Na obrázku je Klarisa.
Stála jsem u stromu a koukala před sebe. Byla jsem celá zmatená z toho chaosu, co jsem měla v hlavě. Za posledních několik minut se toho stalo tolik a já to stále nebyla schopna vstřebat.
Nenápadně jsem se koukla na svá zranění na pažích a nohách. V místě kde mě zasáhly nože vojáků už se rány zacelily a začali se na nich vytvářet strupy. Nemohla jsem uvěřit, že je možné se zahojit až takhle rychle.
Klarisa momentálně stála opodál s několika dalšími chlapci a dávala jim rozkazy. Neposlouchala jsem je, ale kdybych mohla hádat, nařídila jim pročesat les. Kluci sem tam přikývli, něco odpověděli a za chvilku už mizeli do lesa. V tu chvíli zamířila Klarisa mým směrem.
,,Tak jak se cítíš, Annabell? Asi jsi trochu vyčerpaná, že?" Zeptala se starostlivě tmavovláska a vzala mě kolem ramen. ,,Jsem v pořádku jen...bylo toho na mě dneska trochu moc." Odpověděla jsem Klarise a pousmála se. ,,Neboj se, za chvilku tě odvezeme pryč. Jen ještě několik otázek, můžu? " Odtáhla se Klar.
,,Ale jistě, ptej se."
,,Dobře takže už vím, že se jmenuješ Annabell. Takže, Annabell kolik ti je let?"
,,Před několika měsíci mi bylo šestnáct."
,,Kdy ses poprvé proměnila?"
,,Ehm...to bylo tak dva měsíce zpátky."
,,Kdo jsou tvoji rodiče? "
,,Jsem sirotek."
,,Takže jsi vyrůstala v děcáku? "
,,A v adoptivních rodinách."
,,No a jak ses dostala až sem? Co se stalo s tvojí adoptivní rodinou? "
,,Před mojí adoptivní matkou a sestrou jsem se proměnila ve vlkodlak. Vyhodily mě z domu, takže jsem se musela pokusit starat se o sebe na vlastní pěst. Žila jsem v lesích a učila se shánět si potravu a být vlkem. Zrovna dneska jsem nasedla ráno na autobus a vysedla až tady. Takže teď mě tady máte. "
,,Před adoptivní rodinou ses změnila ve vlka? Pane Bože, Annabell to je hrozné! A nenahlásili to nebo tak něco?"
,,Podle mě řekly, že jsem utekla. Kdyby někomu pověděl pravdu, rozhodně by je prohlásil za blázny."
,,Takže jsi teď úplně sama."
,,Ano."
,,A moje poslední otázka. Annabell, chtěla bys patřit ke Smečce?" Po této otázce jsem ucítila v krku knedlík. Klarisiny hnědé oči se vpíjely do těch mích a já se zdráhala odpovědi. Nebyla jsem si jistá. Cítila jsem se rozpolceně. Jako cizinec uvězněn v jiném vesmíru, který nevěděl, jak z něj ven.
,,Annabell?" Pozdvihla Klarisa obočí a já rychle sklopila oči směrem k pomačkanému jehličí na zemi. Co kdybych odpověděla Klarise ano? Nedokázala jsem si představit co by mohla být Smečka zač, ani jak funguje a ani jak v ní lidé žijí. Netušila jsem co by mě tam mohlo čekat a bála se. Ale na druhou stranu, tihle lidé, tihle vlci mě právě zachránili a navíc, co bych mohla ztratit?
,,Když teď řeknu ano a nakonec se ještě rozmyslím a řeknu, že chci pryč, necháte mě odejít? " Zeptala jsem se nejistě Klar a podívala se jí znovu do očí. ,,Samozřejmě Annabell, je to tvoje volba, ale věř mi. Jakmile se jednou staneš členkou Smečky, nikdy nebudeš chtít odejít. To mi věř." Zasmála se tmavovláska a chytila mě za ruce.
,,Tedy?" Zamrkala Klar. ,,Tak dobře. Pojedu s vámi." Přikývla jsem a Klar se na mě laskavě usmála. ,,Slibuji ti, že toho nebudeš litovat."
---------------------------------------------------------
Asi půl hodiny poté pro nás přijel terénní vůz. Řídil ho nějaký Edward, velmi hezký a milý mladík. Když jsem nastoupila, pozdravil mě, ale zbytek cesty už mě nezatěžoval svými otázkami ani promluvami.
Bavil se pouze s Klarisou a to hlavně o lovcích. Nechtěla jsem je poslouchat. Jen o chlup jsem vyvázla ze spárů smrti. Lovci byli chladnokrevní a bezcitní. Bylo jim jedno, kdo jsem. Byla jsem vlkodlak, tak po mě šli. Věděla jsem, že se s nimi už znovu setkat nechci.
Stále jsem přemýšlela o svém rozhodnutí. Vybavila jsem si Klarisu když mluvila o Smečce. Bylo z ní cítit jak je na ni hrdá. Na všechny její členy a na její jméno. Když o ní poprvé promluvila, měla jsem podobný pocit. Jako kdybych do ní už taky patřila, jakobych už nikdy nemusela být sama. Ale pak mě zase přišel děsit ten pocit z děcáku. Nenáviděla jsem tu myšlenku. Říkala mi, že jsem jen obyčejná malá holka, kterou nikdy nikdo nebude mít rád. Malé hloupé děcko co nadělalo tolik problémů, že by bylo radši, kdyby se nenarodilo.
,,Jsme tady." Řekla z ničeho nic Klarisa a vytrhla mě tak z přemýšlení. Vyhlédla jsem z okna. Přede mnou se rozléhala dlouhá louka ohraničená lesem. To bylo vše. Přemohl mě nepříjemný pocit nedůvěry.
,,Ale vždyť tu nic není!" Řekla jsem nechápavě. Cítila jsem se podvedeně. Co to zase znamená? Je to nějaký další přelud?
,,Zatím, ale pojď." Usmála se na mě a vylezla z auta. Edward ji tiše následoval. Zůstala jsem v autě. No tak Annabell, trochu důvěry, přece jen tě zachránili, nebuď paranoidní.
Potichu jsem se natáhla a otevřela dveře. Vylezla jsem z auta a zůstala koukat před sebe. Něco tu bylo. Cítila jsem tu tolik pachů, že to opravdu nebylo možné, aby tu byla jen nějaká louka.
,,Jsme tu obklopeni ochrannou bariérou a to nejen před lovci, ale i před lidmi." Vysvětlila mi Klarisa. Netušila jsme, že existuje něco jako bariéry. No i když, ani jsem netušila, že existují vlkodlaci.
,,A jak se dostanu za bariéru?" Zeptala jsem se Klarisy. ,,Neboj se, bariéra propouští vlky dovnitř. Bohužel někteří lovci jsou také vlci." Zamumlala Klarisa a sklopila oči k zemi. Cože? Někdo bojuje proti vlastní rase? Jak je to někdo schopný udělat?
Začala jsem panikařit a couvat. Tohle ne, to je špatné. Co když se dostanou i sem? Co bude pak?
,,Annabell?" Promluvil na mě po dlouhé době zase Edward. Cukla jsem sebou, ale nepřestala ustupovat.
,,Annabell, počkej, prosím." Přistoupila ke mně Klarisa a chytila mě za ruce. Dívala jsem se jí do očí. Byla tak klidná.
,,Nezapomeň o čem jsme mluvily, když budeš chtít odejít, nikdo ti nebude bránit. Jsi volná a už taky navždy budeš, ano? Nikdo ti neublíží." Uklidňovala mě tmavovláska. Mluvila tak rozumně a přesvědčivě. Nikdo mi neublíží.
,,Dobře." Přikývla jsem. Klarisa mě chytila za ruku a vedla mě přes louku. Edward šel pár kroků a pak se zastavil u auta. Ovšem ani pak nás nepřestával sledovat.
Najednou se Klar zastavila a ukázala prstem do země. Nejednalo se o nějaký očitý bod na louce. Prostě jen jedno z míst poseté trávou.
,,Přesně tady začíná bariéra. Stačí jen krok a budeš za ní. Dost možná tu na tebe bude čekat nový začátek. Nová rodina. Místo, kam budeš zapadat." Otočila se na mě Klarisa a pustila moji ruku. Zírala jsem do prostoru před sebou a váhala.
,,Můžeme?" Usmála se Klarisa. Zkousla jsem si ret. Přemýšlela jsem. Možná bych to neměla dělat, možná bych se měla otočit a utéct, utéct od toho všeho. Ale to vlastně dělám pořád. Pořád utíkám. Je načase to změnit.
,,Ano, můžeme."
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top