den. Jeho krásné modré oči mě oslňovaly den, co den, jako by to byla ta nejkouzelnější věc, co jsem kdy spatřila. A jeho obličej, jeho ostré rysy, které ale při pohledu na mě zněžněly. Tiše jsem si povzdechla. Vždy když jsem se na něj podívala, měla jsem pocit, že se vznáším na nějakém růžovém obláčku někde mezi ostatními mraky.

Rio se zatvářil zmateně a galantně mi nabídl ruku. Chytila jsem se ho a nechala se vytáhnout na nohy. Rio mi zlehka oprášil od jehliček a hlíny, do kterých jsem si tak lhostejně sedla.

,,Měli bychom jít za vašima." Zjevila se vedla nás Malevia a přerušila tak moji zasněnou chvíli.

,,Ano, máš pravdu." Prohlásil Rio a pak se opatrně otočil ke mně. ,,Půjdeš taky?" Špitl a já jen mlčky přikývla.

,,Anny, ty, ale vypadáš, jsi v pořádku?" Začali se strachovat Riovi rodiče, když mě uviděli. ,,Jistě, jsem v pořádku, nemusíte se bát." Promluvila jsem po dlouhé době a pokusila se o úsměv. Všichni se na mě podívali. V očích měli ten rodičovský strach, jako kdybych byla jejich nemocné děťátko.

Celou dobu jsme tam probírali plány a útoky. Mluvilo se i o rozestavění a technice boje v jednotlivých částech.

,,Navrhuji, abychom si zítra časně ráno všichni přivstali a obhlédli si terén. Bude to velmi důležité. Potom se dohodneme o podrobnostech." Ukončil naši debatu Riův otec. Naposledy jsem se na ně usmála a všichni jsme se otočili k odchodu.

Společně jsme se vrátili do stanu.
,,Bude se pálit oheň, půjdete tam někdo?" Zeptala se Char. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Zůstanu tu s Anny, donesete nám něco na jídlo?" Řekl Rio a starostlivě se na mě podíval. ,,Jistě." Ujistila nás Mal a vyšla ze stanu.

,,Hele, Anny, nemusíš držet bobříka mlčení." Usmál se na mě Rio, když jsme se společně posadili mezi spacáky a tašky s oblečením. Zvedla jsem oči a podívala se na něj.

,,Prosím, Annabell, mluv se mnou." Šeptl mi prosebně do ucha. ,,Chce se mi spát." Pousmála jsem se. Nechci, aby si o mě Rio dělal starosti. Nejsem malé dítě.

,,Hele, Anny, já to chápu, že se bojíš, ale nemáš čeho. Několikrát už jsme bojovali proti přesile. Nemusíš se obávat, zase si s tím poradíme, uvidíš." Uklidňoval mě. ,,Já vím." Usmála jsem se a lehla si. Rio se hned položil vedle mě. Natáhla jsem se po něm a lehla si mu na hruď. I přes ty mikiny jsem jasně slyšela, jak mu splašeně buší srdce. Musela jsem se nad tím pousmát. To mu dělá ze mě?

Objal mě a já mu unaveně usnula v náručí.