V médiích je Annabell jako malá.

,,Ano, ano Annabell, to je moje jediné přání a myslím, že mám něco co jen tak neodmítneš. Když se se mnou dohodneš, povím ti všechno, co budeš chtít vědět o tvé rodině a sestrách." Usmála se sladce Jackinye. Zalapala jsem po dech. Cože?? Ale jak by tahle lovkyně mohla vědět o mé rodině?] e by je zabila? Nebo že by moje rodina byli lovci? A moje sestry...já mám sestry?

,,Ty jsi je znala? Znala jsi moji rodinu?" Vydechla jsem a podívala se jí do očí. Cítila jsem něco zvláštního v srdci. Záblesk něčeho, co jsem dlouho necítila. ,,Líp jak kohokoli jiného. Řekněme, že jsme byly s tvojí matkou kámošky než se to všechno semlelo a ehm..." Uculila se tajemně Jackinye. Semlole se co? O čem to mluví? Srdce mi bušilo, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. Poprvé v životě mám možnost získat odpovědi, odpovědi na to kdo vlastně jsem.

,,A co za to budeš chtít ode mě?" Zeptala jsem se nejistě. Hlas mi lehce kolísá a do žil se mi rozlil adrenalin. ,,Jen, abys byla moje oči a uši, byla mi nápomocná, když od tebe budu potřebovat laskavost, ale to nejdůležitější, abys provokovala Ria." Mávla rukou lovkyně jako kdyby o nic nešlo. ,,Provokovala Ria? Jak provokovala? " ,,Aby ses s ním sblížila, zjistila o něm vše co můžeš zjistit, byla s ním. Ano, to je všechno. Myslím, že je to naprosto férová nabídka vzhledem k tomu co ti za to dám já." Ponechávala si Jack svůj potutelný úsměv, že kterého se mi dělalo těžko.

,,Ale proč zrovna Rio?" Ano, proč zrovna ten zrádce, který mě tu nechal? ,,Ach, ten zlatý chlapec je klíč, klíč ke všemu! Nebude to trvat dlouho než mu všechno dojde, nebo než si na to vzpomene. Omlouvám se, víc ti říct nemůžu." Vysvětlila mi Jackinye. Úkol od ní byl opravdu velmi prostý. Navíc vzhledem k tomu jak se ke mně Rio zachoval by si to zasloužil. Navíc bych se dozvěděla o své rodině. Mohla bych je najít a zjistit proč se mě vzdali a nechali mě žít život v nejistotě a smutku.

Ale pak jsem před sebou uviděla Malevii. Tak čistou a hodnou dívku. A Tinu, zvláštní a svéráznou Alfu. A taky Klarisu, obětavou a milou kamarádku. Jak říkala Jack, součástí dohody by byly i drobné službičky a ty už by se netýkaly pouze Ria. Mohla bych ohrozit celou Směcku. Mohla bych ohrozit ty, kteří mě bez předsudků přijali mezi sebe.

,,Takže platí?" Zeptala se lovkyně. Byla jsem rozhodnutá. ,,Ne! Nikdy!" Zakřičela jsem na ni. ,,Cože?!" Zavrčela vztekle Jackinye a rychlostí blesku přeskočila přede mě. Shlížela na mě rozpálenýma očima, které mě probodávaly jako dvě dýky.

,,Ano, slyšíš dobře! Nikdy, rozumíš? Nikdy! S tebou neuzavřu dohodu, která by mohla ublížit mojí rodině!" Zařvala jsem na ni. Cítila jsem jak mě v očích štípou slzy. Raději umřu než aby kvůli mé chybě umírali jiní. A pak se něco změnilo. Na okamžik vteřiny jsem ucítila podivný smutek, který z Jackinye vyzařoval. Byl to zdrcující nešťastný smutek, který mě naprosto zmátl. Podívala jsem se jí do obličeje. Byla to jen chvilka, ale já to moc dobře viděla. Ačkoli jsem tomu naprosto nerozuměla její tvář na tu jedinou vteřinu zněžněla. Zatajila jsem dech a jen se koukala. A pak ta chvíle pominula. Jack se do tváří nalila rudá a ona vybuchla.

,,Tvojí rodině?! Vždyť ty ani nevíš, co to je! Rodina...pche! Ti smradlaví vlci rozhodně nejsou tvoje rodina, to kvůli Smečce umřeli tvoji rodiče!" Vyprskla na mě lovkyně. Hlas se jí třásl a já si nebyla jistá jestli to bylo návalem vzteku nebo tím, že jsem viděla něco co jsem vidět neměla. Celá roztřesená se otočila a pak prudce vyšla ze stanu.

Zůstala jsem sedět. Vteřinový okamžik Jackinyiny slabosti jsem zavrhl. Nebylo možné, aby se někdo takhle zlý ve skutečnosti jen přetvařoval. Místo toho jsem se zaměřila na dohodu. Ta lovkyně mě asi vážně nutně potřebovala, jinak by mě tady už dávno zardousila. Ale o co jí jde? Co docílí, když budu Ria provokovat? O co jí krucinál jde?

Do stanu vtrhl Adam a ta jeho blbka. Párkrát si do mě slovně rýpli, ale já je neposlouchala. Měla jsem hlavu plnou nevyslovených otázek, které se teď v mém mozku točily jako na kolotoči. Adam mě mlčky vzal do náruče a odnesl zpět do jeskyně. Tentokrát mě ale nenechal kousek od vchodu, ale odnesl mě hluboko do tmy, což se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvalo.

,,To teď budu jako na samotce?" Ušklíbla jsem se, když mě, tentokrát jemněji, položil na chladné kameny. ,,Možná." Pokrčil rameny Adam a zase, se svojí dívkou v patách, odešel.

Zůstala jsem tam sedět. Rozmrkávala jsem oči a přenastavovala svůj zrak na noční vidění. Když už jsem se dostatečně rozkoukali, začala jsem zvažovat své možnosti. Nemělo cenu zkoušet utéct. Bez svých noh, bych to stejně ani nedokázala. Promnula jsem si hojící se paže a položila se na tvrdou podlahu. Byla jsem unavená a zklamaná a podvedená a smutná a sama a...

Jak mi to mohl Rio udělat? Chtělo se mi brečet, až na to, že Annabell přece nebrečí. Nikdy. A tak to i zůstane. Stejně to nemá cenu, akorát mi to oslabí zrak. Rychle jsem si osušila kukadla a začala usilovně přemýšlet. Co se mnou udělají? Možná mě budou mučit dokud nebudu souhlasit. Jestli jo tak jak dlouho mě můžou mučit? Hodiny? Dny?

,,Haló?" Ozval se potichounký dívčí hlásek z hlouby jeskyně. ,,Kdo je tam?" Zeptala jsem se nejistě a rychle se posadila.

,,Jmenuji se Charlotte, jsem součástí Smečky, prosím pomoz mi." Zašeptal hlas. ,,Ty jsi ze Smečky?" Vydechla jsem překvapeně. ,,Ano, prosím pomoz mi." Mluvil hlas dál. ,,Pokusím se." Křikla jsem zpětně. Začala jsem se plazit. Nohy mi pořád nesloužily, ale snažila jsem se.

Platit se po mokrých a někdy i ostrých kolene h nebylo dvakrát příjemné, ale v tuhle chvíli to byla jediná moje šance. Každý další kámen a každá další bolest mě poháněla kupředu.

Nevím jak dlouho to mohlo trvat. Mě to přišlo jako věčnost, ale konečně jsem před sebou uviděla nějakou klečící holku. Ruce i nohy měla v okovech přidělených na zdi a oči jí překrývala černá páska. Dívka vypadala naprosto zuboženě. Černé dlouhé vlasy jí v rozcuchaných provazcích splývaly po ramenách a po roztrhaném zdravotním bledě modrém tričku a kalhotách. Charlotte byla bosá, vyzáblá na kost a celá špinavá.

,,Už jsi tu. Muselo být hrozné lézt přes ty kameny. Jsi hodně zraněná. Co se ti stalo s nohama?" Řekla starostlivě tmavovlasá. ,,Asi nějaký jed, mělo by to co nevidět přestat." Odpověděla jsem jí a připlazila se trochu blíž.
,,Počkej chvíli, pomůžu ti." Špitla jsem a nemotornými prsty jí rozvázala šátek. ,,Děkuji." Zamumlala a podívala se na mě. Neskrývaně si mě prohlédla.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se zvědavě. ,,Annabell." Povzdychla jsem si. Dívka přimhouřila oči a přikývla. ,,Neviděly jsme se už někdy?" Zeptala se mě Charlotte. ,,Určitě ne. Do Směcky jsem se přidala před pár dny." Odpověděla jsem a začala lomcovat s řetězy. ,,To je opravdu zvláštní, mám pocit že jsem tě viděla." Zamumlala si pro sebe zatímco jsem se pokoušela vytrhnout okovy ze zdi.

,,Promiň, ale myslím, že se ti to nepovede." Zadívala se do země. Já ale nepřestávala. Nechtěla jsem si to připustit. Připustit fakt, že jsme tu odkázán lovcům na milost.

,,Počkej! Poslouchej." Špitla Char. Přestala jsem tedy trhat za železné vězení a zaposlouchala se do ticha. Slyšela jsem jen odkapávání jeskynní vody a malé myšky pobíhají mezi škvírami v kamenech. Vyčkávala jsem a posunovala se dál. A pak jsem to uslyšela. Křik, dupot, vrčení, řev, ale to hlavní Riův hlas.