Malevie byla velmi zvláštní holčina. První dojem nebyl vůbec tak vrtošivý a nepřesný jako obvykle bývá. Černovláska byla opravdu zvláštní kousek. Hodně upovídaná, veselá i smutná, ale hlavně velmi milá. Snažila se mě povzbuzovat a pobízet tak moc, až jsem si připadala jako kdybych byla sebevrah, co už si okolo hlavy udělal smyčku.

Mal mi byla velmi sympatická. Možná proto, že jsem v ní cítila její smutek že ztráty rodiny. Vlastně si musela připadat dost podobně jako já když jsem byla malá. S tím rozdílem, že jí rodiče milovali a chránili do poslední chvíle a na mě se rodiče vykašlali a radši mě šoupli do děcáku.

Ve volných chvílích, když Mal mlčela jsem se snažila přemítat, co se mohlo stát její sestře. Nepřišlo mi moc pravděpodobné, možná hlavně kvůli mé vnitřní morálce, aby Lovci zabili dítě v zavinovačce. V jednom jsem měla ale jisto. Malevia by byla určitě ta nejlepší sestra že všech.

K večeru mě Mal zavedla do zahrad, kde mi nařídila počkat, než nám donese večeři. Byla jsem opravdu ráda, že mě ještě netáhne do jídelny k ostatním. Pořád se mi tam nechtělo. A navíc Maleviina přítomnost byla velmi uklidňující. Povídala mi různé historky o vlkodlacích, o své rodině, o tom jak kdysi vlkodlaky pronásledovali až se museli vzdálit hluboko do lesů a zde založit pevnost - nynější hrad. Také se mě snažila uklidnit a připravit na můj první zítřejší výcvik.

Někdy okolo deváté večer se se mnou Mal rozloučila a vysvětlila, že má službu v kuchyni. Netušila jsem v čem přesně tato služba spočívá, ale tušila jsem, že se to v nejbližší době dozvím. Každopádně jsem se s Mal rozloučila a odebrala se zamyšleným krokem do svého pokoje.

Cítila jsem se pořád hodně unaveně, navíc při toku informací z Maliiné mysli mě trochu i bolela hlava. Nebyla jsem zvyklá takhle dlouho s někým mluvit.

Půl hodinky po příchodu do pokoje už jsem ležela zabubalená v posteli se smíšenými pocity z věcí co se za poslední dobu udály. Všechno to pro mě bylo pořád nové a neuvěřitelné. Přesto, že jsem chtěla ještě nějakou dobu ležet a přemýšlet, oči mému návrhu odporovaly a za chvíli mé vědomí odplulo do říše snů.

_______________________________________

,,Ahoj! Ahoj! Ahoj!" Poskakovala nad mým obličejem malá tmavovlasá holčička. Pištěla a nastahovala prsty k mému obličeji.

,,Malevie! Co jsem ti říkala, nech sestřičku spinkat." Ozval se ženský hlas. Chtěla jsem vědět kdo to je. Pokusila jsem se posadit, abych viděla kdo právě vstoupil do místnosti, ale byla jsem jako přibitá.

,,Maminko já si s ní chci hrát!" Pištěla holčička, jenž na mě stále valila svá hnědá kukadla. ,,Jednou si s ní budeš hrát tak dlouho až už tě to nebude bavit Mal, teď je Anastasie ještě moc malinká. Musíš ještě počkat." Odpověděla mile paní a já cítila jak mě někdo zvedá. Za chvíli uvidím její obličej, pomyslela jsem si. Postava nade mnou byla rozostřená. No tak! Chci ji vidět, potřebuji zaostřit, jen maličko!

Najednou se ozval křik. Malá holčička, která na mě předtím koukala začala vyděšeně vřískat. Otočila jsem se směrem ke křiku snažíce zjistit, co se dívence stalo. Nikde jsem ji ale neviděla.

,,Anastasie." Ozval se nade mnou zase hlas té paní. Otočila jsem zvědavě hlavu za hlasem a spatřila ji. Žena měla přes hlavu kapuci. Do obličeje mi padaly její tmavé kudrnaté vlasy.

,,Ahoj vlčku!" Zachechtala se lovkyně a já uviděla nůž který držela v druhé ruce.

,,A sbohem!" Zašeptala a s krutým výrazem v očích mi zabodla kudlu do prsou.

_______________________________________

S výkřikem jsem se posadila. Chvíli jsem jen bez prohnutí seděla a snažila se uklidnit svůj dech. Pravděpodobně jsem moc přemýšlela nad tou rodinou z obrazu. Ach ta moje bujná fantazie. S povzdechem jsem si prohrábla vlasy a vstala.

Přikodrcala jsem se k pracovnímu stolu a koukla na budík. Ou... Bylo třičtvrtě na devět. Což znamenalo, že tu za chvilku bude Rio. Sakra.

Začala jsem lítat jako torpédo po celém pokoji a hledat nejvhodnější oblečení, snažila si rozčesat své nemožně zacuchané vlasy, ustlat si postel, vyčistit si zuby a zakrýt nemožné kruhy pod očima.

Volba oblečení byla tentokrát velmi rychlá. Chňapla jsem počerných legínách s bílými proužky a černěm tričku Adidas. Boty jsem vzala obyčejné bílé a vlasy jsem si stáhla do ohonu.

Zrovna když jsem gumičku naposledy obtáčela okolo svých vlasů ozvalo se zvučné zaklepání na dveře. Leknutím jsem povyskočila a gumičku pustila. Ta se s lupnutím obemkla okolo mých vlasů a spevnila je.

Naprázdno jsem polkla a rychle jsem se rozešla ke dveřím. Vzala jsem za kliku a prudce otevřela.

Když jsem pohlédla na kluka přede mnou málem jsem se nebránila a vytřeštila oči. Rio. Zdálo se, že mě nepřestává udivovat. Přešlapoval před mými dveřmi a když mě spatřil věnoval mi široký úsměv. Vypadal až neskutečně mile a přívětivě, div by si ho jeden nespletl s Nickem. Jeho tmavé vlasy byly neúhledně rozcuchané a pramínky mu padaly do čela, kde zvýrazňovaly jeho modré oči. Na sobě měl obyčejné šedočerné tepláky a rudé tričko. Fakt je moc hezký a ta červená se k němu skvělé hodí, pomyslela jsem si.

,,Mám snad něco na obličeji?" Zaptal se se smíchem Rio. Zmateně jsem zamrkala a zavrtěla hlavou. Cítila jsem jak rudnu a se snahou zamaskovat tento jev, jsem sklopila hlavu a zrak zabodla do země.

,,Víš, že ses na mě tak dívala." Vysvětlil spěšně Rio. ,,Noo ne...já...nic na obličeji nemáš." Vykoktala jsem. Bože jsem jak náctiletá husička co poprvé uviděla kluka. A kluci jsou teď moje poslední starost.

,,Dobře. Jinak ahoj." Znovu se usmál a já se konečně odhodlala zase se narovnat. ,,Ahoj." Odpověděla jsem spěšně. Bylo vidět, že se mým chováním značně baví. Rozhodl se to ale už ignorovat a tak na mě jen houkl ať ho následuji do tělocvičny.

Šli jsme několika chodbama pořád dál a dál a já jen naslouchal tichu. Nevím jestli mi bylo příjemnější když Rio mluvil nebo když mlčel.

,,Proč Rio?" Zeptala jsem se zamyšleně, abych už nemusela naslouchat tomu prázdnému mlčení. Byla to přvní věc co mě v tu chvíli napadla. ,,Hm?" Otočil se na mě zamračeně. ,,No proč ti říkají Rio." Vysvětlila jsem. Chlapec se jen zasmál a zabočil za další roh. Přidala jsem do kroku. V této chodbě byly jen jedny dveře. Jsme tady.

,,Tak proč tě někdo ojmenoval Rio? Je to nějaké staré jméno?" Zeptala jsem se netrpělivě znovu, zatímco Rio vylovil z kapsy u tepláků klíče a dveře odemkl.

,,Vtipné, na tohle se mě ještě nikdy nikdo neptal." Řekl prostě a otevřel dveře. Přede mnou se objevila obrovská tělocvična veliká asi jako fotbalové hřiště. Na právo a levo byly dveře, kde byly pravděpodobně ještě nějaké nářadí a cvičební pomůcky.

,,Takhle se nejmenuju. Je to jen zkratka mého jména." Řekl po chvíli Rio. Nečekala jsem, že mi odpoví. Vypadalo to, že se o tom nechce bavit. Na chvilku mě to rozhodilo.

,,Jakého jména?" Zeptala jsem se zvědavě a následovala ho ke dveřím na pravé straně. ,,Hádej." Uchechtl se a dveře otevřel. Pak na mě mávl ať jdu za ním. ,,Neznám jména s -rio-." Oponovala jsem mu lehce nasupeně. ,,Tak přemýšlej." Ušklíbnul se Rio a postoupil do místnosti. Jak jsem říkala, cvičební pomůcky. Hlavou pokývl na hromádku žíněnek a hned na to si jich několik naskládal do náručí. Obyčejný člověk by byl rád, že unese jednu či dvě, ale Rio si jich naložil asi deset.

,,Bla, bla, bla." Zabručela jsem si pod vousy. ,,Hej, nestůj tam a pojď sem." Křiknul na mě pobaveně ten trouba s divným jménem.

Naštvaně jsem k němu došla a drze se mu podívala do obličeje. ,,Fajn. Co mám dělat?",,Vezmi taky několik žíněnek. Stačí asi pět." Řekl mi pořád s úsměvem na tváři. ,,Unesu jich víc!" Řekla jsem mu pevným hlasem. ,,Tak jo šampione, já ti to neberu, ale víc jich už nebude potřeba." Odpověděl mi a odpochodoval doprostřed tělocvičny, kde žíněnky rozeskládal.

Se smíšeným pocity jsem si do ruk nabrala pět žíněnek a zase jsem šla za ním. S žuchnutím jsem hodila žíněnky těsně před špičky jeho černých bot. Pousmál se, dvě z žíněnek chňapl a odtáhl je pod hrazdu.

,,Začneme s protažením. Máš tu žíněnky, hrazdu a kdyby se ti moc chtělo můžeš si vydělat i tyče. Rozcvič se. Já si potřebuju něco zařídit." Poručil mi prostě, vyšel z tělocvičny a zavřel za sebou dveře. Zůstala jsem stát jako opařená. Aha? Prostě jen...rozcvič se? A co kdybych si třeba ublížila? Zasmála jsem se sama sobě. No jistě, tady se to tak vůbec neřeší.

Ale i tak. Mohl tu se mnou první den alespoň zůstat. No i když, asi mi to půjde lépe bez jeho posměšků a chichotání. Je to sice hezounek, ale namyšlený jako páv, pomyslela jsem si vztekle a rozeběhla se.

Oběhla jsem asi pětkrát celou tělocvičnu a to v rekordním čase a bez jakéhokoliv zadýchání. Pak jsem na hrazdě udělala dvacet výtahů a nakonec jsem se vrhla na kotrmelce, roznožky, stojky, hvězdy, přemety, dřepy a kliky.

Jako malá jsem byla asi pět let v jedné rodině. To byly nejkrásnější dny mého života. Když jsem tam přišla, měla jsem asi čtyři roky. Ti manželé nemohli mít děti, tak si mě vzali. Byli jsme úžasná rodina. Ti mě posílali do baletu a do gymnastiky, kde jsem se všechno naučila. Byla jsem opravdu vynikající, dokonce jsem byla na olympiádě, kde jsem skončila samozřejmě první. Měla jsem být nový objev. Moje rodina na mě byla pyšná. Pamatuj si jak se na mě tehdy můj "tatínek" podíval a řekl: ,,To máme ale nadanou dceru, že maminko?" Byli na mě tak moc pyšní. Dokud mi nebylo devět let. Co se stalo? Zabili se v autě. Byly vánoční prázdniny a my jako každý rok jeli na návštěvu k "máminé" sestře. Do protisměru nám vjela parta opilých kamarádů, pravděpodobně se vraceli z nějakého čochu. Každopádně moji adoptivní rodiče to nezvládli. Otec jakožto řidič byl na místě mrtvý, matka umřela při cestě do nemocnice. Já byla v pořádku, jen jsem si zlomila při nárazu ruku. Zůstala jsem v nemocnici několik dní a pak si mě odvezly vychovatelka z dětského domova. A pak to šlo už všechno z kopce.

Po obličeji mi na tvrdou žíněnku dopadla slza. Zachvěla jsem se z toho návalu vzpomínek a rychle si utřela mokrou tvář hřbetem ruky.

,,Hotovo?" Ozval se hlas ode dveřím. Zvedla jsem se a mlčky přikývla. ,,Ok, tak začneme?" Zeptal se a přiběhl ke mně. Nejprve jsem chtěla poznamenat o tom, že já už dávno začala, ale radši jsem to spolkla. Nechtěla jsem s Riem diskutovat.

,,Fajn. Co mám dělat?" Povzdechla jsem si a rozhodla rukama. Opravdu jsem neměla ani tušení jak tyhle tréninky probíhají. ,,Ubránit se." Ušklíbnul se Rio a vrhnul se na mě.

Bylo to opravdu velice rychlé. Nestihla jsem ani mrknout a síla jeho výpadu už mě tlačila k zemi. Sotva jsem stihla mezi dřevěnou podlahu a svůj obličej nacpat ruce. Kdyby mě to tolik nepřekvapilo, možná bych i zakřičela.

Vzpamatovala jsem se celkem rychle a o několik vteřin později už jsem zase stála na nohách. V hlavě mi teplo a do těla se mi hnal adrenalin. Pokusila jsem se Riovi vrátit jeho výpad. Ten na to ale čekal a jakmile moje ruka vystřelila směrem k němu, chňapal ji a několikrát překroutil. Zasyčela jsem a pokusila se mu vytrhnout. Marně. Zvedla jsem oči a podívala se na něj. Jeho obličej byl velmi klidný a sebejistý. Nedivím se. Kdybych trénovala od dětství jako on, taky bych se tak cítila.

,,Au." Zafňukala jsem, aby konečně uvolnil stisk. ,,Přestaň fňukat a braň se!" Řekl mi s pobaveným úsměvem. Odfrkla jsem si a vztekle se na něj podívala. Nemohla jsem si pomoct a zavrčela. ,,Ano přesně! Tohle potřebujeme! Ty emoce, vztek, žene tě to kupředu vstříc tvému vlčímu já." Povzbuzoval mě. Zamrkala jsem a váhavě přikývla. Nevím jestli jsem někdy cítila vztek jako vlkodlak. Možná tak jedině vztek na sebe a to mě rozhodně kupředu nehnalo.

,,Ty se snad vůbec nesnažíš. No tak Annabell, kde je tvoje já? Kde je ten děsivý vlkodlak?" Zakřičel na mě a znovu se proti mě vrhl. Tentokrát jsem nedávala pozor a ještě byla zamyšlená. Dopadla jsem tvrdě na podlahu a třískla se pořádně do hlavy. Au, to bylo fakt krutý.

,,Vůbec se nesnažíš." Poznamenal Rio, když jsem se zase sbírala ze země. ,,To není pravda!" Odsekla jsem mu rychle.
Pochybovačně se na mě ušklíbl a já sklopila oči.

,,Tak tě asi budeme muset povzbudit." Povzdechl si a pak si sáhl do kapsy. Vytáhl kus papíru. Nebo...

,,Ále, copak to je?" Usmál se a zamával mi před nosem fotkou. Mojí fotkou, tu kterou jsem měla bezpečně ukrytou ve svém kufru. A tu kterou mi Rio asi nenápadně vzal.
Byla jsem tam já jako dvanáctiletá holka a vedle mě stál Cyrus. Jediný kluk mého srdce. Na tom snímku jsme se drželi za ruce a usmívali se na sebe. Klarise jsem řekla, že jsem nikdy s nikým nechodila, což byla v podstatě pravda. Byl to jenom blízký kamarád. Ale i tak mě vzpomínka na něj tížila.

,,Vrať to." Poručila jsem Riovi. Cítila jsem jak mi buší srdce vzteky. ,,Tak si pro to pojď." Zahihňal se a rozeběhl se přes tělocvičnu. ,,Rio!" Zaječela jsem na něj. ,,Jsi vlkodlak! Probuď v sobě zvíře! Instinkt, Anny!" Křičel na mě. Cítila jsem jak zuřím, ale stále jsem se pokoušela ovládat.

,,Tak mi pověz Annabell, kdopak je na té fotečce? Tvůj véééliký kamarád z dětství? První kluk? Bylo by ti líto o tu fotku přijít? Pojď si pro ni nebo ji roztrhnu!" Provokoval mě a já věděla, že už se neudržím. Znovu jsem zavrčel, mnohem mocněji a silněji něž poprvé. Před očima jsem měla rudo. Paže mě svrběly a hlava mě přestávka poslouchat. Nemá právo hrabat se mi ve věcech! Nemá právo proti mě používat moje vzpomínky!

A najednou se to stalo. Skokem jsem se vrhla kupředu a během letu jsem se proměnila. Byla to snad nejrychlejší proměna za celou tu dobu. Dopadla jsem jen několik kroků od Ria na všechny čtyři. Bez váhání jsem po něm zaútočila. Byl mnohem menší než já, stačilo ho jen správně kousnout a byl by bez končetiny. Ale zdálo se, že to čekal. Než ho stihly zasáhnout moje zuby, stál o dva metry dál jako tmavý vlk.

V tu chvíli jsem ale nebyla dostatečně příčetná, abych se nad jeho cvikem a obratností zamýšlela. V hlavě mi doslova bušilo a všechny mé smysly se soustředil jen a jen na pomstu tomu hajzlovi, který neměl ani páru o tom, kdo vlastně jsem.

Už jsem to nebyla já, ale vlk. A ten vlk zuřil. Instinkty mě naprosto pohltily a já chtěla zabíjet.

Udělala jsem několik skoků a obratů proti svému protivníkovi až to snad nebylo možné. Stále jsem se pohybovala rychleji a divočeji, ale mu se dařilo mé útoky odrážet. Chňapala jsem po něm zubama a drtila ho svými drápy.

V posledním obratu využil moji sílu proti mě a srazil mě na zem. Zase jsem skončila na zádech, vzteklá snad víc než předtím. Přišel nad mě, hlavu zvedal vysoko, myslel si že vyhrál. Zakňučela jsem. Byla to milisekunda. Tak malinko, ani o malý kousek víc, kdy znervózněl a podíval se na mě, aby se ujistil, že se mi nic nestalo. Jen tohle stačilo, abych sebrala zbytek svého odhodlání a zahryzla se mu do krku.

Držla jsem protivníka v zubech a  casnovala jím. Nejprve se bránil. Oháněl se tlapama, ale já ho nepustila. Čekala jsem dokud toho nenechá a neodevzdá se svému osudu. Jakmile se přestal pokoušet vytrhnout se mi pohodička jsem hlavou a zahodil jej jako hadrovou panenku o kus dál. Byla jsem vítěz. Vyhrála jsem.

Vlk zakňučel. Z jeho hlasu byla cítit bolest. Všude kolem tekla krev. I na mě byla jeho krev.

Uskočila jsem stranou a proměnila se zase zpátky do lidské podoby. Nebyla jsem schopná se pohnout. Roztřásla jsem se a snažila se propadnout dech. Co jsem to provedla?

,,Rio!" Vřískla jsem panicky a rozběhla se k vlkovi na podlaze. Přidřepla jsem si k němu a snažila se něco udělat. Cokoliv. Ale nevěděla jsem co.

,,Rio! Rio!" Zaječela jsem. V očích mě pálily slzy. ,,Ne, ne, ne, ne, ne! Jsem stvůra!" Dotkla jsem se jeho krku. Na prstech jsem měla krev. Zmocnila se mě naprostá panika a po tvářích se mi koulely slzy. Rukou jsem si přikryla ústa a snažila se vymyslet co udělat. Musím...musím pro někoho zajít, někoho sehnat...

A pak vlk otevřel oči. Moje srdce se málem zastavilo. Rána na krku se začala zacelovat. Škobrtavě jsem se zvedla a o několik kroků ucouvla. Vlk na podlaze se před mýma očima začal formulovat v postavu mladého kluka.

,,Jsi talent." Zaskřehotal Rio a rukou si přidržel krk. ,,Cože? Ne, to ne! Vždyť jsem ti ublížil, já tě...málem jsem tě zabila!" Říkala jsem se stále naprosto otřesená. Nebyla jsem schopná uklidnit svůj dech ani své srdce.

,,Cože? Ale kdepak! To je dar, Annabell! Mě jen tak neublížíš. Vlkodlaci se hojí extrarychle. Myslíš, že bych riskoval tvůj hněv, kdybych si nebyl jist, že se mi nic nestane?" Usjistil mě Rio a něžně se na mě podíval. Rychle jsem si otřela tváře a polkla. Bože byla jsem tak vyděšená!

,,Už dobrý?" Zeptal se omluvně Rio a zvedl se. ,,Já...já..." Koktala jsem. Stále jsem před očima viděla tu scenérii. Vlka, kterému se z krku řine krev.

,,Annabell, to bude dobrý, neboj se." Objal mě konějšivě Rio a já mu objetí vstřícně oplatila. ,,Ššššš." Hladil mě po zádech dokud jsem se nepřestal třást. Když se tak konečně stalo odtáhl se a nervózně si odkašlal. Připadala jsem si hrozně trapně. Vůbec mě nenapadlo, že se tak rychle uzdraví. Myslela jsem si, že jsem ho...

Oddechla jsem si a on mi s jemným úsměvem podal moji fotografii.

,,Řekneš mi kdo to je?" Zeptal se, když jsem si fotografií brala. ,,Byl to pro mě moc důležitý kamarád. Víc vědět nepotřebuješ." Odsekla jsem mu. Neměl mi tu fotku brát.

,,Ty jsi sirotek, že?" Podíval se na mě smutně. Otočila jsem k němu hlavu a podívala se mu do očí. Měl tak něžné oči. Rychle jsem pohledem zase uhnula.

,,A?" Řekla jsem prostě. ,,Každý z nás má svůj příběh, Anny. Každy je v něčem jiný. Tvoje originalita je důležitá." ,,Tss. Jsem jenom další hloupej nováček. Tak mě tu většina bere a neříkej, že ne. Ty pohledy znám." Odsekla jsem mu nevrle a odvrátila zrak. Už mě zase rozčiloval. Nesnáším přednášky.

,,To jsi, ale nechtěla bys jim dokázat, že i nováčci mohou být dobří?" Nadhodil s úsměvem Rio. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Chtěla jsem si v jeho obličeji potvrdit to, že jde jenom o vtip. Nic takového jsem ale nenašla.

,,Chtěl bych tě vzít zítra na průzkum." Vysvětlil mi Rio. Vytřeštila jsem na něj oči. Ten kluk je vážně trochu cvok. Nejprve se ke mně chová odměřeně a teď se chce bratříčkovat? Klukům se nedá věřit, to jsem věděla už dávno, ale jeho nabídka mi přišla opravdu lákavá. Zajímalo mě jaké to je. Dělat průzkumy, potulovat se po lese a být neustále ve střehu.

,,Proč? Proč bys to pro mě dělal?"
Řekla jsem a přimhouřila oči. Chtěla jsem si ho otestovat. Věděla jsem, že má něco za lubem, to bylo víc než zřejmé, ale i tak jsem chtěla aby kápl božskou.

,,Protože ti chci pomoct, protože chci, abys pochopila, kdo opravdu jsi. Nejsi zrůda, nejsi monstrum. Jsi tajuplný tvor. Jsme zvláštní, jedineční a já chci, abys mezi nás zapadla." Usmál se. Stále až moc vstřícně. Zanrkala jsem a kousla se do rtu. Nevěděla jsem co mu na to říct. Věděla jsem, že tohle není ten důvod, ale zvědavost,...

,,Děkuji." Zašeptala jsem a usmála se co nejpřesvědčivěji jsem uměla. Snažila jsem se o vděčný výraz a asi to vyšlo, neboť Rio přikývl a mrknul na mě. V tu chvíli by mu snad každý uvěřil. Jeho milé oči a laskavý úsměv. Ach... Nikdo by si nevšiml. Ale já, já ano. Kluků jsem za svůj život poznala už dost abych věděla kdy lžou a přetvařují se. A Rio, ten lhal. Nevěděla jsem v čem, ale byla jsem si tím jistá víc než kdy jindy.