„To sis mě asi s někým spletl," odvětila jsem bez emocí a dále už mu nevěnovala pozornost. Neuniklo mi, že se zarazil a pusa mu zůstala dokořán otevřená, jako by chtěl ještě něco říct. Několik minut stá nehybně na místě, z čehož jsem usoudila, že od našeho stolu nejspíš nemíní jen tak odejít.

„Jdu na záchod," prohlásila jsem tedy a bez jediného slova se protáhla kolem Colina a zamířila na chodbu. Naštěstí mě nesledoval.

Lhaní mi vždycky šlo na jedničku. Byla to jedna z mála věcí, v níž jsem vynikala, a kterou jsem denně pilovala. Když lžete každý den, stane se to vaší přirozeností. Je to pak stejně jednoduché jako dýchání.

Na záchodky jsem prchala poměrně často. Někdy s Kuličkou, ale ještě častěji sama. Mohla jsem se tam schovat a odpočinout si od lidí. Se sklopenou hlavou jsem co nejrychleji prošla kolem hlasitého hloučku čtyř dívek a zavřela jsem se v jedné z volných kabinek. Posadila jsem se na sklopené prkénko.

On mě viděl. On mě viděl, rezonovalo mi hlavou, v níž mi bušilo jako po úderu kladivem. Jak mě mohl vidět? Odkud? Pokusila jsem se uklidnit několika hlubokými nádechy a výdechy. Tak viděl holku na mostu. No a co. Prostě si jen zapamatoval můj obličej. S tím, co se včera mělo stát a nestalo, to nemá nic dělat.

Z kapsy džín jsem vytáhla mobil, abych zkontrolovala svůj vzhled. Bylo mi úplně jedno, že celá stěna koupelny je pokrytá obřím zrcadlem, před nímž se čančala většina ostatních holek. Nedokázala jsem se do totiž nich dívat. Na svůj odraz jsem se dokázala dívat jen na dvou místech – v zrcadle doma a v přední kameře mobilu. Bez pořádného osvětlení a bílých dlaždic za mnou jsem si pak připadala hezčí a chlácholila se tím, že tak, jak se vidím zrovna teď, mě vidí i ostatní. Byla to dobrá lež.

Prsty jsem si sčesala tmavou neposednou ofinu zpět rovnoměrně na čelo a houbičkou nanesla makeup na místa, kde chyběl, a tím zakryla všechny nevzhledné skvrny na obličeji, co jindy díky mé bledé pleti zářily jako semafor na červené. Strupy na bradě a tvářích jsem zakrýt nemohla, ale s tím se nedalo nic dělat. Z nejhoršího jsem byla venku. Ještě jednou jsem zhlédla svou tvář, než jsem s povzdychnutím konečně mobil schovala.

Zazvonilo, ale já nikam nechvátala – učitel stejně chodil pozdě. Čekala jsem, až místnost utichne, abych mohla vylézt. Nestála jsem o divné pohledy ostatních holek. Většinou byly znechucené, jindy soucitné. Neměla jsem zájem ani o jeden z nich.

Můj den byl díky Colinovi zkažený dost a má nálada tím pádem na nule. Další bod do mého seznamu „Proč nerandit s Olivií Williamsovou" – byla jsem děsně náladová. A divila jsem se tomu, jak to Kulička se svým všudypřítomným, otravným optimismem dokázala trpět, protože jsem sama sebe občas nedokázala vystát ani já sama.

„Tys zase byla na mostě?" zeptala se mě později toho dne, zatímco brčkem srkala colu.

„Ne," odpověděla jsem rázně a napila se ze svého vlastního pití.

Škola skončila. Bylo krásné teplé počasí, ideální pro poslední koupačky, a my dřepěly u stolu před Mekáčem. Byl to takový zvyk, který vymyslela Kim. Obyčejně si dala hamburger a colu a já, aby se neřeklo, jsem si taky něco menšího koupila.

„Pokolikátý to, jenom za tohle léto, bylo?" dotírala dál a její zelené oči hněvivě zářily. Já jen ledabyle krčila rameny.

„Potřetí? Nevím, fakt to nepočítám."

„Měla bys s tím přestat. Jednou ti ujede noha a pak bude pozdě." Její slova byla nasycená ironií tak moc, jak jen mohla, ale já věděla, že nežertuje. Měla o mě opravdovou starost. Bylo to hezké, ale některým věcem prostě nemohla rozumět. Já měla vlastní svět a ona zase ten svůj – každý od základu úplně jiný.

Její slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kolikrát se mě snažila takhle zastavit? Dělala, že jí na mých činech nezáleží, ale zároveň se mě snažila směrovat správnou cestou.

„Až mi to jednou fakt podjede, tak za to může osud."

„A nebo karma," protočila Kim oči a přitáhla si vysoký blonďatý culík. „To vysvětluj Colinovi."

Na něj jsem popravdě už vůbec nemyslela. Po dlouhých úvahách jsem totiž došla k tomu, že mi doslova nic nemůže. To, že mě viděl, neznamená, že by věděl něco víc. Zahlédl prostě holku u mostu. Mohla jsem tam dělat cokoli. To, že jsem z toho mostu chtěla skočit, by bylo to poslední, co by ho napadlo. Proto mě nemuselo vůbec trápit, že si mě tam všiml.

Když jsme se s Kim loučily, bylo už docela pozdě. Dnes jsem si s časem ale starosti dělat nemusela. Byl začátek školního roku, žádné učení, v práci volno a dům prázdný. Svět nepospíchal, takže ani já. Loudala jsem se ulicemi našeho města a namísto toho, aby jela autobusem, jsem si dala hezkou procházku podél rybníka, kolem něhož město bylo vystavěno. Tedy, hezká byla do té doby, než jsem za zády zaslechla mé jméno.

„Olivio! Hej, Olivio! Počkej!"

Sotva jsem zastavila, stál vedle mě černovlasý chlapec s úsměvem od ucha k uchu.

Skvělý, takže zná moje jméno. Horší už to být ani nemůže.

„Seš zatraceně rychlá, víš to? Myslel jsem, že tě ani nedoženu," vykládal a já se jednoduše vydala dál směrem k domu. „Víš, to nebylo moc hezký, jak jsi mě ve třídě odbyla. Snažil jsem se bejt milej a ty-"

„Hele... Colin, že jo?" začala jsem a mykla k němu pohledem. Kývl. „Tak si to ujasníme, Coline. Nejsme kamarádi a ani nikdy nebudeme, jasný?" Jedovatá slova se mi z úst drala až příliš lehce. Neváhala jsem.

Vyjeveně na mě koukal. Další bod do seznamu – jiné kluky než Nathana jsem prostě nemohla vystát. To výrazně zužovalo další seznam potencionálních partnerů přesně na jednoho.

„Já... tak nějak nechápu," vypadlo z něj zmateně. „Udělal jsem ti něco, Vio?"

Povzdechla jsem si a přiblížila se k němu, abych nemusela zvyšovat hlas, protože jsem to dělala velmi nerada. Lidé se dívali. Hlavu jsem měla sklopenou, ačkoli v žilách mi místo krve proudil oheň a já měla chuť řvát na celý svět. Takovou odvahu jsem ovšem neměla.

Pak mě to trklo. Zamrkala jsem. „Odkud znáš moje jméno?" zeptala jsem se zcela ignorujíc jeho předchozí otázku.

„Ehm, jo? Chodil jsem přece do třídy s Jessicou," řekl a podrbal se na zátylku. „Jsi její ségra ne? Pořád o tobě mluvila, ale... hodně ses změnila."

„Jo, tak to bývá. Lidi se mění."

Chvíli jsme mlčeli a jen tak kráčeli bok po boku. Nevěděla jsem, kam má Colin namířeno, ale nejspíš si umanul mi dělat osobní stráž až domů. Vlastně mi to ani nevadilo, ačkoli to, že byl přítel mojí sestry, neznamenalo, že byl i můj. Pořád jsme si byli cizí.

„A jak se vůbec Jessica má? Dlouho jsme se neviděli," začal po nějaké době zamyšleně. Koutkem oka jsem ho už nějakou dobu pozorovala. Byl vyšší sotva o pár centimetrů než já a působil nevýrazně. Lícní kosti měl propadlé a rysy neměl vůbec hladké. Podobal se takovému prazvláštnímu kostlivci. Byl dost hubený.

„Má se fajn," odpověděla jsem stroze. „ Studuje."

„Ach tak," přikývl Colin.

Měla jsem chuť se ho zeptat, co tu dělá. Proč je tady. Proč se vrátil a chodí do třídy zrovna se mnou. Ale mlčela jsem. Kdybych to udělala, jen bych si ho k sobě o to víc připoutala. Takhle jsme si ještě mohli každý jít svou cestou.

„Máš hezkej náhrdelník," prohodil, jako by chtěl zapříst nějakou plnohodnotnou konverzaci, a mžoural na mě. Ihned jsem o to víc sklopila hlavu a zakryla svou tvář. Byl to takový zlozvyk, kterým jsem se chránila před pohledy ostatních. Před tím, aby viděli mé akné. Jediný, kdo tohle měl povolené vidět, byla Kim. Dotek byl ale zakázaný úplně pro všechny.

„To jsou matčiny slzy."

„Cože to je?" vyprskl se smíchem. „Číže slzy?"

„Matčiny," zopakovala jsem zatvrzele a pohladila svůj náhrdelník. „Máma je dostala od táty a já od ní. Prý umí plnit přání."

„Jako fakt?"

„Ne. Je to kravina. Stejně na nic takovýho nevěřím."

„A kdybys věřila, co by sis přála?" zeptal se a já se přistihla, jak nad tím vážně přemýšlím. Jedno přání jsem opravdu měla. Možná dvě. „Umřít?" vypadlo z jeho úst tiše, zatímco sledoval oblohu.

Mraky zakryly slunce.