V médiích je Anny.

Hnala jsem se krajinou. Nepřemýšlela jsem. Hlavu jsem měla dokonale čistou a chtěla jsem ji tak i nechat.

Les tady byl jiný než lesy, které jsem prozatím prošla. Byl takový mohutnější a tajemnější. Listy stromů měly tmavě zelenou barvu a na některých místech ani nebylo vidět oblohu. Přišlo mi to přímo kouzelné.

Kupodivu tu ale bylo opravdu dost zvěře. Třeba takové srny tu byly na každém rohu. Určitě si musím někdy zalovit. Vlastně myslím, že bych klidně i lovila, kdyby mě nepoháněla zvědavost k objevování nových a nových koutů tohoto království.

Konečně jsem narazila na osvětlenou louku. Byla sice celkem malá, zato opravdu velmi krásná. Tráva zde byla hebká, protkaná korálky rosy, ozdobená stuhami barevných květin. Louka voněla svěže a sladce.

Zastavila jsem se na začátku této krásy a jen tak se dívala. Ohlédl jsem se zpátky do lesa poslouchala. Byl slyšet život. Mávání ptáků křídly a poskakování že stromů na strom. Dupání malého králíka packou do země. Poskakování malého kolouška okolo své maminky. Křik sojky varující před plížící se liškou ve křoví.

Povzdechla jsem si a znovu se otočila k louce. Tak dobře, na chvilku se zdržím, pomyslela jsem si a zavřela oči.

Pokaždé se mi to zdálo jako něco nepřirozeného, být zase v těle člověka. Přišla jsem si najednou taková drobná, nechráněná. Kdybych si mohla vybrat mezi zůstat navždy člověkem nebo zůstat navždy vlkem, všema deseti bych brala vlka.

Když jsem otevřela oči dřepěla jsem na všech čtyřech a zase jsem na sobě cítila oblečení a vlasy. Zamrkala jsem abych se zorientovala a pak se zvedla.

Omámeně jsem kráčela po hebké trávě. Našlapovala jsem pomalu a důkladně si vytiskla do paměti každý detail tohoto kouzla.

Došla jsem doprostřed louky a posadila se. Opřela jsem se rukama a zavřela oči. Nasávala jsem do sebe všechny zdejší vůně a nechala po sobě klouzat sluneční paprsky.

,,Je tu nádherně." Usmála jsem se a zaklonila hlavu. Bylo mi skvěle a nic mi nechybělo. Kéž by to tak mohlo zůstat navěky. Jen já a tahle chvíle. Bez lidí, bez lovců, bez vlků, bez nebezpečí. Navždy.

Z mého sladkého snění mě vyrušil dusot. Rychle jsem otevřela oči a v tu chvilku jsem přestala vnímat čas. Vše se stalo tak rychle.

Odlepila jsem se od země a zůstala stát a jen tupě zírat mezi kmeny stromů odkud se ten hluk ozýval. Byl to rozzuřený ryk neznámých hlasů. Každou chvíli mě museli spatřit a vyběhnout na louku. Byla jsem schopná rozeznat obrysy postav.

A pak se vedle mě mihnul pohyb. Rychle jsem se otočila.

,,K zemi!" Srazil mě někdo na zem a chytil mě za pusu. Zapištěla jsem. Chce mi ublížit! Začala jsem sebou trhat a kopat okolo. Dotyčný mi ale šikovně chňapl ruce i nohy, až jsem nemohla udělat žádný pohyb. Byla jsem v pasti. Zaúpěla jsem a cukla sebou.

,,Uklidni se a buď potichu." Zasyčel ten, co mě držel. Nevím proč, ale poslechla jsem ho. Přestala jsem se snažit se mu vykroutit a i on povolil stisk. Stále mě ale nepouštěl a ani nepřestával tisknout k zemi. Místo toho se díval upřeně kupředu a bylo vidět jak se plně soustředí.

Pootočila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Bohužel to nebylo dostatečně, a tak jsem zahlédla jen trochu jeho profilu, ostré rysy a tmavé rozcuchané vlasy plné jehličí a drobných větviček.

,,Teď, pojď!" Špitl mi kluk do ucha chytil mě za ruku a prudce mě zvedl ze země. Srdce mi bilo jako o závod, když se se mnou rozeběhl k lesu. Tam mě žďuchl ke stromu a sám se přikrčil za kámen.

Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem jestli mi ten kluk pomáhá nebo jestli mě chce nahnat do pasti. Nevěřícně jsem ho pozorovala a snažila se vymyslet rychlý plán na útěk v případě, že by se jednalo o tu druhou možnost.

Než jsem se stihla vzpamatovat už stál vedle mě a tlačil mě ke stromu. Zavrčela jsem a vycukla se mu. To ho asi dost pobouřilo a ustoupil. Prudce jsem se nadechla a chtěla mu oponovat.

,,Šplhej." Poručil mi a podíval se mi do očí. Naprázdno jsem polkla, když se do mě zabořily ty jeho tmavě modrá kukadla. Srdce mi lehce zakolísalo. Netušila jsem proč, ale měla jsem pocit, jako kdybych ty oči už někde viděla...

,,Tak dělej!" Vyjel na mě a otočil se přes rameno. To mi rozvázalo jazyk. ,,Cože? A proč? Kdo jsi? Co jsi zač?" Vysypala jsem na něj vyděšeně. ,,Přestaň se pitomě vyptávat a šplhej, jestli je ti život milý." Zasyčel na mě a sám se chytil větví stromu. Rychle se vyšvihl vzhůru a začal ladně šplhat. Rozhodla jsem se ho následovat.

Ačkoliv jsem uměla dobře šplhat, při tomhle stresu jsem byla úplné nemehlo. Třásly se mi ruce, podlamovaly nohy a hlava se mi točila pod návalem adrenalinu.

Najednou se kluk zastavil, posadil se na jednu ze silnějších větví a otočil se na mě.

,,Dobrý, to stačí a teď seď, čekej a mlč." Sdělil mi klidně a sám očima pročesával krajinu. Začala jsem se třást. Nevím proč. Tyhle nebezpečné situace nejsou nic pro mě.

,,Já...asi..." Zamumlala jsem. Bylo mi na omdlení. ,,Hej! Co se děje?" Zpanikařil kluk. Slezl o pár kousků ke mně a pokusil se mě podepřít. Měl velmi silný stisk a působil na mě velmi poklidně.

,,Vydrž alespoň chvilku." Řekl jemně a pohladil mě po zádech. Snažila jsem se dýchat zhluboka a uklidnit své srdce.

Pak se ozval výstřel. Já i ten kluk jsme ztuhli. Přemáhal mě strach. Takhle mě mohli včera zabít. Jen by to nebylo kulkou ale šípem. Šípem, který by se prohnal vzduchem a zastavil by se až v mém srdci.

,,Prosím, počkej tady. Za chvilku se vrátím." Řekl najednou chlapec a dlouze se na mě podíval. V tu chvíli jsem úplně zapomněla jak dýchat. Jeho oči mě hluboce propalovaly a já se začala cítit nějak omámeně.

Kluk uhnul pohledem, chytil se rukama větví a pustil se. Neslyšela jsem ho dopadnout. Vyděšeně jsem se naklonila a očima ho hledala mezi větvemi. Když jsem zjistila, že je můj zrak v koncích zkusila jsem uši. Pokusila jsem se soustředit se na zvuk jeho nohou, ale bylo to nemožné. Netušila jsem proč, ale nešlo to. Co se to děje?

Nějakou chvíli jsem seděla zapřená o větve a s vytřeštěnýma očima pátrala po onom chlapci. Zeleň, prozářená sluncem, mě oslepovala a nutit mrkat stále častěji než mi bylo příjemné.

,,Dobrý, můžeš slézt dolů." Objevil se najednou vedle mě. Byla jsem natolik mimo, že jsem si ani nevšimla toho, jak se dostal zase nahorů.

Natáhl ke mně ruce a položil mi je okolo boků. Přitáhl si mě lehce k sobě, připravený mě dolů snést.

,,Můžu?" Zeptal se. Jen jsem přikývla a v tu ránu jsem se ocitla v jeho náručí. Kdybych byla zcela při smyslech, měla bych z toho, že mě teď nese kluk asi nervový kolaps.

Když jsme dopadli na zem, pomalu mě spustil ze svých paží. Stále mě ale nepouštěl úplně a přidržoval mě.

,,Já...děkuji." Špitla jsem celá roztřesená. ,,Neplýtvej slovy." Zamumlal kluk a prohlédl si mě. Přimhouřil oči a bylo vidět jak usilovně přemýšlí. Vypadalo to jako kdyby se rozhodoval. Bylo to trochu děsivé.

,,Asi si budu muset chvíli odpočinout." Sdělila jsem mu prostě a sedla jsem si do jehličí. Nemyslím si, že by ho to nějak zajímalo. Místo toho jen tak nervózně popocházel a koukal někam do dálky. Jeho chování mi přišlo opravdu velmi divné.

Najednou se otočil a zamračeně si mě znovu začal prohlížet. Začínalo mě to opravdu už děsit.

,,Kdo jsi?" Zeptal se mě zamyšleně a přidřepl si ke mně. Ačkoliv mluvil ke mně, přišlo mi to spíš jako řečnická otázka.

,,Já se ptala první, už když jsme lezli nahorů." Podotkla jsem nevrle a zamračila se. To ho asi trochu urazil, ale nedal to na sobě znát. Místo toho si odfrkl a vstal.

,,Tak fájn, ale jsem si jist, že ti jméno stejně nic neřekne. Jsem Rio." Představil se a pokrčil rameny. Takže Rio? Ten milovník o kterém mluvil Nick? Sakra to je, ale trapas.

,,Právě naopak, Rio. Tvoje jméno mi toho o tobě řeklo hodně." Zamumlala jsem a zrudla jako rajčátko. Sakra.

,,Vážně?" Vykulil na mě oči. ,,Vážně." Přikývla jsem a sledovala jak si Rio prohrábl vlasy.

,,A teď ty, jak se jmenuješ?" Kývl na mě. Sklopila jsem oči a zamrkala. Už jsem chtěla promluvit, ale přehlušila to bolest. Zasténala jsem a chytila se za břicho, odkud bolest vycházela. ,,Ach!" Zalapala jsem po dechu. A pak najednou byla bolest zase pryč. Co to bylo?

,,Hej, holka? Jsi v pohodě?" Staral se Rio. Netvářil se nijak překvapeně. ,,Já...jo." Odpověděla jsem rychle. Nechtěla jsem, aby řešil můj zdravotní stav, už tak byla trapná moje nevolnost na vrcholku stromu. Alespoň už se mi tady dole nemotala hlava.

,,Promiň, jmenuji se Annabell. Doufám, že jsi poznal, že jsem vlkodlak." Usmála jsem se na něj. Rio se při mé odpovědi rozesmál.

,,Vlkodlaka poznám na sto honů, maličká." Ušklíbnul se. ,,Ale jsem si jistej, že ty jsi to o mě nevěděla. Jak stará jsi?" Zeptal se mě. ,,Mám šestnáct." Odpověděla jsem rychle. ,,Ne, to nemyslím. Jako jak dlouho jsi vlkodlak." Vysvětlil mi svoji otázku Rio. ,,Aha, asi dva měsíce." Opravila jsem se. Rio zamyšleně přikývl. ,,Tak to jo. Jsi ve Smečce, že jo?" Položil mi další otázku. ,,Od včerejšího večera." Dodala jsem. ,,A co jsi teda dělala sama tady?" Zeptal se udiveně. ,,Šla jsem si ehm...zaběhat." Dodala jsem se slabým úsměvem. Upss, to bude asi průšvih.

,,Ach propána, ty jsi ale naivní vlčku! Čekal jsem nějakou hloupou odpověď, ale jít si zaběhat? A slovo lovci ti jako nic neříká?" Chytil se Rio za hlavu. Jo byl to asi trochu hloupý nápad. Možná trochu dost.

,,No vlastně říká, včera mě málem zabili." Pípla jsem a sklopila hlavu. ,,Promiň, omlouvám se nenapadlo mě to. Je mi to líto." Zašeptala jsem a sklopila hlavu. Bylo mi mizerně. Nebylo mi dobře a ještě k tomu už jsem hned první den udělala průšvih.

,,Annabell, Annabell. Máš se ještě hodně co učit." Zahuhlal Rio s očima zabodnutýma do země. Zvuku jeho hlasů jsem vůbec nerozuměla. Vypadalo to jako by byl skoro až smutný. Zklamala jsem ho? Myslí si, že jsem nepoučitelný případ? On je asi zjevně pan dokonalý tak bych se ani nedivila, kdyby to tak myslel. Ale nevím. Nemohla jsem poznat na co teď myslí.

,,Au!" Vyjekla jsem. Bolest se znovu vrátila. Tentokrát ale nepřicházela z břicha. ,,Annabell? Co se děje?" Zeptal se Rio. Znělo to spíš věčně než překvapeně, ale já to v tu chvíli opravdu nechtěla řešit.

Bez přemýšlení jsem si nahmatala bolavé místo nacházející se vzadu na mých zádech. Když jsem se dotkla té rány znovu mnou projela bolest. Zasyčela jsem a pokusila se nějak otočit, abych na stvořitele mého trápení viděla. Bylo skoro nemožné zkroutit se do patřičné polohy, ale když se mi to povedlo málem jsem vykřikla zděšením. Na mých zádech kousek nad pánví se mi rýsovala hluboká řezná rána. Kůže kolem ní byla zvraskalá a zčernalá, doladěná krvavými krůpějemi.

Nebyla jsem schopná identifikovat stáří rány a ani jsem si neuvědomovala, kdy a kde jsem k ní mohla přijít. Jistá jsem si ale byla tím, že celou dobu mohla za moje postupné ochabování a že když s tím rychle něco neudělám bude to dost dost špatné, pravděpodobně i přesto, že jsem vlkodlak.

,,Rio? Musíme...musíme s tím něco udělat." Začala jsem jednat. Podívala jsem se na Ria a čekala, že podá nějaký návrh na řešení, něco co by mi mohlo rychle pomoct. Místo toho ale jen odmítavě přimhouřil oči a začal ode mě ustupovat.

,,Rio!" Zaječela jsem. Začínala jsem panikařit. Pomalu se ode mě vzdaloval.

,,Přece mě tu nenecháš! Copak...to mi nepomůžeš? Vždyť já..." Lapala jsem po dechu. Rio nic neříkal. Naposledy se na mě podíval a zmizel mezi stromy. Takhle se Smečka chová ke svým lidem? Jako vážně?

Znovu jsem ucítila bodnutí v zádech. Rána mi stále připomínala, že tam je a čeká na moje rozhodnutí. Cítila jsem se bezradně, ale věděla jsem, že pokud si neudržím chladnou hlavu... Radši nechci myslet co by se stalo.

Chytila jsem se rukama země a pokusila se nadzvednout. Marně. Cítila jsem, jak mě opouští síla. Před očima se mi zatmělo. Ne, ne, ne, ne, ne! No tak Annabell! Bojuj! Křičela jsem na sebe ve svém nitru.

Nohy se mi odlepily od země a já se zvedla. Cítila jsem sice, jak se mi podlamují, ale já to nehodlal vzdát. Popošla jsem pár kroků a chytila se stromu. Dobře, musím pokračovat. Dalších několik váhavých kroků, další strom. Po několika přesunech jsem věděla, že to takhle prostě nepůjde. Začínaly se mi ztrácet i poslední zbytky naděje.

,,Pomoc! Prosím, pomozte mi někdo! Pomoooooc!" Zakřičela jsem z plných plic. Ale kromě ozvěny se nikdo neohlásil. Jsem tu sama. Začala jsem klesat k zemi.

Najednou byl u mě. Vzal mě s překvapivou něžností do náručí, opatrně, aby se nedotkl mého zranění.

,,Rio." Zašeptala jsem a podívala se mu do očí. Takhle průzračná modř se jen tak někde nevidí. Bylo to uklidňující, blažené. Cítila jsem jak mě lehce opouští vědomí. ,,Neboj Annabell, pomůžu ti." Zašeptal a mě pohltila tma.

Takže...ahojky!
Zase tu me další kapču.

Děkuji vám za dokonalé a povzbuzující komenty a za hvězdičky💙
Všem vám moc a moc děkuji! Jste úžasní😘 moc si toho cením.

Tak zase u další kapči? Už se na vás těším😉

Vaše Nell24a☺