Běžela jsem co nejrychleji chodbou. V hlavě mi běhalo tisíce myšlenek a já se nemohla soustředit. Musela jsem o tom všem říct. Všichni jsme stále v nebezpečí.

Starý deníček jsem během svého prolétáváním chodbami pevně tiskla k hrudi. Momentálně to bylo to nejcennější, co jsem měla. Byl to důkaz. Bylo to varování. Bylo to poznání.

Vběhla jsem do Maleviina pokoje a ještě během otvírání dveří jsem že sebe vychrlila: ,,Vio, naše matka si psala deníky a v jednom je že-" V tu chvíli jsem se zarazila, protože Malevia nebyla sama. Se zatajeným dechem jsem se podívala na modrookého chlapce. Rio.

Jakmile byla má slova vyřčená, nešlo je vzít zpět. V tu chvíli bych si, ale opravdu velmi přála mít takovou schopnost. Riův obličej nejprve zbledl překvapením a zděšením. Chvíli mrkal a jeho trhavé nádechy zněly jako kdyby se dusil. Postupně se mu dech uklidnil, ale jeho oči byly stále vytřeštěné a plné zmatku.

,,Vy...vy dvě jste sestry?! Annabell a ty...ona...Proč jste mi o tom neřekly? Vio proč...měla jsi...proč jsi mi to neřekla!" Vyjel na nás vztekle Rio. Nechápavě jsem se na něj podívala a konečně zavřela dveře. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zůstala stát na prahu s rukou položenou na klice.

,,A proč bychom ti to měly říkat? Vždyť se tě to přece netýká!" Řekla jsem trochu zuřivě a podívala se mu do očí.
Měla jsem přece pravdu. Jedná se o moji, o naši, rodinu a ne o jeho. Navíc co mu je vůbec do toho? Ani si mě nevšimne a teď si tu na nás křičí, že jsme mu měli něco říct.

,,Netýká?" Zašeptal tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. Udělal rychlý krok ke mně a vzal mou tvář do dlaní. Jeho oči těkaly z jedné strany mého obličeje na druhou jakoby něco hledal. Pak mě z ničeho nic pustil a otočil se k mé sestře. ,,Annabell je ta tvoje ztracená sestra?" Zavrčel na ni Rio. ,,Myslíme si, že jo." Pípla Via a odvrátila se. Modrooký chlapec se znovu otočil na mě. Dlouze mlčel a nehybně na mě zíral. Byla jsem z toho jako omráčená. Vůbec jsem nechápala co se tady děje a začínaly se mi napětím podlamovat kolena.

Pak ale Rio sklopil oči, zavrtěl hlavou a spěšně vyšel že dveří, čímž celé záležitosti nasadil stoprocentní korunu.

Zmateně jsem se obrátila na Viu. ,,Co to sakra bylo? Ten kluk by se měl normálně léčit! Proč tady a jak si vůbec dovoluje dělat tady scény. O čem to mluvil? Proč to všechno říkal?" Zeptala jsem se vykuleně a sledovala, jak se Malevia chytila za hlavu. ,,Prosím, nechci o tom teď mluvit." Zašeptala a protřela si oči. Vypadala strašně unaveně a slabě. V tu chvíli byl Rio pryč a já rychle pospíchal ke své sestře.

,,Dobře. Hej Vio, jak se cítíš? Jsi v pořádku? Nepotřebuješ nějaké prášky?" Zeptala jsem se starostlivě. ,,Ne já jsem v pořádku. Jen Klarisa donesla výsledky z laborky. Je to pravda Ann. My dvě jsme sestry." Hlesla Malevia a já zamyšleně přikývla. Myslela jsem si to. Byl to takový ten hloubavý pocit.

,,Mal já...nevím co na to říct, je to tak zmatené!" Povzdechla jsem si a pohladila jí po vlasech. ,,Tak neříkej nic." Pokrčila Malevia rameny a já se pousmála. Bože, je tak hrozně bledá! Proč jsem si toho ještě nevšimla?

,,Tak jo. Ale teď spi, Vio. Zítra si o tom všem promluvíme." Usmála jsem se na ni a lehce s nátlakem jí uložila do postele.

,,Chtěla jsi mi, ale něco říct. Něco o matčiných zápisech." Připomněla mi Via, když se lehala na polštář. ,,Nejde o nic podstatného co by nevydržel do zítřka. Teď si hezky schrupni a zítra ti o všem povykládám." Slíbila jsem Mal, která chtě nechtě souhlasila. 

Chvíli na to jsem už zase kráčel tmavou chodbou osvícenou světlem z postranních oken a světel loučen.

Takže to byla pravda. Teď už to bylo stoprocentní. Malevia a já jsme byly sestry. Bylo to tak zvláštní. V jedné chvíli nemáte nic. Čas se pro vás vleče a vy se snažíte pochopit smysl. Ovšsm pak se vám otevřou nové dveře a vy najednou vidítě všechno co jste do té doby neviděli. Celý širý svět na vás číhá za každou chodbou, jen musíte projít těmi správnými dveřmi.

Ve svém pokoji jsem si znovu otevřela matčiny zápisky. Láká mě to. Nadšením mi buší srdce. Nepamatuji si nic než její obličej sklánějící se nad mou dětskou kolébkou a její hlas, tak veselý a živý. A teď, když už vím pravdu, chci ji poznat. Sice jen skrze zápisky, ale v nich mi alespoň nemůže lhát. Čtu jen pravdu, její myšlenky, její pocity a to je snad ještě mnohem víc.

Nejraději jsem měla ty části, kde se seznamovala s mým otcem. Už od začátku je k sobě něco táhlo. Když ty stránky listuji, mám pocit, že jsem tam s ní.

...Jacob byl dnes obzvášť zamlklý. vůbec ho nepoznávám. Jak dlouho se vlastně známe, Už to bude přes pět let. páni, to je tolik! Někdy zapomínám na ten rychle běžící čas kolem nás. Je jako ujíždějící vlak, který honíme, ale nikdy se nám do něj nepodaří nasednout.

Dnes jsem s maminkou mluvila nad klukama. Přeje si, abych už si nějakého vyhlédla. Je jasné, že to musí být vlkodlak. Stejně bych člověka nechtěla. Jsou moc nudní. Neznají snad žádný pořádný adrenalin a nemají ani tak vyvinuté smysly! Chápeš to, že jsme mnohem rychlejší než oni? V tom případě musí být ještě pomalejší než Gracy a to už je co říct.

O mamčině názoru jsem hned řekla Jackovi. Od té chvíle se na mě pořád divně kouká. Jako by měl zakázané se mnou mluvit. Vůbec nechápu jeho hloupé pubertální chování. Že by žárlil? To těžko! Jak by mohl můj nejlepší kamarád Jake na někoho žárlit? Jak hloupě a naivně to zní.

I když, když teď nad tím přemýšlím, proč vlastně ne? Třeba se chce svým chováním zviditelnit. Třeba si jen hraje na uraženého, aby mě trklo! Myslíš si, že by Jacob? Ale vždyť to je absurdní. Jake by nikdy...a nebo jo?...

Nad některými zápisky jsem se prostě musela pousmát. Uvažuju tak někdy i já? Ne. Nikdy. Mě totiž kluci nezajímají. V tomhle souhlasím s mojí náctiletou maminkou. Lidští kluci stojí za prd. A já byla celý život jenom s nimi. Jsou to ubozí troubové, kteří se bez ustání jen předvádějí před jediným pro mě naprosto nezaujímavým typem holek a nikdo jiný je prostě nezajímá. Teda, alespoň takové kluky jsem poznala.

Chtěla jsem si přečíst další odstavec, když mě zarazil jakýsi vzdálený křik a dusot nohou. Co se děje? Zamračil jsem se a přišla ke dveřím. Nejprve jsem jen naslouchala. Opravdu, bylo slyšet několik výkřiků. Nerozuměla jsem situaci. Zmateně jsem otevřela dveře a zalapala po dechu.

Do krku mě udeřil dusící štiplavý obláček šedé mlhy, vznášející se nad chodbou. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych přišla na to, komu tenhle kouř patří. Oheň. Musel to být oheň.

A pak mi to došlo. Malevia! Spí ve svém pokoji, co když se nevzbudila?

Schody jsem brala do dvou a hnala se hradem jak nejvíc jsem uměla. Kouř mi omamoval smysly a nepříjemně  mě začal pálit nos.

V dalším patře jsem se rozběhla přímo vstříc Maleviinu pokoji a rozrazila dveře. Ach jak se mi oddechl, když jsem zjistila, že Mal ve své posteli není. Asi ji už někdo vyzvedl. Pravděpodobně.

S adrenalinem v žilách jsem se rozběhla zpět. Potřebovala jsem co nejrychleji na vzduch, neboť nebezpečné plyny z kouře se mi začínaly dostávat do hlavy.

Seskakovala jsem se po schodech dolů  a v tu chvíli se to stalo. Výbuch otřásl celým hradem. Z dolního patra se po schodech proběhly plameny. Zakřičel jsem a klopýtla. Oheň mi sežehnul kousek stehna. Musela jsem utíkat jinam. Nebylo možné dostat se dolů.

Během mého rozhodování se oheň zase o několik schodů posunul blíž. Na nic jsem nečekala a běžela zase zpět. Možná bych dokázala vyskočit oknem. I kdybych si něco zlomila, zase se to rychle zahojí. Jenže už bylo pozdě. Oční víčka mi klesla a já si začala připadat jako náměsíčná. Nohy mi slábly a já už nedokázala kousat vstříc záchraně. Nohy se mi podlomily u posledního schodu a praštila se hlavou o zábradlí. Au. Před očima jsem měla tmu. Dotkla jsem se bolavého místa na hlavě a na prstech mě něco zahřálo. Zamrkala jsem a prsty dala kousek před můj obličej. Velmi silně jsem ucítila krev. Začala se mi točit hlava. Byla jsem ztracená. Nedalo se už nic dělat.

Ne! Musím pryč. Nemohla jsem dýchat. Kouř mi to ale zakazoval. Pokusila jsem se ještě o pár kroků, jen pár kroků a poté vyskočit z okna. Jen tohle, a stačilo by to. Ale po chvíli matného posunování se na loktech jsem se bezmocně zhroutila na zem. Naposledy jsem mrkla a pak se mé oči zavřely. Vědomí mě začalo opouštět...