V médiích je Charlotte.
Hezké čtení😚

,,Prohledejte tábor, někde tu musí být." Slyšela jsem zakřičet Rio. Vnímala jsem dusot nohou a čekala, jestli někdo vyběhne do jeskyně. Skoro jsem ani nedýchala, abych nevydala moc hluku, který by zasetřel dění venku.

,,Nenajdou nás." Zašeptala Charlotte, stále klečící v okovech. Nenene... Musí nás najít. Musím jim dát vědět, že jsem tady. Když budeme křičet, ne uslyší nás. Ne při tom hluku co je venku. Ale když...

,,Asi mám nápad." Zamumlala jsem a zavřela oči. Lehce jsem se otřásla, když se mé tělo začalo zvětšovat a pokrývat srstí.

Když byla proměna dokončena nečekala jsem, zaklonila hlavu a zavyla. Nic vlkodlaky nemůže upozornit více, než zavytí jejich vlastního druha. Žalostný zvuk z mého hrdla neustával, dokud se ke mně nepřinesly hlasy z vchodu do jeskyně.

Proměnila jsem se zpátky a otočila se na Char. Měla vytřeštěné oči a ani nedutala.

Pokusila jsem se zvednout. Oběma rukama jsem se držela skalnaté stěny jeskyně a po kamenech šplhala do stoje. Nohy už mi začínaly fungovat, ale pořád byly dost otupělé.

,,Malevio! Rio!" Zakřičela jsem. Teď už mě museli slyšet. Jako kladnou odpověď mi byl dupot nohou a než jsem se nadála doběhl ke mně Rio, Klarisa a Malevia. Když mě a Char spatřili zalapali po dechu. Nejsem si jistá jestli úlevou nebo zděšením.

,,Bože, Annabell." Zašeptal Rio, když mě spatřil opírajíc se o skálu. Jako kdyby v tu chvíli nebyl nikde nikdo jiný, vrhnul se ke mně a velice pevně mě objal.

,,Annabell já....promiň mi to, nemohl jsem....byl jsem tak sobecký. Mohla jsi být mrtvá a to jenom kvůli mě a mé chamtivosti. Já..." Riovi se třásl hlas. Měl sklopné oči a bylo vidět, že to myslí opravdu vážně. Možná byl slyšet i náznak pláče. Bolelo mě srdce ho takhle vidět.

,,Kdo je tohle, Annabell?" Ozvala se kousek za mnou Malevia ukazující na Charlotte. ,,Je to dívka že Smečky." Odpověděla jsem trošku nechápavě. Neměla by ji Malevia znát?

,,Ze Smečky? Nemám pocit, že bych jí někdy potkala." Oponovala Mal a já se zamračila. Otočila jsem se nechápavě na Charlotte. ,,Vždyť jsi říkala-",,Ano! Já jsem že Smečky, jen mě unesli jako dítě. Jsem v tomhle táboře už několik let." Vysvětlovala tmavovláska. Po tvářích jí stékaly slzy.

,,Půjdeš s námi, ale prověřím si tě. Promiň, ale dnes se nedá věřit nikomu." Prohlásila Mal. Rio, který si mě stále opíral o hruď, sebou cukl. Bylo jasně vidět, že mu došlo, na koho byla Maleviina štiplavá poznámka mířena.

Jakmile to dořekla spolu s Klar začali trhat řetězy ze zdi.

,,Zvládneš stát sama? Pomůžu jim." Řekl Rio a já jen mlčky přikývla. Natiskla jsem se víc na jeskyni a Rio mě pustil. Sledovala jsem jak přichází k železným okovům a prudkými pohyby je trhá ze zdi. Bylo skoro nepředstavitelné jak moc byl silný. Fascinovalo mě jak mu na rukách naběhly provazce svalů.

Okovy neměly proti síle tří vlkodlaků šanci a během několika minut byla Charlotte volná. Sice jí řetězy stále visely na rukách, ale Mal jí slíbila, že hned jakmile se vrátíme, řekne někomu, aby je odřezal.

Rio stál už zase vedle mě. Odtáhl mě od skály a přitiskl jemně k sobě. Jednal velice opatrně, jako kdybych měla každou chvíli explodovat.

,,Musíme jít." Řekla Klarisa a podepřela vyzáblou Charlotte. ,,Myslím, že nepůjdeš moc daleko. Jen co výjdeme ven, někdo tě vezme. Asi Nick." Sdělila Charlotte Malevia a podepřela jí z druhé strany.

,,Jestli ti to nevadí, tak já ponesou tebe." Sdělil mi Rio. ,,Dobře." Souhlasila jsem a nechala se od něj zvednout do náručí.

Vyšli jsme z jeskyně. Venku už byla tma a já si oddechl, protože přivykat si zase na světlo by bylo teď opravdu nepříjemné.

,,Annabell, jsi v pořádku?" Ozvala se kousek od nás vyděšená Harriet. ,,Ano, nemusíš se bát." Uklidnila jsem ji.

,,Všichni se proměňte! Kromě Ria a Nicka, kteří ponesou holky." Přikázala silným hlasem Tina. Na její rozkaz se mýtina zaplnila vlkodlaky. Když jsem celý děj sledovala, uvědomila jsem si, že jsem viděla proměnit se zatím jen Ria s Klarisou.

Tam kde stála Tina, teď seděl obrovský černý vlk, který zavrčel a tím dál pokyn k odchodu. Vlci vyrazili kupředu a mezi nimi i Nick s Charlotte. Rio, ale stál a vyčkával. Pochopila jsem proč. Chtěl si se mnou promluvit dál od všetečných uší.

,,Proč ses pro mě vrátil, Rio?" Podívala jsem se na něho, když se dal do klusu. ,,Asi bych ti teď měl říct, že je přece samozřejmé členku Smečky zachránit, ale doopravdy vlastně nevím proč." Zašeptal. Nechápavě jsem zamrkala a ví se k němu přitiskla. Cítila jsem se bezpečně, což naprosto nedávalo smysl.

,,Povíš mi o té dohodě? Prosím?" Řekla jsem polohlasem. Bylo jasné, že přesně tuto otázku čekal.

,,Annabell, ty už mě nikdy o nic nepros. To já bych tě měl prosit za odpuštění." Řekl zničeně a mě se stáhlo srdce.

,,Víš, je to vlastně naprosto jednoduché. Před lety, kdy ještě veleli Smečce Maleviiny rodiče, se předurčovalo, kdo si koho vezme. Nebylo to, ale rozhodující. Když se prostě ti dva neměli rádi, tak se všechno zrušilo, ale obvykle nebylo třeba. Samozřejmě o století zpátky to rozhodující bylo, ale dnes se na to už tolik nehledú, obzvláště proto, že někomu někdy nikoho nepředurčí.

Když se Maleviiným rodičům narodila jejich druhorozená dcera Anastásie Isabell, byla předurčena mě. Já to bral jako svoji povinnost ji chránit, i kdyby si mě třeba jednou nevybrala. Byl jsem o dva roky starší než ona. Už když se narodila stál jsem prý u kolébky a čekal. Už tak malý jsem nějak tušil, že ona je někdo. Jenže ani ne o rok později celou rodinu unesli Lovci a zbytek asi víš. Nikdy už jsem už o Anastásii nic neslyšel.

Když jsem povyrostl, hledal jsem ji. Všichni jsme je hledali. Zbytečně. Nakonec jsem to vzdal i já.

Pak mě ale asi před půl rokem chytili při jedné obchůzce lovci. Bylo to divné, vůbec jsem si jich nevšiml. Každopádně mě chytili a uvěznili. Drželi mě asi dva dny až si pro mě dala poslat jejich vůdkyně. Nechtěla mě zabít, ale uzavřít dohodu. Dala mi velmi zajímavou nabídku. Řeknou mi všechno o té ztracené dívce, ale na oplátku jim musím vydat nováčka, který do příjde do Smečky.

Co mi bylo tehdy do nějakého nováčka? Co byl život cizince v porovnání s životem Maleviiny sestry? Byl jsem moc zahleděný do sebe.Tak jsem na to kývl. Plynul čas a když ses tu objevila, bylo mi jasné, že jde o tebe. Než jsem tě potkal na té louce, byl jsem u nich v táboře. Dali mi tu dýku, která tě měla dostatečně vyčerpat, aby tě mohli bez problémů odvézt. Ale když jsem tě zranil cítil jsem... Annabell opravdu nechápu proč chtějí zrovna tebe." Dořekl Rio a zmlkl. Nevěděla jsem co na to říct. Rozuměla jsem proč to udělal.

,,Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Taky se mnou chtěli udělat dohodu. Že prý mi poví vše o mé rodině, když já..." Podívala jsem se mu do očí a zrudla. Styděla jsem se říct o co šlo. Nechápala jsem co by z toho Lovci měli. Možná chtěli, abych svojí blízkostí prolomil pouto mezi Riem a Anastásií?

,,...Abych tě zničila." Vykoktala jsem rychle a doufala, že nebylo poznat, že lžu.

,,A když jsme u toho, musím přiznat, že jsem chvíli uvažovala o tom, že bych to přijala." Zamumlala jsem. ,,Ani bych se ti nedivil. Zasloužil bych si to." ,,Ne. Nezasloužil. Dělal jsi to pro dobrou věc." Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Rio se smutně pousmál a se mnou v náručí se rozběhl dál.

Tak dneska tu je další kapitola. Poslední dobou je vydávám docela často, protože mě psaní této knihy začalo strašně moc bavit.
A za to vám všem moc děkuji, protože kdyby nebylo vaší podpory, myslím, že by tenhle příběh ani nebyl.
Takže moc děkuju😘

Vaše Nell24a❤