V médiích je Tina.

Pohled třetí osoby
(před několika lety)

,,Jmenuji se Tina." Představila se kudrnatá dívka lidem z vesnice. Stála na menším kopci a hovořila k lidem s pochodněmi v rukách.

,,Vy všichni jste utrpěli kvůli obludám noci, že?" Vykřikla. Mluvila jasně a hrdě. ,,Obludám noci, slečno? Byly to jen útoky divokých vlků." Poznamenal nějaký obtloustlý muž. Tina po něm střelil pohled a pak se drsně rozesmála. Byl to ten typ smíchu při kterém tuhne krev v žilách.

,,Ne. Vůbec tomu nerozumíte. Svět není takový, jak jste si mysleli. Existují tvorové, o nichž se vám ani nesnilo. Obludy tmy. Vlkodlaci. Trýznitelé našeho života. Když se ke mně přidáte, mohu vám zaručit, že vaši příbuzní či rodina nezmizeli nadarmo. Pomůžu vám je pomstít!" Zakřičela a ušklíbla se. Ryk davu, který se ozval hned po její řeči byl bouřlivý a neutišitelný. A ta dívka se jenom smála.

Současnost

Tina se okamžitě znovu pokusila nasadit chladný klidný výraz. Nenápadně se rozhlédla po ostatních. Všichni nás poslouchali.

,,A na to si přišla zase jak?" Zazívala Tina a probodla mě pohledem. Nervózně jsem polkla. ,,Matčin deník."  Hlasla jsem. Bože, zn lo to tak stupidně a Tina si toho byla plně vědoma. ,,Cože prosím? Zopakuješ to?" Řekla s drobným zahihňáním. ,,Moje matka, psala o tobě v deníku. Říkala, že Valentina zkráceně Tina je zrádkyně." Objasnila jsem rychle. Když jsem ty slova vypustila z úst, došlo mi jakou hloupost jsem řekla. Znělo to jako naprostý výmysl.

,,Hah, a to je jako důkaz?" Zasmála se a otočila se k našim vyděšeným a nechápajícím společníkům. ,,Kdo z vás jí věříte? Té holce, co sem k nám přišla po potyčce s Lovci a najednou se prohlásila za Maleviinu sestru. Tak kdo?" Chechtala se Tina a rozhlédla se. Všichni mlčeli. ,,Ne opravdu. Kdo věří nějaké hlouposti, kterou si našla tahle holčina v nějakém deníku? Jen do toho, zvedněte ruku!" Křičela Tina s planoucíma očima. Nastalo hrobové ticho. Nikdo nezvedl ruku. Ani Rio, ani Via, nikdo.

,,Nikdo? Nikdo z vás jí nevěří? No tak, nestyďte se." Povzbudila je Tina a znovu všechny přelétla očima. Šel z ní strach. Oči jí plály a vlasy se jí divoce vlnily kolem obličeje. Zachvěla jsem se.

,,Takže jí nevěříte?" Usmála se tmavovláska zle. Bylo vidět že jí to potěšilo. Brala to jako výhru v sout|ži a na okamžik si to opravdu užívala. Pak ale její oči pohasly. Chvíle slávy zmizela, ale ona měla v kapse ještě jedno šokující eso. Zvedla hlavu, přelétla vlky, pak se posměšně podívala na mě a odfrkla si. ,,Ale to děláte velkou chybu." Dodala potichu.

Čas se zastavil. Pro mě ne. Já byla v tu chvíli jen pozorovatel, ale i to pro mě bylo dost zraňující. Všichni v tu chvíli ztuhli. Nemohli uvěřit svým uším a bylo to na nich jasně vidět. Někteří lapali po dechu, jiní jen mlčky zírali do dohodřívajících plamenů.

,,Cože?" Odhodlal se někdo k reakci. Trhla jsem sebou, když nechápavý výkřik prořízl ticho. Otočila jsem se na Tinu, která stála stejně nehybně jako já. V očích měla šílený výraz. Tak děšivý a zlý.

Jako na pokyn přišla pár kroků blíže ke svým bývalým lidem. ,,Ano. Slyšeli jste dobře. Tahle vlčice má pravdu. Všechny jsem vás obelstila a až se skoro stydím jak to bylo jednoduché! Nejprve jsem nevěřila, že by mi to mohlo vůbec projít, ale teď. Teď se mi chce tak jedině smát. Smát se nad vaší hloupostí. Bylo to celkem jednoduché a kdo přišel na pravdu? Styďte se. Byla to malá holka strčená do děcáku. No, být váma se od ní nechám vést. Vypadá to, že má rozumu za vás všechny." Uchechtla se a přistoupila ke mně. Natáhla ruku k mé tváři jako kdyby mě chtěla pohladit, pak se zarazila a zamrkala.

,,Máte teď chvíli čas. Radila bych ti najít Smečku Riových rodičů, ale rozhodnutí je na tobě. Dávám ti na to tak měsíc možná dva. Shromaždi si armádu a připrav se! Brzy bude bitva. Veliká bitva! A Annabell, buď si jistá, že nás neporazíte. Mám mnohem více vojáků než kolik jich kdy budeš schopná sehnat." Pak se naprosto nečekaně natáhla a políbila mě lehce na rty. Okamžitě jsem na ni zavrčela a postavila se do bojové pozice.

,,Vtipné, na Ria jsi reagovala mnohem lépe." Uchechtla se a naprosto ignoroval můj pokus o útok. Ani jsem se s ní nechtěla řvát, chtěla jsem jí alespoň trochu vyděsit. Ale jak chcete překvapit někoho, kdo má letité zkušenosti, že?

,,Tak jdeme, Klariso, Timothy, Siobhan? " Mávla na tři své společníky. Ti se okamžitě zvedli a rázným krokem se k nám vydali. To mě docela dostalo. Klarisu jsem opravdu nečekala. A zjevně jsem nebyla jediná.

,,Klariso?" Zalapala Via po dechu. Vyškrábala se na nohy a pokusila se chytit ji za ruku. Klarisa se na ni otočila a smutně se usmála. ,,Promiň, Mal. Má moji rodinu. Musím jít. Hodně štěstí. Budete ho potřebovat." Řekla se slzami v očích.

Všichni jsme zůstali otupeně zírat, jak Tina spolu s našimi dalšími třemi přáteli mizí na kraji lesa. Nikdo nebyl schopen nic udělat. Ani já natož někdo jiný.

Nějakou dobu nikdo nic neříkal. Ve vzduchu se nešly jen hluboké nádechy nebi vzlyky s doprovodem praskajících kusů našeho bývalého obydlí.

Bohužel už jsem nemohla déle nečinně přihlížet. V šeru jsem našla klečícího Ria. Seděl asi dva metry za ostatními a zíral do prázdna. Vypadal jako živoucí mrtvola. Byl celý špinavý od bláta a kouře, jeho šaty byly potrhané a někde umazané od krve.

Přiklekla jsem si do trávy vedle něj a chytila ho za ruce. Potřebovala jsem upoutat jeho pozornost, a tak jsem využila jeho slabosti ke mně.

Rio okamžitě zvedl oči. Jeho pohled mě znovu zasáhl jako před několika okamžiky. Tentokrát jsem se ale dokázala obrnit.

,,Musíme odtud pryč." Špitla jsem stále s jeho rukama v dlaních. ,,Rio? Dovedeš nás k tvým rodičům?" Řekla jsem jemně. Chtěla jsem ho nějak uchlácholit, ale netušila jsem jak. Mu to ale bylo asi jedno. Jasně jsem na něm viděla jak se snaží vzchopit.

,,Jistě. Já...dostanu nás tam." Odkašlal si, aby zakryl svůj roztřesený hlas. Nedivila jsem se mu. Musel se cítit příšerně obzvláště když zjistil, že to Tina si celou dobu pohrávala s jeho svědomím.

,,Dobře." Odpověděla jsem stroze a zvedla se. Všimla jsem si, že nás několik dalších poslouchal.

,,Jdete s námi? Půjdeme k Riovým rodičům. Je to momentálně nejbližší a nejspolehlivější ubytování. Klidně nemusíte jít, nebudu vás nutit." Řekla jsem k davu. Sledovala jsem jak se postupně všichni zvedli a souhlasně přikývli. I Rio se vedle mě vyškrábal na nohy.

,,Dobře tak teď bychom..." Přerušili mě zavytí. Byl to Nick stojící kousek ode mě. Nechápavě jsem zamrkala. Chtěla jsem se zeptat co se děje, ale pak zavyl někdo další a další a další. Loukou se rozeznělo sborové vytí Smečky.
Netušila jsem co se děje, dokud nepřestal výt a jako jeden muž nepoklekli. Dokonce i Rio poklekl kousek od mých nohou. Teď už jsem pochopila.

Udělali ze mě svého vůdce. Všichni. Do jednoho. Byla jsem jejich nová vůdkyně, nová alfa, jejich nový ochránce. Věděla jsem, že právě udělali obrovskou chybu, důvěřovat někomu nezkušenému a roztěkanému jako jsem já, ale přece jen jsem si chtěla tu chvíli užít. Zlehka jsem se uklonila a usmála se, neboť jsem netušila co jiného udělat. Vypadalo to, že to bylo všem tak nějak jasné a možná jim to bylo v tu chvíli i jedno.

Když se zase všichni zvedli, otočila jsem se na Rio. Stál zase až příliš blízko. Abych se dokázala ovládnout a klidně rozmyslet, udělala jsem nenápadný krok vzad.

,,Povedeš nás tedy?" Zeptala jsem se ho sebejistým hlasem. To vůdcovstí mi ale nějak vlezlo do hlavy. Rio jen lehce přikývl a já se znovu otočila ke svým vlkům.

,,Dobře. Tak tedy pojďme." Prohlásila jsem a sledovala jak se ostatní začali přeměňovat.