„Co se děje?" To byla první otázka, kterou mi Colin položil, jakmile otevřel dveře.

Zamžourala jsem do chodby za ním, jestli jsme sami. „Nevadí vašim, že tu zůstanu?" Na jeho otázku jsem neodpověděla.

Colin mě pozoroval tmavýma očima. Překvapivě byl oblečený v pyžamu, nebo tam jsem aspoň já řadila pomačkané tričko a trenky. Vzpomněla jsem si, že i jeho hlas v telefonu zněl ospale. Prohrábl si přeleželé vlasy a promasíroval spánky. Vypadal dost unaveně, dokonce mi přišlo, že pod jeho očima vidím tmavé vaky.

„Máma spí," řekl taktéž místo odpovědi, ale já si z toho vyvodila, že kdyby nebyl dům ponořený do ticha, nejspíš bych přes noc vítaná nebyla.

Přikývla jsem a Colin odstoupil, aby mě pustil dovnitř. Zula jsem si boty a snažila se minimalizovat hluk. Přesto mi cestou do druhého patra přišlo, že každý schod jako naschvál vrže. Ve druhém patře mě Colin předběhl, aby mě navedl do svého pokoje.

Teprve teď mi došla bizarnost a trapnost celé situace. V Colinově pokoji jsem vlastně ještě nebyla, a také jsem u nikoho nespala přes noc - navíc u kluka! Zahořely mi tváře a měla jsem chuť se omluvit, že jsem se rozmyslela, a vrátit se domů. Ale při pohledu na Colinova shrbená záda jsem to neudělala. Narovnala jsem ramena. Co sis navařila, to si sníš, Vio.

„Pojď dál," pobídl mě tiše Colin a oba jsme zapluli do tmavé místnosti, kterou spoře osvětlovala pouze lampa na psacím stole.

Zvědavě jsem se rozhlédla. Colinův pokoj byl jedním slovem bordel. Peřina na posteli byla rozházená, polovina se válela na zemi. Na podlaze se válely učebnice a tak nějak jsem doufala, že zpod postele nevyčuhuje ponožka.

„Někde se... posaď," hlesl Colin a rukou obsáhl celou místnost. Sám se zhroutil na postel, až se matrace prohnula.

Vybrala jsem si židli, která vypadala jako jediná čistě. Na rozdíl od stolu, který přetékal papíry, oblečením a nedojedeným jídlem.

„Asi jsem se ozvala ve špatnou dobu, co?" odtušila jsem a přitáhla si nohy k tělu a doufala, že nespadnu.

Colin zavrtěl hlavou. „Však víš, že si na tebe udělám čas vždycky, ne?" Odmlčel se. „Jen jsme měli trochu špatný den. Trochu hodně špatný." Opět si povzdechl a tentokrát si promasíroval spánky. „Promiň za ten bordel, nějak si tu pořád nedokážu udělat pořádek."

Přikývla jsem. Chápala jsem to. Nešlo o jeho pokoj, šlo o život, šlo o rodinu... šlo o všechno. Pokoj to jen ukázal navenek. Když odešla Jessica a zemřel táta, taky jsem se nedokázala přimět uklízet. Měla jsem bordel v hlavě, nedokázala jsem si uspořádat myšlenky, nevěděla jsem, kudy kam. A uklízet k tomu ještě vlastní pokoj by bylo... náročné.

„Co se stalo?" zeptal se nakonec a posadil se do tureckého sedu. Lampa na jeho obličeji vytvářela světelné obrazce - pomyslela jsem si, že v tu chvíli vypadá jako můj anděl strážný. Unavený z toho všeho, co pořád musí řešit.

Pokrčila jsem rameny a sevřela špičky svých nohou. „Jen špatná rodinná večeře. Nic víc."

Colin nadzvedl obočí. „Nic víc?" ujišťoval se.

Byla jsem ráda, že sedím zády k lampě, Colin mi nemohl vidět do tváře. Neviděl kousání rtu ani nervózní těkání očima. Najednou jsem se cítila špatně, že ho chci zatěžovat svými malichernými problémy s jednou nevydařenou večeří. Nevěděla jsem, jestli opět vytahovat Jessicu, která mu byla možná bližší než mně, když toho na bedrech pro dnešní večer nejspíš nesl víc než já.

Co jsem mu měla odpovědět? Neřeš to? Tomu bys nerozuměl. Pojďme prostě spát? Všechno se najednou zdálo jako ten nejvíc špatný nápad na světě.

Polkla jsem a pokrčila rameny. Rozhodla jsem se nakonec mlčet. Colin měl dvě možnosti - buď se ze mě snažit všechno vypáčit, nebo to v zájmu vlastního zdraví prostě nechat být.

„Dobře," hlesl nakonec tiše a přehodil si přes nohy polštář. Otevřeným oknem se do pokoje dostával chladivý vzduch. Zatřásla jsem se a schoulila se do mikiny.

„Dobře," zopakovala jsem ještě tišeji, jako by šlo o nějakou naši mantru. Záchranné slovo. To jediné, co ještě na světě dává smysl. Dobře, dobře, dobře.

„Jsem rád, žes přišla. Překvapilas mě."

„Překvapila?" zamrkala jsem a zamračila se na svá kolena.

Colin v šeru pokýval hlavou. Na tváři se mu objevil lehký, skoro neznatelný úsměv. „Ještě před pár týdny bys radši trpěla sama. Sama v tom vašem strašidelným a prázdným domě. Hodně se toho změnilo, i když ti to tak nepřijde, Vio."

Měl svatou pravdu. Změnilo se toho hodně. Colin mi už nepřipadal tak otravný a hrozný. Stal se z něj postupně člověk - měl svůj vlastní příběh, problémy, strachy a kupodivu jsem s ním dokázala vyjít. Už nebyl cizí, nebyl „pouhým" pojítkem mezi mnou a Jessicou. Byl to Colin a připadala jsem si s ním bezpečně, v pořádku. Jako kdyby nikdy nebylo nic špatně.

Stále tu byl táta, otec, Jessica, Nathan nebo most. Ale tyhle problémy najednou nebyly tak velké, jako kdyby se stáhly do pozadí. Aspoň trochu. Aspoň na chvíli. Opět jsme byli jenom já a Colin a chvíle s ním nepatřily do tohohle světa. Byly jedinečné a zvláštní. Byla jsem zmatená, ale zároveň klidná.

Nejspíš jsme se opravdu hledali, až jsme se našli. Byli jsme tak stejní, až to bylo děsivé. A teď jsme vedle sebe koexistovali ve svém vlastním malém vesmíru.

„Vím, že jsem ti to už říkal, ale kdybys cokoli potřebovala, jsem ta-"

„Potřebuju Jessicu," vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. Byl to okamžik, kdy jsme nedokázala kontrolovat svá slova hlavou, promluvilo obměkčené srdce. A já věděla, že to, co jsem řekla, je pravda.

Potřebovala jsem Jessicu. Víc než cokoli jiného. Musela jsem se s ní potkat za každou cenu. Chtěla jsem znát její příběh, chtěla jsem poznat ji. Urovnat vztahy, mít ji zpátky. I když to bylo sobecké po tom všem, co jsem se o ní dozvěděla.

Druhé přání, druhá slza ze tří.

„Dobře." Colinovy oči mě klidně zkoumaly. Někdy jsem zapomínala, kolik toho o mně a naší rodině ví. Ale byla jsem za to ráda, protože jsem bolestivé věci nemusela říkat nahlas, nemusela jsem se mu svěřovat jako nějakému psychologovi. Bylo to jednoduché.

„Měli bychom jít spát," usmála jsem se na něj a zvedla se ze židle. Sebrala jsem peřinu ze země a hodila ji po Colinovi - celého ho zavalila. Vyhrabal se zpod ní a rozhlédl se. Kde budu spát? ptala jsem se ho očima.

„Někde jsme tu měli starý lehátko, ale v tom nevybaleným bordelu fakt nevím, kam jsme ho mohli dát. Nechal bych tě spát v pokoji Idrin, ale... Ehm, dobře, fajn." Jeho hlas se třásl nejistotou. Nervózně se zasmál a otáčel hlavou pořád dokola. Nakonec se jeho oči zastavily na zemi. „Sice mě moje záda zabijou, ale myslím, že jednu noc na koberci snesu. A ani se nesnaž mě přesvědčovat, že na koberci spíš ty! Nech mě si užít roli gentlemana!"

Posadila jsem se vedle něj na postel. Zhluboka jsem se nadechla a uklidnila vlastní hlas. „A co takhle kompromis?" Zaváhala jsem nad dalšími slovy. „Nevadí mi to."

Neviděla jsem Colinovi do tváře, ale tušila jsem, že si právě teď žvýká spodní ret stejně, jako já si zuby trhám vnitřky tváří.

Přišla jsi sem, Vio. Hrát si na neviňátko je už pozdě. Jedna noc. V pohodě. To se zvládne.

Colin neodpovídal, takže jsem s dalším hlubokým nádechem řekla: „Jsme přece kamarádi, ne? Není to tak, jako by mezi náma-"

„Dobře, dobře! Fajn! Nerozpitvávej to!" překřikl mě Colin a já z jeho hlasu vycítila, že je mu trapně. „Chceš být u zdi, nebo naopak?" zeptal se Colin nakonec smířeně, a když jsem si vybrala být co nejdále od zdi, odsunul se a dodal: „Neboj, nejsem žádný šmaták. Jestli se tě v noci jenom dotknu, můžeš mě shodit dolů, platí?"

„Platí," souhlasila jsem. Přehodila jsem přes zaneřáděnou židli mikinu a s nechutí se podívala na své rifle. Colinovi brzy došlo, proč váhám, a skoro ihned mi nabídl nějaké oblečení. Chvíli se přehraboval ve skříni, než mi podal tmavé kraťasy a triko.

„Neboj, otočím se," řekl, vlezl na postel a opravdu se překulil na bok, přehodil přes sebe deku a zadíval se na zeď.

Mlčky jsem ze sebe shodila nepohodlné oblečení a nahradila ho Colinovým. Vonělo po pracím prášku - ještě z něj byla cítit slabá vůně nějaké květiny, asi šeříku nebo něčeho takového.

„Zhasnu," řekla jsem, ale Colin neodpověděl. Byl natlačený co nejvíc ke zdi a vypadal, jako by už spal. Ocenila jsem to, protože to dost překonalo trapnost situace. Tiše jsem se vsoukala na postel a přehodila přes sebe peřinu, co mi Colin přenechal. Byla jsem tak na kraji, že jsem si připadala, že každou chvíli spadnu.

„Coline?" zašeptala jsem do tmy, ale nikdo mi neodpověděl. Jen tiché oddechování. Měla jsem podezření, že Colin spánek jenom předstírá, ale nechala jsem to být. „Děkuju."

Nějakou dobu jsem ležela a snažila se usnout. Málokdy jsem spala u cizích lidí, měla jsem ráda svou postel, soukromí a zajetou rutinu. V mojí hlavě zářilo rudé světélko, které mě nabádalo k cestě do koupelny, umytí si obličeje, rozčesání si vlasů, ale snažila jsem se ho ignorovat.

Colinovi jsou takové věci jedno. I když mně ne.

Spánek nepřicházel. Posunula jsem se tedy víc do středu postele a doufala, že pokud si nebudu připadat jako na kraji útesu... nebo mostu, usnu lépe. Setkala jsem se s Colinovými zády. Jeho páteř mě ostře tlačila do lopatek, sálalo z něj teplo jako z kamen, až to bylo skoro nepříjemné.

Neodtáhla jsem se, ba naopak, pocítila jsem touhu se k němu přitisknout ještě blíž. Z nějakého důvodu jsem se totiž cítila tak v bezpečí jako snad ještě nikdy. Pomyslela jsem si, že by mi nevadilo mít s kým usínat každý den.

Začala mi padat víčka. Zaslechla jsem ještě slabé vyzvánění mobilu. Někdo mi volal. Natáhla jsem ruku k batohu a vytáhla mobil, abych ho ztišila a nerušil nás. Na obrazovce zářilo jméno „Kim" a do toho vyhrávala písnička Jenny, co si ke svému kontaktu Kulička nastavila.

Určitě se zase někde opila a teď mi z rozmaru volá, napadlo mě. Bez výčitek jsem hovor típla a zavřela oči.

Nová kapitola šla tentokrát jako po másle a já jsem ráda, že mám konečně chuť a motivaci psát, takže se do toho nemusím nutit. Doufám, že mi to vydrží aspoň nějakou dobu!
Každopádně, jaké máte pocity z nové kapitoly? Jak se podle vás vyvíjí vztah mezi Colinem a Viou - a co Kulička nebo Jessica?
Moc děkuju svým betám ze rychlost, spolehlivost a kvalitu jejich práce. 
Přeju všem krásný první den letních prázdnin a doufám, že jsem vám jej takhle aspoň trochu ještě zpříjemnila. :)