„Nechápu, že jí Nathan vzal s sebou, čůzu jednu," zanadávala Kulička a zakousla se už do druhého cheeseburgeru toho dne.

Zakroutila jsem nad jejími slovy hlavou. „Vždyť ti nikdy nic neudělala," uchechtla jsem se a jala se okusovat plastové brčko čouhající z kelímku s mou colou.

Kulička nadzvedla perfektně vytvarované obočí. „Mně sice ne, ale tobě jo," opáčila a v rychlosti do sebe narvala zbytek jídla. „Přemýšlim, že bych si dala ještě další. Ale... hm, vlastně ne."

„Ne, jo?" zahučela jsem a zadívala se na ni, zatímco se rozhodovala, jestli se přecpat k prasknutí nebo zahnat svou chuť. Usmála jsem se nad jejím horlivým přemýšlením.

Kulička o mně věděla všechno, možná i to, co jsem já sama nevěděla. Uměla být zatraceně chytrá, mohla by být v čele celé naší třídy, kdyby se jen trochu snažila. Samozřejmě jsem jí o Nathanovi řekla, říkala jsem jí o něm všechno.

S Kuličkou jsme se začaly bavit, když mě Nicol vykopla z party. Byla jediná, kdo se mě ujal, jako by si vzala domů ztracené štěně. Začaly jsem se scházet po škole, poznávat se. A jednoho dne zničehonic vyhrkla, proč Nathanovi konečně neřeknu, že se mi líbí. „Seš průhledná jak sklo. Visíš na něm očima, jako na nějaký čokoládě nebo co. Divim se, že mu to ještě nedošlo." Od té doby jsem se jí prostě svěřovala a ona mě nabádala, abych se konečně vzchopila a své city přiznala. Navíc, vždycky měla ty nejlepší rady. Možná to bylo tím, že byla upřímná a na nic si nehrála - ani ke mně se nechovala, jako bych byla z porcelánu.

„Ne, jsem plná," hlesla nakonec a otřela si ruce do ubrousku. „Musim si přece držet figuru, ne?"

Neodpověděla jsem a promíchala brčkem led, až to zachrastilo.

„Stejně, není to trochu ujetý?" začala zase.

„Co?"

„No Colin. Že tě takhle furt sleduje a leze ti před barák. Jako nevim jak tobě, mně to ujetý teda přijde."

Pokrčila jsem rameny. „Co já vím. Doteď na mě byl hodnej."

„O nic se nepokoušel?" mhouřila Kim namalovaný oči. „Žádný ručičky na místa, kam nepatřej? Nebo řečičky jako-"

„Ne! Fuj, nech toho," zarazila jsem ji znechuceně dřív, než stihla pokračovat. „Colin je jen kamarád... a taky to tak zůstane. Navíc, byl zabouchlej do mojí sestry, bylo by to divný."

„No, radši to nebudu komentovat." Kim zakoulela očima a zachechtala se sama pro sebe. Zřejmě ji napadl další nevhodný, sprostý vtip, který bych já osobně rozhodně neocenila. Měla jsem nulový smysl pro humor - aspoň tak to vždycky tvrdila. Já jsem většinou oponovala tím, že nechápu konkrétně jenom její humor, a že s mým humor není nic v nepořádku.

„Tak je můžeš dát dohromady," mrkla na mě, a když zaznamenala můj rozzlobený pohled, radši se zaměřila na svoje vlastní okousané brčko.

Chvíli jsme mlčely, došlo nám téma, protože Kim nejspíš pochopila, že o vztahu mezi mnou, mou sestrou a Colinem nehodlám mluvit.

„Přemýšlela jsem, že si najdu práci." Její hlas byl tichý a překvapivě váhavý. Ihned jsem poznala, že teď mluví vážně.

„Jakože brigádu?"

„Ne, práci jako práci," povzdechla si.

Zamračila jsem se nad danou situací. Tohle se většinou nedělo. Mezi mnou a Kim byl vždycky jasně vymezený vztah. Já se svěřovala, ona poslouchala. Já byla vážná, jí nebyla žádná bláznivina cizí. Ona měla sebevědomí do stropu, já skoro žádné. Byly jsme úplně odlišné, ale to nás drželo při sobě.

Kim se mi málokdy svěřovala, spíš skoro nikdy. Žila jsem v domnění, že ani neměla problémy - nebo měla, jenom je neřešila. Taková byla její povaha.

„Proč?" zeptala jsem se. „Proč seknout se školou?"

Pokrčila rameny. „Nevim. Mám takovej pocit, že to není nic pro mě. Chci v životě něco víc, chápeš. Cestovat, bavit se... škola ti do života prostě nic nedá."

Napodobila jsem její gesto. „Když myslíš, že to je dobrý nápad. Proč ne. Je to tvůj život, ty si o něm rozhoduješ."

„Jo, to asi jo," zasmála se a rozhodila rukama. „Možná bych mohla jít pracovat někam do baru. Do velkýho města, kde je hodně lidí."

„To nemůžeš," dloubla jsem do ní. „Vždyť bys tam všechno vypila!"

„Pravda."

A i když jsme se spolu smály a mně připadalo, že je šťastná, nevšimla jsem si, jak jiskra v jejích očích pomalu pohasínala. Nebo jsem si toho spíš všimnout nechtěla.

„Kdes celej den byla? Jasně jsem ti přece říkala, že večeře je v osm."

Máma na mě čekala ve dveřích. Klepala si při tom na zápěstí, ačkoli hodinky nenosila.

Protočila jsem oči. „Říkala jsem ti, že jdu do práce. Nemůžu si odejít jen tak kdy chci. A nenechám za sebe dělat práci Jennis přece, to by bylo fakt blbý."

Máma neodpověděla. Jenom se otočila na patě a odešla do kuchyně. Shodila jsem batoh u botníku a následovala ji. Paul už seděl u stolu a hrál si s příborem.

„Daniel tu dneska není?" prohodila jsem a zvedla obočí. Posadila jsem se.

„Ahoj," zahučel Paul nepřítomně. „Tak jak bylo v práci?"

Naše rozhovory byly většinou pořád stejné. Paul se zeptal na pár otázek - jak se mám, co škola nebo co práce. Když máma odešla k troubě a my osaměli, většinou zavládlo trapné ticho.

„Normálně. Jako vždycky."

„A co škola? Něco novýho?"

„Ani ne."

A pak se dostavilo dané ticho přerušované jenom občasným spadnutím Paulovy vidličky. Uprostřed stolu se objevila miska se salátem, hned poté pekáč s makarony. Vonělo to dobře, ale i tak se mi zvedl žaludek. Při společné večeři mě vždycky přešla chuť i hlad.

Máma všem nandala na talíř, sama si dala jen trochu makaronů se sýrem, většinou se ale poslední dobou ládovala hlavně salátem. Neustále opakovala, že tloustne, tak musí brzdit. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, že v jejích letech nemůže vypadat jako Genevia Barker.

„Opakovala jsem ti to už od pátku," začala hned, co jsem si do pusy dala první sousto. „Vědělas, že dneska máme společnou večeři."

Pokrčila jsem rameny. „Směny mám naplánovaný měsíc dopředu. S tím, že se najednou rozhodneš přijít taky domů a dělat velký večeře jako spokojená rodinka, za to já nemůžu."

„Olivie!" vyjekla máma a vylétla ze židle. Paulova dlaň na jejím předloktí ji ovšem zastavila.

„O nic nejde, tak jsme půl hodiny počkali. To se stává," uklidňoval ji Paul mírně. „Příště přijde určitě včas."

Narvala jsem si do pusy rajče a okurku a na vidličku začala namotávat sýr. Vypadalo to, že má dnes máma zase svou náladu. Někdy vstala z postele špatnou nohu a dokázala ji popudit každá maličkost - nedovřené dveře, nevyprané prádlo nebo pozdní příchod.

Máma se zavrtěla na židli a zpražila mě tmavým pohledem. „Poslední dobou pořád někde lítáš. Kdykoli přijdu domů, nejsi tu," prohodila.

Nereagovala jsem. Věnovala jsem pohled Paulovi, jeho oči na mě hřejivě hleděly, ale jeho soucit mi byl teď k ničemu. Začínala se mi vařit krev stejně jako mámě. „Nebaví mě tu být furt sama," odsekla jsem nakonec.

Sledovala jsem máminu reakci. Zavrtěla hlavou a konečně se začala pořádně věnovat jídlu.

Měla jsem sto chutí něco říct, popudit ji, ale nechtěla jsem zbytečně dráždit hada bosou nohou. Stačilo přežít hodinovou večeři a pak mít zase na několik týdnů klid.

Paulovi začalo být ticho nepříjemné, ač za jiných okolností ho preferoval. Jenže napjatá atmosféra této „rodinné" večeře se mu pravděpodobně nelíbila.

„A jak to jde ve škole, dobrý?"

Když se mě Paul ze zoufalosti zeptal na to samé, zakuckala jsem se makaronem a rychle ho zapila vodou. „Jo, jde to," odpověděla jsem neurčitě, zatímco jsem hledala ubrousek. Měla jsem pocit, že mi sýr nejspíš vlezl až do nosu.

Máma přimhouřila oči a odfrkla si. „Ty máš teda zase náladu," řekla. „Po dlouhý době se takhle všichni sejdeme a ty se tváříš, jako by ti někdo ubližoval a křivdil. Nechápu, proč to nemůžeš překousnout a chovat se, jako bys byla aspoň trochu ráda."

„Nebudu se přetvařovat, abyste byli šťastní, když já nejsem," protáhla jsem a natáhla sýr na vidličce. „Tak prostě nemám dobrou náladu, no a co." Paul naproti polkl, věděl, že teď už nemá šanci tuhle hádku zarazit. Večeře totiž byla zkažená dřív než začala.

„Navíc," pokračovala jsem, „u týhle večeře fakt nejsme všichni. Jinak by tu byla i Jessica."

Máma zalapala po dechu. Právě jsem totiž dost suverénně porušila jedno z jejích pravidel. „Nemluv o ní!" varovala mě. „Jessica odešla. Opustila nás. Z vlastní vůle. Jen tak. Do týhle rodiny nepat-"

„Nedivím se, že odešla," přerušila jsem ji chladně. „Na jejím místě bych to taky udělala."

A pak jsem od večeře odešla já. Vzala jsem svůj batoh ode dveří a vyšla do temnoty noci. Věděla jsem, že moje reakce byla přehnaná, neopodstatněná, ale nechtěla jsem hrát divadlo na dokonalou rodinku, když se uvnitř rozpadala.

Od té doby, co máma potkala Paula, co umřel táta a zbavili jsme se otce, se začala chovat jako větší puberťák než já. Jezdila na výlety, brala si volno z práce, nechodila domů a noci trávila s Paulem. Když Jessica odešla, ubyla jí starost. Poslední, co ji tížilo a co jí bránilo ve volnosti, jsem byla já.

Zvedla jsem mobil a po krátkém zaváhání mezi dvěma čísly jsem vytočila to Colinovo. Potřebovala jsem jednu noc na uklidnění, jednu noc mimo náš jinak prázdný dům. Potřebovala jsem někoho, kdo mi rozumí, i když není moje rodina.

Colin to zvedl skoro ihned.

„Vio? Ahoj," ozval se tichým hlasem. Odkašlal si. „Potřebuješ něco?"

„Promiň, že tě ruším, ale... nemohla bych u tebe zůstat přes noc?"

Trvalo to? Ano, trvalo!

Musím říct, že na sebe nejsem pyšná. Ale v návalu událostí, vejšky, zkoušek a všeho okolo toho - no, nějak jsem na psaní zanevřela (pokud nepočítám psaní seminárek, tam jsem byla akční ažaž). Přesto doufám, že jste na mě nezanevřeli vy a budete ochotní číst Slzy i po takových pauzách, které snad dokážu jenom já (a i tak dokážu tvrdit, že Slzy AKTIVNĚ píšu)

Zároveň musím poděkovat svým věrným betám, o kterých už vím, že na mě opravdu nezanevřely, a když jsem se jim po xy týdnech ozvala, hned se vrhly na náročný úkol betovat moje psaní (a ano, je to velice náročný úkol).

Určitě mi sdělte vaše pocity z kapitoly nebo po mně v komentářích klidně hoďte imaginární šutr. Zasloužím si to!