V.-Běh
Ťuk, ťuk.
Zavrtěla jsem se a dala si ruce pod hlavu. Nechtěla jsem vstávat, ještě ne.
Ťuk, ťuk.
Zmátořeně jsem okolo sebe mávla rukama. Hloupej datel. Musí zrovna teď?
Ťuk, ťuk, ťuk.
Zaryla jsem ruce do přikrývky. Počkat... Do přikrývky?
Rychle jsem se posadila a mrkala. Oči jsem měla slepené k sobě a dost mě bolela hlava.
Byla jsem v pokoji. Ano, tam kde jsem včera usnula. Takže to nebyl jen sen. Jsem opravdu u Smečky.
Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk.
Sakra! No jo, někdo klepe na dveře. Už nejsem v lese.
Prohrábla jsem si vlasy a pokusila se znovu rozlepit oči. Vůbec to nešlo. Povzdechla jsem si a pořádně je protřela.
,,Ehm...Annabell? Jsi tam?" ,,Jo, jen počkej." Zakřičela jsem zpátky a bezmyšlenkovitě doběhla otevřít.
Ve dveřích stál o zeď opřený klučina s blond vlasy. Když mě uviděl vytřeštil oči a začervenal se. Kruci, měla jsem se zkontrolovat v zrcadle. No to je teď už asi jedno.
Chvíli jsem na toho kluka tupě čuměla a pak mi došlo, že je to vlastně Nick. Byla jsem hodně zpomalená.
,,Nicku...ahoj." Zabrebentila jsem po chvíli a nevinně se uculila.
,,Nó, čau...přišel jsem se zeptat jestli pro tebe mají schovávat snídani nebo jestli dojdeš až na oběd." Vykoktal s úsměvem Nick.
,,Kolik je?" Povzdychla jsem si. ,,Půl jedné." ,,Cože?!" Vyjekla jsem. To jsem spala tak dlouho? No i když na druhou stranu šla jsem spát někdy ve čtyři, že.
,,Hele, to je v pohodě, Johnny vstává někdy až v jednu, pokud ho Tiny nevyrazí z postele dřív, navíc jsi tu první den, takže je přeci úplně pochopitelné, že si budeš vyspávat. Já se ti teda sám vůbec nedivím, taky bych spal, kdybych neměl od Tiny úkoly, ale já je mám takže to jinak nejde. Spánek je opravdu velmi důležitá věc, tedy co jsem odpozoroval hlavně holky to dost řeší, podle hodin se ti zlepšuje pleť, což ony ani nepotřebují, protože jsou to přece vlci, ale vysvětli jim to, že." Usmíval se stále Nick. Nemohla jsem si pomoct, ta jeho ukecanost byla opravdu nepříjemná.
,,Tak jo. No víš já ani nemám hlad a už vůbec nemám chuť na nějaké společné jídlo s ostatními." Odpověděla jsem mu. Bylo to tak. Nejsem moc společenský typ. Možná bych se měla provětrat v lese a radši si něco ulovit.
,,Jo tomu rozumím, taky jsem první dny po proměně neměl chuť k jídlu a-" ,,Hele Nicku asi se tady tak nějak projdu a okouknu to tu. Teď kdybys dovolil se půjdu trochu zlidštit. Takže díky za všechno a zatím čau." Řekla jsem mu a už jsem chtěla zaprásknout dveře, když mi mezi ně strčil nohu.
,,Jen jsem ti chtěl ještě připomenout, no, nebo spíš oznámit, že ti dali výcvik s Riem." Ušklíbnul se neochotně Nick. ,,Jo a prosím tě, nenaleť mu jako všechny holky tady, Rio je sice fajn, ale má hrozně moc pozornosti. Nemá to cenu, snažit se ho sbalit." Řekl mi. Nad jeho žárlivostí jsem se musela pousmát. ,,Neboj se, nejsem žádná náctiletá husa, poradím si."
Sdělila jsem mu a rozloučila jsem se s ním. Jestli bude takhle mluvit pořád asi mě z něj brzo klepne pepka.
Vrátila jsem se do pokoje a otevřela skříň. Bylo tu mnoho krásného oblečení. Bohužel na můj vkus až moc krásného. Nejprve jsem měla v plánu vzít si na sebe tu nejobyčejnější věc co ve skříni bude, ale nedopadlo to. Všechno tu bylo prostě moc nové než abych to ničila v lese. Ovšem moje oblečení mi nikdo ještě nedonesl a to v čem jsem přišla včera...radši nemluvit.
Nakonec jsem se rozhodla a vzala si to nejlehčí oblečení na sport, co tu bylo. Jednalo sechtěla o černý top nad pupík, legíny a botasky.
Svoje vlasy jsem si vyčesala do culíku a svázala ho černou gumičkou, kterou jsem našla v koupelně.
Zarazila jsem se a pohlédla do zrcadla nad umyvadlem. Tak tohle jsem já. Poprvé jsem za dlouhou dobu jsem si přišla zase civilizovaná. Až tedy na hojící se škrábance na rukách, obličeji. Ale i moje oči byly jiné. Nevím jak bych to popsala. Byly divočejší. Jasné kouřově modré obláčky v čočce orámované černým kroužkem. Husté tmavé řasy okolo oka. Moje oči. Vypadaly tak...zvláštně, divoce. Hm...divoká Annabell. Zní to vtipně, pomyslela jsem si a odvrátila se od zrcadla.
Hned potom jsem vyšla z pokoje. Chtěla jsem zmizet někam do lesa a zůstat tam hodně dlouho. Neměla jsem zájem o seznamování a už vůbec ne potom, co jsem poznala Nicka.
Dostat se ven z hradu nebylo tak lehké jak se na první pohled zdálo.
Šla jsem tak, jak se mi zdálo, že bych se mohla dostat ven. Ovšem i přesto jsem narazila na slepou uličkou nebo na schody vedoucí úplně jiným směrem. Bylo to tu jedno velké bludiště.
Konečně jsem ucítila na své kůži zvláštně živé teplo a poznala tak, že jsem skoro venku.
A opravdu, během pár minut už jsem nad hlavou měla zlatavé slunce a kolem sebe čerstvý lesní vzduch.
Hnalo mě to kupředu, ven z hradu a přímo do lesa. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem znovu pocítit tu volnost a vítr, který mi při běhu česal srst.
Se sklopenou hlavou jsem se vydala do zahrad. Nechtěla jsem aby si mě kdokoliv všiml a mluvil na mě. Šla jsem co nejrychleji a nejnenápadněji to šlo. Míjela jsem hloučky diskutujících vlků, někteří se po mě i otáčeli, ale já je zdárně ignorovala.
Konečně jsem došla dost daleko a každou chvilku mě měla přivítat bariéra. Cítila jsem jak mé kroky stále a stále zrychlují. Mé instinkty mě hnaky do lesa a já je krotit nechtěla.
Najednou mě ovanul lehký chládek. Prošla jsem bariérou. Rychle jsem se otočila, abych si potvrdila svoji teorii. A vskutku, louka za mnou byla úplně prázdná. Nikde ani památky po hradu a vlkodlacích.
Zmateně jsem zamrkala a otočila se zpátky k lesu. Tak jo, pojďme se proběhnout, pomyslela jsem si a cítila, jak se mé ruce mění v tlapy.
Kapitolka trošku o ničem, tak se omlouvám, ale ta příští bude zajímavější.
Taky vám prozradím...a nebo ne☺ ať jste napjatí😄
Ahoj u další kapči.
Vaše Nell24a
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top