V médiích je Malevia😘

Do očí mě bodlo několik probleskujících paprsků. Nebylo to hezké probuzení, navíc když se mi tak pohodlně leželo. Zavrtěl jsem se a pak mi to došlo. To ne-e! Ležela jsem v Riově náručí.

Jak se to sakra stalo? Vždyť si ani nevybavuju, že by včera seděl vedle mě! Co se to teda stalo? Jak...jak...

Ale musela jsem uznat, že jsem se cítila skvěle. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a do nosu mi proudila jeho vůně. Do toho všeho mě uklidňovalo jeho tichý dech a pomalý klepot srdce. Jeho ruce mě lehce objímaly. Nenápadně jsem pootočila hlavu a zadíval se na jeho tvář. Musela jsem si povzdechnout. Vypadal tak krásně a klidně. Jeho tvář mohla být klidně jen nějaký obraz. Jeho husté tmavé řasy s lícní mi kostmi tvořily dokonalou kombinaci.

Bože musím toho kluka nechat být. Ale vážně, úplně mi zatemňuje mozek. Prostě se nemůžu soustředit. Myslím jen na něj, na jeho náruč a jeho polibky... Ne tohle opravdu ne. Ten kluk se ti v žádném případě nesmí dostat do hlavy, poručila jsem si.

Trochu neochotně jsem se vymanila z jeho objetí a postavila se. Nechtěla jsem se na něj podívat a zjistit, jestli se jeho modré oči také rozhodly přivítat nový den. Rychle jsem se proto odvrátila a rozhlédla se po našem tábořišti.

Někteří už byli také vzhůru a procházeli se nebo si povídali. Snažila jsem se najít Malevii a promluvit si s ní. Netrvalo to dlouho a zahlédla jsem její havraní vlasy zpoza stromů.

,,Mal?" Řekla jsem polohlasem. Nechtěla jsem ještě všechny probudit. Tmavovláska si mě hned všimla a kývla mi na pozdrav, zatímco jsem k ní rychle kráčela.

,,Tak jak se ti spalo?" Mrkla na mě úkosem. Začervenala jsem se. Byl Oto tak trapné. ,,Vůbec nevím jak se to stalo. Jak se ke mně dostal!" Postěžoval jsem si a chytila se za hlavu. Mal se pokoušela zadržet smích. ,,No to je docela vtipné. Když jsi usnula sedla jsem si vedle tebe já. Pak ke mně přišel Rio a rozebíral se mnou cestu. Každopádně jsem si po chvíli chtěla odskočit a když jsem se vrátila tak už jsi ho divoce objímala a šeptala jeho jméno ze spánku. Vtipné na tom je, že ho to vyděsilo mnohem víc než mě." Smála se Malevia. Tak tohle byla snad ještě horší verze než ta, kterou jsem čekala. Nebyla jsem schopná na to nic říct. Obličej mi celý hořel.

,,Tak to je...děs." Odfrkla jsem si a opřela se o strom. ,,Docela vtipné klišé, jak z nějakýho Americkýho seriálu pro dvanáctileté." Nepřestávala se pohihňávat Mal. ,,Víš co? Někdy bych tě fakt nejraději uškrtila, ségra." Prskla jsem na ní. ,,Taky tě miluju!" Chechtala se dál. Mávla jsem nad ní rukou, ale vůbec mi to nebylo tak jedno, jak jsem se snažila, aby to vypadalo.

O hodinu později se probudili i ti největší ospalé a my se zase vydali na cestu. Podle Ria jsme mohli být k večeru u hradu.

Během cesty jsme udělali ještě jednu přestávku na jídlo. Tentokrát jsem byla lovit já, Nick a Thomas. Bylo příjemné být tak daleko od Ria a soustředit se na lov. Bavilo mě to. Navíc Nick a Thomas byli příjemní vlčí společníci.

Když jsme si dali všichni kus syrového masa a napili se vody v nedalekém potoce, zase jsme vyrazili na cestu.

Po tak dlouhé době běhu už jsme si ani neuvědomovala čas. Cesta tmavým lesem s chladným větříkem v chlupech a s pálícím sluncem schovaný za klenbou stromů byla příjemná. Sice mě už začínaly bolet nohy, ale snažila jsem se na to nemyslet.

Když se už zase začínalo smrákat doběhl jsme na mýtinu. Byla asi tak poloviční jako louka, kde stával náš hrad.

Rio se proměnil do své lidské podoby a zakřičel, ať se také proměníme. Byli jsme na místě.

Přišla jsem za ním a za Viou dopředu a nechápavě se rozhlédla. Měla by tu být nějaká ochrana nebo bariéra, ale nikde jsem neviděla dostatek prostoru na nějaký dům nebo jinou pevnost.

,,Vždyť tady nic není." Špitla jsem s rukama založeným v bok Malevii. Ta jen klidně přikývla a otočila se na Ria.

,,To že něco nevidíš neznamená, že to není. Jen se na to musíš kouknout z jiné perspektivy, úhlu nebo místa." Usmál se a klekl si do trávy. Nechápavě jsem se zamračil, ale pomalu mi to začalo docházet.

Rio sklonil hlavu k zemi a poslouchal. Prsty šátral mezi stébly a něco hledal, ale já nevěděla co. Pak přešel o několik kroků kupředu a znovu si klekl. Konečně si pro sebe přikývl a zabubnoval prsty o zem. Trhla jsem sebou. Bylo to mnohem hlasitější než jsem čekala. A pak bylo zase ticho. Šlo naslouchat jen tichému šumění lesa a neposedným ptáčkům, kteří i za šera cvrlikali, nejspíše ukolébavku lesu.

Najednou se země začala propadat. Úplně jsem ztratila rovnováhu. Nevím co se úplně stalo. Chvíli jsem letěla vzduchem a pak jsem dopadla do něčeho měkkého. Rychle jsem se podívala vzhůru. Nad námi byla vidět obloha. Bylo to opravdu velmi zvláštní. A pak se najednou začal čtverec oblohy zmenšovat. Nechápavě jsem hleděla na ten systém. Měli to udělané moc chytře. Byli schováni pod zemí.

,,Hej, Anny, jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě Rio a pomohl mi na nohy. Oči už mi zase začaly fungovat. Musely se chvíli přizpůsobit tmě. Byla jsme na obrovské trampolíně. Nevěřícně jsem se tomu zasmála a podívala se na Ria. Tvářil se zmateně. ,,Jsem v pohodě." Řekla jsem rychle. ,,Fajn." Přikývl lehce popuzeně Rio a poodstoupil ode mě.

,,Tak jo, pojďte." Křiknul Rio na ostatní, kteří slézali z trampolíny.

Přišla jsem k okraji a posadila se. Bylo to docela hluboko. Trampolína byla opravdu vysoká. Bylo to snad metr a půl. I já jsem měla problém se z ní dostat.

Hned jakmile jsme stáli všichni pevně nohama na zemi, Rio nám poručil, abychom šli za ním.

Procházeli jsme dlouhými tmavými chodbami. Bylo tu chladno a vlhko. Dokonce mi byla i trochu zima, protože moje džíny i mikina už byly i tak poměrně mokré a místy propálené od ohně.

Došli jsme až k velikým dveřím s mřížemi. Bylo to opravdu zvláštní. Pevnost pod zemí. Rio přišel blíž a dvakrát zlehka ťuknul klepadlem.

,,Proč vlastně Rio nežije se svými rodiči tady?" Špitla jsem směrem k Malevii, která se mlčky zařadila vedle mě. Zamyšleně se ke mně otočila.

,,Já vlastně ani nevím. Naše rodiny nejprve bydleli spolu. Pak se stala ta věc a během jedné ze záchranných výprav Riovi zemřel bratr. Pak se Smečka rozdělila na dvě poloviny a Rio zůstal s námi." Odpověděla mi Via. Překvapeně jsem zamrkala. Takže Rio měl bratra. Stačilo jen tak málo a už jsem se na něj zase dívala v naprosto jiném světle. Musel být tehdy ještě malý. Ztráta staršího bratra jej musela opravdu zasáhnout.

Musela jsem se na něj podívat. Stál se založeným rukama a čekal.
Vypadal krásně a nebezpečně v tom otrhaném oblečení a s bosýma nohama. Tmavé vlasy měl rozcuchané s listím z lesa. Jeho postava sálala odhodláním a autoritou.

Byl to velmi hezký kluk. Až z toho někoho mohlo bolet srdce. Ale já si pořád nebyla jistá, jestli to je tak správně. Jestli já a on... Ne. Nebylo by to správné. Musím mu to říct. My dva jsme úplně jiní. On je tak klidný a statečný a já jsem jen malá uplakaná holka z dětského domova. Nehodíme se k sobě. Na druhou stranu mě celá jeho Smečka z minuty na minutu zvolila Alfou, i když mi nepřišlo, že by to byl extra titul, vzhledem k tomu, že jsme stejně rozkazovali ve třech s Riem a Malevií. Takže mu to musím vysvětlit. Ale, co když k němu vážně něco cítím?

Najednou se otevřely vrata a ven vyšel pár středního věku. Žena měla dlouhé havraní vlasy. Byla velmi vysoká, hubená a krásná. Měla velmi jemný obličej s něžnýma klidným očima barvy jarní trávy. Muž byl urostlý s širokými rameny a svalnatý tělem. Jeho tvář byla velmi ostře řezaná s drobným popraškem tmavých vousů. Jeho přísný, ale starostlivý pohled doplňovaly krásné modré oči. Nemohla jsem se mýlit. Museli to být Riovi rodiče.

,,Ach, Rio! Ani nevíš jak se nám stýskalo!" Objala Ria žena. Vypadala opravdu dojatě. Zatímco Rio nevypadal moc nadšeně, možná spíš zaraženě, ale objal ji taky. Když chvilka rodinného setkání přešla, přesunul pár pohled na nás. Myslím, že nebylo těžké uhádnout co se stalo.

Riovy rodiče si mezi sebou vyměnili krátký pohled a pak oba dva přikývli.

,,Ach děti, musely jste ujít dlouhou cestu. Pojďte! Musíte si odpočinout." Zaštěbetala žena a usmála se na nás naprosto upřímný a láskyplným úsměvem.

Všichni se pomalu nahrnuli ke dveřím. Každý kdo procházel, pár nejprve pozdravil, a pak prošel dveřmi. Rio si stoupl ke svým rodičům a krátce každého představil.

Šla jsem zase jako poslední a cítila jsem se opravdu zvláštně. Nerozuměla jsem jejich vztahu se synem. Proč by se Rio vzdal takhle milých lidí?

Když jsem přišla na řadu, usmála jsem se na Riovy rodiče a slušně je pozdravila. Riova matka mě rychle přeletěla očima a podala mi ruku. Tohle gesto mě trochu zarazilo, ale hned jsem jej opětovala.

,,A ty se jmenuješ jak? Musíš být jedna z nováčků, nepamatuji si tě." Zeptala se mě žena. ,,Jmenuji se Annabell, do Smečky jsem se dostala nedávno." Vysvětlila jsem s úsměvem. Riova máma uznale přikývla.

,,Vlastně se také stala tady Annabell naší nynější Alfou." Vložil se do toho Rio a já zrudla. Proč to teď vytahuje? ,,Vlastně bych to úplně takhle neříkala, protože to bylo unáhlené a já nejsem dobrá vůdkyně, vlastně myslím, že Malevia-" ,,To je opravdu veliká čest! Ale co se stalo s Tinou?" Nechápal Riův otec. Měl opravdu hluboký hlas. ,,Tati, víš...radši si o tom promluvíme později, ano? Je to na delší vyprávění." Řekl opatrně Rio. Tohle bylo opravdu zlé. Tina musela být jejich kamarádka. ,,Dobře." Přikývl Riův otec.

,,A kdo jsou tvoji rodiče, znám je?" Ptala se dál žena. Trhla jsem sebou. Nečekala jsem už další otázky a už vůbec ne tohle. Kousla jsem se do rtu. Nevěděla jsem co říct. Znali moji matku a otce, když s nimi byli ve Smečce.

,,Vlastně jsem Maleviina sestra." Špitla jsem. Jejich šok byl viditelný. Riova máma zalapala po dechu a vytřeštila oči. Riův otec jen překvapením otevřel pusu.

,,Valeriina dcera? Ale jak?" Nechápavě si mě prohlížela žena. Vůbec jsem nevěděla jak na to reagovat. Naštěstí se chopil slova Rio. ,,Víte tohle bylo opravdu dlouhých pár dní a myslím, že Annabell by ocenila koupel a spánek." Řekl rozhodným hlasem a já mu za to v duchu děkoval. Tohle bylo prostě moc emotivní a to mě opravdu děsilo.

,,Vítáme tě na našem hradu, Annabell." Ozval se Riův otec a já rychle s Riem v patách prošla dveřmi.

Ahojky!

Omlouvám se za neaktivitu, ale měla jsem teď poměrně hodně věcí na práci. Taky už budou Vánoce a nás čekají různé koncerty a představení.

Taky bych vás chtěla poprosit, aby jste se podívali na náš společny profil AllRetards-r-o kde s několika dalšími wattpaďany píšeme příběhy. Momentálně jsou to Vtipné vzpomínky a Bílý blesk, takže se kdyžtak mrkněte.

Mockrát vám děkuju za tolik vote, komentů, přečtení a sledovatelů.

Jste vážně nejlepší😍 děkuju vám😘

Vaše Nell24a