Tohle mi chybělo, proběhlo mi hlavou, zatímco jsem pozorovala Nathana, jak se proplétá skrz davy lidí na ulici. Zvedal hlavu do výšky a marně se mě snažil najít. Když mě ovšem jeho oči konečně vyhledaly, i z dálky jsem poznala, že nasadil široký úsměv.

V té chvíli mi srdce zaplesalo. Byl to úžasný pocit, kterého se mi dostávalo jen v přítomnosti Nathana. Cítila jsem se... milovaná.

A pak se z davu vynořila Ester a mně připadalo, jako kdyby mě někdo polil kbelíkem ledové vody. Můj vlastní úsměv spadl a nahradil ho rozhořčený výraz. Proč ji Nathan vzal s sebou? K mé vlastní škodolibosti ale Ester vypadala stejně zmateně jako já.

Blondýna mě zpražila nenávistným pohledem. Dnes měla v dlouhých vlasech připnuté světle modré prameny. Nathan miloval modrou, obě jsme to věděly. Zalitovala jsem toho, že se nedokážu vyrovnat jejímu lezení do Nathanova zadku. Vždy to bylo tak okaté, že bylo s podivem, že to Nathanovi nedošlo.

„Myslela jsem, že jdeme sami," prohlásila Ester, jakmile jsme od sebe stály sotva pár kroků, takže jsem ho zřetelně slyšela. Ani mě nepozdravila, ani se na mě nepodívala.

„To jsem nikdy neřekl," namítal Nathan a pokrčil rameny. „Promiň, jdeme trochu pozdě," řekl pak mým směrem.

Beze slova jsme všichni tři zamířili stejným směrem. Nathan kráčel mezi námi jako nějaký štít, kdyby se na mě náhodou chtěla Ester vrhnout. Nebo já na ni, na tom nezáleželo. Jediné, na co se totiž zmohla, bylo uražené odfrknutí. Já jen schovala obličej pod vlasy a doufala, že tohle celé brzy skončí.

Byla jsem viditelně zklamaná. A žárlila jsem. Doufala jsem v to, že spolu s Nathanem zajdeme prostě na pizzu a budeme mít hezky strávený společný čas. Už jsem nebyla tak naivní, abych doufala v něco víc, ačkoli to bylo poprvé, co mě Nathan někam sám od sebe pozval. Většinou jsem to totiž byla já, kdo vyrukoval s nějakým nápadem, zatímco Nathan se s úsměvem podřídil.

„Doufám, že mají margheritu," zasténala Ester a rozhodila rukama. „A že jí bude dělat Clark, jinak to bude stát zas za nic."

Neodpověděla jsem, ale v duchu jsem jí dala za pravdu. I když jsem to nenáviděla, pořád jsme s Ester měly stejné názory, přestože naše osobnosti byly pólově rozdílné.

„Nevím, co s tím obě vždycky máte," zavrtěl hlavou Nathan. „Pizza je pizza. Ať jí dělá Clark nebo někdo jinej. Ať jsou na ní houby, ančovičky nebo třeba ananas."

„Tak to prr," začala Ester a žďuchla do Nathana ramenem.

„Ananas prostě ne," doplnila jsem ji rozhodně. Sdílely jsme pohled. Jen krátce, na setinu vteřiny. A pak jsme se opět otočily a ztichly. Vzpomněla jsem si na poslední slova, která mi kdy Ester řekla: „Tohle přátelství už nezachráníš, Vio. Tak se nesnaž." A já se nesnažila.

Nathan nám u pizzerie podržel oběma dveře. Bylo narváno, jako skoro vždycky. Našli jsme jedno místo vzadu, kam jsme s Ester zapluly, zatímco Nathan šel objednat.

„Udělal to schválně," řekla mi Ester s přimhouřenýma očima. „A to jsem si myslela, že v mozku nemá ani jedinej proradnej neuron."

Přikývla jsem a zahleděla se do stolu. Celá tahle situace mi přišla špatně. Neměla jsem tu s nimi co sedět a dělat, že je všechno v pořádku jako tenkrát.

Když jsme se my tři poznali, vždycky jsme chodili aspoň jednou do měsíce na pizzu. Byl to jakýsi rituál, díky němuž jsme trávili čas spolu. Bylo to úžasné, jelikož jsem dokázala vypadnout z hrozného života doma a připadat si, že mě někdo má rád. I já měla Nathana a Ester ráda. Problém byl ale v tom, že Nathana jsem měla víc než jen ráda, a stejně tak Ester.

„Potěším vás. Pizzu dneska dělá Clark," prohlásil Nathan, jakmile se usadil na židli vedle Ester, a doprostřed stolu položil lístek s objednávkou.

Předvedla jsem znechucení. „Hawaii? Styď se." I když jsem byla na Nathana naštvaná, pravdou bylo, že když jsem s ním nebyla osamotě, nestyděla jsem se. Přišlo mi, že Nathan byl spíš tělesný typ. Když jsme byli spolu, nepotřeboval slova. Já je na druhou stranu potřebovala, abych se cítila komfortně, ale většinu času jsem je jen marně hledala. A jakmile jsem je našla, nechala jsem si je pro sebe.

S Colinem je to jiné, profrčelo mi hlavou, než jsem si zakázala na něj myslet. Colin v pizzerii, kam jsem chodila jen já, Nathan a Ester, nemohl mít místo. Stejně jako nepatřil do mé minulosti. Teď to bylo o mně.

„Jsem na to pyšný," mrkl a usrkl ze své coly, kterou právě přinesla číšnice. Všichni jsme se napili, abychom ospravedlnili trapné ticho, co mělo nastat.

Ester byla první, kdo promluvil: „Nathane." Jmenovaný se otočil a já taky zbystřila, ačkoli jsem očima provrtávala lístek na stole a prsty točila s brčkem, abych zaměstnala ruce. Ester se nadechla a pohodila vlasy. Poprvé za tu dobu jsem si všimla, že vypadá unaveně a že je to snad poprvé, co ji vidím bez řasenky.

„Proč jsi nás sem zavedl?"

Nathan nabral brčkem led a zamyšleně se na něj zahleděl. „Hmm," zabručel. Bylo na něm vidět, že se mu do rozhovoru nechce. „Pizza už je tady," prohlásil nakonec, když nám na stole přistály tři velké talíře, a zachránil tak celou situaci.

Ester přimhouřila oči, ale nakonec jen zavrtěla hlavou. „Ať už sis myslel cokoli, tak ti to nevyjde. Říkala jsem ti to už snad tisíckrát. Mezi mnou a Viou je konec, tečka."

Ukousla jsem si své pizzy a rozhodla se mlčet. Pokud Ester nechtěla všechno vrátit do starých, dobrých kolejí, nikdo ji nemohl přesvědčit, aby změnila svůj názor.

„No, já chtěl jen strávit hezkej den s váma dvěma." Nathan rozhodil rukama a prohrábl si vlasy, i když měl ruce mastné od jídla. „Kdybych vám řekl, že ta druhá jde, tak byste nepřišly." A zakousl se do dalšího kousku pizzy.

„Já stejně chvátám, takže hned potom poběžím domů. Musím pomoct mámě," řekla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. Jako vždy jsem Ester uhýbala. Nerada jsem se s ní hádala. Hádky s ní totiž vždy skončily tím, že jsem se cítila zraněně a špatně.

„Já taky hned půjdu," přidala se Ester. „Doprovodíš mě?" otočila se hned na Nathana a ten jenom prostě kývl. Při pohledu na nás mu asi došlo, že nemá cenu spravovat nespravitelné. Ester neměla zájem. A i když mě to bolelo, mezi námi dvěma si Nathan vždycky zvolil ji, ne mě.

Zbytek jídla proběhl v tichosti. Když jsme dojedli, Nathan se okatě zvedl, že než půjdeme, musí ještě na záchod. Ester na mě vytáhla obočí a zahleděla se na jeho vzdalující se záda. Nathanovi tohle vůbec nešlo.

Když zmizel za dveřmi toalet, otočila jsem se k Ester. Nadechla jsem se a polkla obří knedlík v krku. „Měla bys mu to říct."

„Co?" vyjela na mě. Pár lidí v restauraci se otočilo a jí přes tvář přejela červeň hanby. Tišeji svoji otázku zopakovala.

„Že se ti líbí."

Ester se zamračila, doslova mě vraždila pohledem. Kdybychom se takhle někde potkaly samy, nejspíš by o mě ani nezavadila pohledem. Kdyby s námi dnes nebyl Nathan, nejspíš by už dávno odešla. Takhle jí ale nezbylo nic jiného, než mi čelit.

„Stejně tak mu to můžeš říct ty, Vio," zasyčela. „Nic o mně nevíš, tak radši mlč."

Máš pravdu. Myslela jsem si, že o tobě všechno vím. Kdysi. Opět jsem dbala jejích rad a rozhodla se už nic neříct. Aspoň měla to srdce mi neříct nahlas to, co jsme věděly obě. Že by si Nathan vybral vždycky ji. I přes její hroznou osobnost. Mě nikdy nechtěl, bral mě jako kamarádku. Ačkoli jsem kdysi doufala v to, že by mezi námi mohlo být něco víc.

Do Nathana jsem se zamilovala hned, co jsem ho potkala. Byl pohledný, ohleduplný a bral mě takovou, jaká jsem. Nikdy se mě neptal, vždycky všechno jen přijímal a poslouchal. Myslela jsem si, že se mu líbím, že jsem výjimečná, než mi došlo, že je to prostě jen ten typ člověka, co je prostě hodný na všechny.

„Bylo to... fajn," zahučel Nathan, když jsme konečně vylezli ven z pizzerie. Bylo šero a já se vůbec netěšila na cestu domů. Trochu jsem doufala, že bych někde zase narazila na Colina a on mě svezl domů na ráfku. I když mě z toho naposledy zadek bolel ještě několik dní.

„Jo, to bylo," odpověděla jsem úplně se stejným nadšením. Ester mlčela, ale po očku mě sledovala. „Tak... se mějte. Zas někdy." Otočila jsem se a prostě šla pryč. Dnešek mě jenom utvrdil v tom, co jsem věděla dávno. Jenom jsem si to nechtěla připustit. Bylo to bolestivé a jediné, na co jsem se zmohla, bylo doufat v to, že Nathan k Ester nic necítí. To by mě totiž ranilo ještě víc.

Nebudu mu dneska psát, usmyslela jsem si, když jsem vrážela sluchátka do uší a zapínala náhodnou písničku v mobilu. Zastrčila jsem ruce do kapes a nasadila co nejrychlejší krok. Máma už byla určitě pryč. Čekala mě jen horká koupel a spánek. Ten řešil všechno.

Když jsem dorazila k baráku, byla už úplná tma. S povzdechem jsem zaštrachala v tašce pro klíče. A pak se mi objevila cizí ruka na rameni. Málem jsem vyletěla z kůže, jako bych dostala infarkt. Moje první myšlenka směřovala k tomu, že jsem si opravdu měla koupit ten pepřák, jak mi máma vždycky říkala.

„Coline!" vyjekla jsem, když jsem konečně poznala známou tvář. V pěsti jsem drtila klíče jako zbraň a neváhala je použít. „Děláš si sakra srandu, takhle mě děsit? Přijde ti to normální mě takhle furt sledovat?"

Colin nevypadal překvapeně. Zvedl ruce, že se vzdává, a jeho kolo s řinkotem dopadlo na zem, když pustil řídítka. „Neměla bys ve tmě chodit sama a ještě k tomu se sluchátkama. Jdu za tebou už nějakou dobu," plísnil mě tiše, zatímco nade mnou kroutil hlavou.

„Seš divnej," vydechla jsem a přes oblečení si ohmatala hrudník, abych zjistila, že moje srdce pořád bije. „Už mi to nikdy nedělej!"

„Dobře. Už to neudělám. Slibuju," řekl a stáhl ruce k tělu. „Kdes takhle pozdě byla?"

„Do toho ti nic není," vyjela jsem a pak vydechla pro zklidnění. „Promiň."

Hleděl na mě tmavýma očima. Přišlo mi, že mě chápe. Jako by přesně věděl, kde jsem byla a co jsem dělala - vlastně bych se tomu ani nedivila.

„Myslela jsem, že by Nathan mohl být moje kotva," řekla jsem mu upřímně a otevřela branku. „Ale asi jsem se spletla."

Má cenu se omlouvat? 

Musím přiznat, že vysokoškolské studium mě sejmulo víc, jak jsem očekávala. Spolu s tím se změnil celý můj život, ale zároveň přišly i změny zde - ať už přesun mé grafiky i mimo Wattpad, nebo ještě úpěnlivější přepisování mého VRB než předtím. 

Slzy se v jednu určitou chvíli dostaly do mrtvého bodu. Má osnova jej sice pokrývala, ale opět mi chyběly detaily a velmi důležité věci, které jsem domýšlela  nakonec vlastně za pochodu. 

Tahle kapitola bolela - po dlouhé době jsem psala, bylo to hodně znát. Když jsem poprvé otevřela v dokumentech osnovu a narazila tam jen na jméno "Clark", mojí první reakcí bylo: „Kdo to do háje je?" Doteď jsem si nevzpomněla na své prvotní plány, ale z Clarka je holt pizzař.

Nuže, doufejme, že ačkoli nový semestr mi brzy začíná, nespadnu do stejných, špatných kolejí. Psaní Slz mě neskutečně baví, ale jakmile má autor blok, je to těžké.