Běžela jsem lesem. V uších mi stále znělo jen to jedno slovo. Zrůda. Ano, to teď jsem. Monstrum, kterého se bojí malé děti i dospělí. Obluda, která by měla být vyhubena. Stvůra, která nemá nárok na život. To teď jsem.

Jako smyslů zbavená jsem se hnala lesem, který mi byl nyní útěchou. Daleko od lidí jsem se rvala sama se svými myšlenkami a otázkami, které mi boptnali v hlavě. Co jsem vůbec zač? Proč já? Kdo jsem?

Druhý den ráno jsem se probudila ve své lidské podobě. Nevím jak jsem se proměnila zpět a bylo mi to jedno. Z předešlého dne mi v hlavě zůstaly jen zamlžené obrazy. Byla jsem zmatená. Ale jedno mi stále znělo v hlavě. To, že jsem monstrum.

Když jsem si alespoň z částí urovnala své myšlenky, vzpomněla jsem si, že mi Barunčina máma slíbila, že mi donesu moje věci k lesu. Skutečnost, že moje předešlé šaty na mě visely, byly celé potrhané a ušpiněné, mi pomohla sebrat odvahu a pro své věci si dojít.

Les byl celý zvláštní. Opravdu byl hodně divný pocit kráčet po provlhlé půdě. Nedokázala bych úplně vysvětlit co jsem v tu chvíli cítila, ale přišlo mi, jako by najednou mé srdce tlouklo stejným rytmem jako hluboké houštiny a mlčelnivé stromy.

Když jsem vyšla z lesa, pod jedním z vysokých smrků jsem uviděla ležet fialový kufr. Můj fialový kufr. Je to tady. Stěhuju se do lesa.

Pomalu jsem rozepla jeden ze zipů a hned z vrchu zabalené hromádky oblečení jsem vytáhla čisté džíny a bílé tričko.

Jakmile jsem byla převlečená, vzala jsem kufr do ruk a utekla s ním hlouběji do lesa. Co kdyby mě někdo přece jen sledoval?

Když jsem uznala, že jsem opravdu daleko od civilizace a našla takový hezký nenápadný hájek, vylezla jsem na strom a celý kufr pečlivě prohlédla. Bylo tam opravdu všechno. Oblečení, osobní věci a nějaké peníze a fotografie, které jsem si s sebou vozidla po všech koutech. Ano i já měla své vlastní fotografie. A jedna z nich pro mě znamenala víc než ostatní.

Našla jsem ten obrázek mezi ostatními a zvedla ho. Byla jsem na něm já jako dítě a můj kamarád. Človíček, který byl pro mě hodně dlouhou dobu mým světem. Ach, kde je ti konec.

S povzdechem jsem fotku vrátila do kufru a zapnula všechny zipy. A teď už jsem byla oficiálně vyhnanec. Začala tím nová etapa mého života. Života monstra, kterým jsem se stala.

------------------------------------------------------

,,Čau." Oslovila jsem malé děvče, které se houpalo na houpačce. Pomalu jsem k ní přicházela přes dětské hřiště, které bylo schované mezi dvěma paneláky.

Už jsem byla na útěku necelé dva měsíce. Každou noc jsem se měnila ve vlkodlaka. Každou. Za tu dobu už mě ta proměna ani nebolela. Začínala jsem si zvykat. Když jsem chtěla stačilo jen pomyslet na svět z vlčího pohledu a v tu chvíli jsem se proměnila.

Ačkoliv jsem žila v lese, snažila jsem se dbát o svůj vzhled a snažila se být čistotná, alespoň co to šlo.
Koupala jsem se v jezeru. Nebylo to nejlepší, ale co jiného se dalo dělat. Abych pravdu řekla, poměrně se mi ten život líbil. Byla jsem ráda, že jsem pryč od civilizace a tohle žití na vlastní pěst...jako bych konečně poznala život.

,,Dobrý den." Usmála se na mě dívenka a seskočila z houpačky. Zastavila jsem se a zadíval se na ni. Musí to být ona. Určitě to je ona.

,,Já jen...znáš Barču Titsnovou?" Zeptala jsem se culíkaté holčičky. ,,Jo, proč?" Zeptala se zvědavě a zamrkala na mě svýma velkýma kukadlama.

,,Jen, jestli bys jí mohla něco vyřídit. Řekni jí, že je mi líto to, co se stalo a že jí mám ráda. Taky jí řekni, že se dnes budu přesouvat a ať se úplňku nebojí. To čeho se bojí je jiné než se zdá. Vyřídíš jí to, prosím?" Zeptala jsem se dívenky. Ta na mě vykuleně zamrkala a požádala mě o to, abych to celé znovu dvakrát zopakovala.

,,Tak co? Myslíš, že teď už to nezapomeneš?" Zeptala jsem se dívenky. ,,Jo, slibuju, neboj." Řekla mi. ,,Děkuju." Zašeptala jsem a pomalu odkráčela z prostoru hřiště.

To co jsem řekla dívence byla pravda. Už nějakou dobu jsem plánovala odjet, ale až teď, co jsem docela ovládla proměnu, jsem se k tomu odhodlala.

V lese jsem sebrala svůj kufr, oblékla se do nejčistšího oblečení, co jsem ještě měla a s dvoustovkou v kapse jsem nasedl do prvního autobusu, co přijel na nástupiště.

Nevěděla jsem kam jedu. Vždy když autobus dojel na konečnou, přestoupil jsem na jiný. Takhle jsem se bavila dokud jsem z autobusu nezahlédla to, co jsem si přála. Lesy. Spoustu lesů. Ale nešlo jen o les. Měla jsem pocit, nějakou zvláštní touhu vystoupit zrovna v tu chvíli. Jako kdyby mě k tomu městečku vedle vysokých smrků táhlo.

Poslechla jsem instinkt.Vystoupila jsem z autobusu a nejrychlejší cestou jsem zamířila k lesu.

Les byl docela daleko a cestou mezi úzkými ulicemi jsem sledovala jak jasně modré nebe začíná nahrazovat nepříjemně šedomodrá tma.

Než jsem došla do lesa setmělo se úplně. Pro mě to ale už nebyl problém, protože moje oči si za tu dobu docela zvykly na tmu. A taky protože vlkodlaci a tma...myslím že je to jasné.

Tam jsem běžela co nejdál od lidských domů. Když jsem se konečně ujistila, že jsem dostatečně daleko, vylezla jsem na strom a k jedné ze silných větví jsem přivázala svůj kufr. A tím končím. V tu chvíli jsem se proměnila ve vlka.

Rozeběhla jsem se. Právě teď jsem mohla cokoliv. Byl to zvláštní pocit. Žádná škola, povinnosti, nikdo. Byla jsem svobodná. Už žádné další děcáky a nepříjemné vychovatelky, ukňourané děti a přísné učitelky.

Tohle jsem na tom milovala. Tu volnost. Nebyla jsem ničím svázaná. Mohla jsem být kdokoliv. Dělat cokoliv. Být kdekoliv.

Něco jsem zaslechla. Byl to prudký náraz do země jako kdyby někdo seskočil že stromu. Sakra, nedávala jsem pozor. Beztak tu je někde rozhledna pro myslivce.

Chvíli jsem naslouchal blížícím se krokům a snažila se zjistit, kam míří. Svůj sluch jsem ještě stále neuměla nějak ovládat. Bylo to pro mě nové.

Odfrkla jsem si a rozhodla se raději vrátit. Prudce jsem uskočila a tryskem běžela zpátky.

Dusot mých tlap přerušil ostrý výstřel, který v mém sluchu až bolel. Zařízla jsem drápy do země a zavyla. Nemohla jsem si pomoct. Bolelo to.

Výstřel se ozval znovu. Věděla jsem, že tohle nezvládnu. Lehla jsem si na zem a přikryla uši tlapami.

Další výstřel. Ten zvuk byl úplně omračující. Mátl mé smysly a mátl i mé myšlenky.

Neváhala jsem a proměnila se zpátky. Cítila jsem, jak se mé tělo zkracuje. Chlupy odstupovaly a nahrazovala je hladká kůže. Nos se mi zkrátil a na hlavě se mi rozvlnily vlasy.

Byla jsem to zase já. Zase člověk.

Ležela jsem na ostrém jehličí a prudce vydechovala do tmavé hlíny. Třeštila mi hlava.

Chvíli jsem jen tak ležela a čekala, jestli se ozve ještě nějaký další výstřel. Bylo ticho. Nebylo slyšet ani houkání sovy.

S posledním výdechem jsem se nadzvedla na rukách a podívala se před sebe. Lidským očima nebyl les tak kouzelný. Rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám a pak se znovu promění ve vlka.

Opřela jsem se o strom a čekala. Stále bylo ticho. Tahle situace se mi vůbec nezdála, ale rozhodně jsem to teď nechtěla řešit.

Udělala jsem pár kroků kupředu, zavřela oči a začala se soustředit na proměnu.

Prask. Nadskočila jsem, obě oči otevřené a koukala do tmy. Někdo kráčel mým směrem. Slyšela jsem to.

A pak se ze stínů vynořila postava. Byla to dívka nebo možná spíš žena. Byla oděna do dlouhého pláště, který za ní vlál a dodával jí tím autoritu. Hlavu měla zahalenou dlouhou kapucí.

Za dívkou se vynořil další postavy. Už to nebyly dívky, ale muži. Obrovští statní vojáci s luky a noži.

Jdou si pro mě. Je to jasné. Ale jak?

Začala jsem couvat. Musím utéct, běželo mi hlavou. Otočila jsem se a začala utíkat dál od ženy v plášti. Jenže všude okolo byli další vojáci. Byla jsem obklíčená. Nebyla cesta ven.

Začala jsem zmateně přecházet od stromů ke stromu a modlila se, aby to nebyla moje poslední chvíle na této zemi. Aby to nebyla moje poprava.

,,Neboj, nemusíš se mě bát." Řekla žena za mnou a já se otočila. Vojáci se zastavili a žena vykročil směrem ke mně.

,,Chci ti jenom pomoct." Usmála se a shodila kapuci. ,,Jak? Co jsi zač?" Zakřičela jsem na ni. Hlas se mi třásl jako nikdy.

,,Neboj se maličká. Jsi nováček, že? Odpověz mi, patříš ke Smečce?" Usmívala se na mě žena. Zírala jsem na ni jako na přízrak a o krok ustoupila.

,,Jsi ze Smečky?" Zeptala se znovu a znovu a doplnila vzdálenost svým krokem kupředu. Cože? K jaké Smečce?

,,Nevím o čem to mluvíte." Odpověděla jsem. Žena rozhrnula plášť a vytáhla zpoza něj luk. Zalapala jsem po dechu a prudce se rozběhla k vojákům za mnou. Ti mě začala noži nahánět zpět do kruhu. Panikařila jsem a nevěděla co dělat.

Znovu jsem do nich začala strkat a kopat. Dokonce mi že rtů uniklo zavrčení. Holýma rukama jsem se snažila odstrčit jejich zbraně a proniknout z kruhu. Marně. Jeden z mužů mě řízl do paže, další do krku. Řezné rány se mi objevovaly s každým pokusem víc a víc. Bolelo to, ale stejně jsem neměla nejmenší chuť brečet. Spíš jsem chtěla řvát, zuřit a všechny zabít.

Několik z vojáků mě chytilo za ruce a nohy a drželi mě, abych sebou nemlátila a nesnažila se utéct. Ačkoliv moje pokusy a útěk byly stejně naprosto bezúčelné. Žena mezitím přistoupila blíž a chytila můj obličej do prstů.

,,Škoda že nejsi ze Smečky, holčičko. Alespoň by jich bylo míň." Zatvářila se žena nešťastně a pak mě pustila. Chňapla jsem po ní zubama a snažila se jí kousnout, ale zbytečně.

Žena ustoupila a vytáhla z tětivy jednoho z vojáků šíp.

,,Ale i tak jim tvoje mrtvola dodá můj vzkaz. Jackinye si vás najde vy stvůry. Ať jste kdekoliv." Ušklíbla se a přiložila šíp k tětivě.

V tu chvíli po dívce někdo z vojáků zařval. Něco na něj zaútočilo. Tmu najednou naplnily pohybující se stíny a vojáci se začaly ztrácet. Žena přede mnou zpanikařila a začala ustupovat. Muži mě pustili a ztratili se do tmy.

Nevěděla jsem kdo, ani co, jen to, že mě někdo zachránil. Sem tam se ozval trhavý zvuk a křik, ale jinak nic nebylo vidět.

Najednou do mého zorného pole vyšel obrovský vlk. Vykulila jsem oči a pusu jsem otevřela dokořán. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Vzduch kolem vlka se zachvěl a během několika sekund stála na stejném místě tmavovlasá dívka v otrhaných kraťasech a zeleném tílku.

,,Ahoj, holka. Jsi v pořádku?" Zeptala se dívka starostlivě. Vyčerpaně jsem klopýtla vzad a upadla na zem. Motala se mi hlava. ,,Hej?" Křikla poplašeně a dobéhla ke mně. Klesla vedle mě do jehličí a jemně mi stiskla rameno.

,,Teď už se nemusíš bát, rozumíš mi?" Zopakovala dívka a já jí věřila.

,,Co to bylo za lidi? Proč mě chtěli zabít?" Zeptala jsem se ublíženě a pohlédla dívce do očí. Měla takové uklidňující a starostlivé oči.

,,To byli lovci vlkodlaků. Loví nás už věky." Povzdechla si tmavovláska. Snažila jsem se vzpamatovat a srovnat si myšlenky.

,,Kdo jsi ty?" Zamrkala jsem. Dívka se usmála. ,,Jmenuji se Klarisa, patřím ke Smečce." Sdělila mi a pomalu se zvedla že země. Natáhla ke mně ruku. Ani jsem se nepohnula.

,,Aha, chápu. Bojíš se mě. Ale to nemusíš. Jsme stejné, koukej." Usmála se a zavřela oči. Když je znovu otevřela, byly žluté. Stejně žluté jako ty moje.

,,Jsem Annabell." Zašeptala jsem a přijala Klarisinu nataženou ruku. ,,Vítám tě, Annabell." Usmála se tmavovláska a vytáhla mě na nohy.