Když se domem rozlehlo bouchnutí domovních dveří, překvapením jsem se vymrštila na nohy.

„Rodiče," šeptl Colin mým směrem. Stále seděl na Idrinině posteli, nohy měl doširoka rozkročené a ramena svěšená, stejně jako hlavu. Pořád byl smutný a já se tomu nedivila. Teď přicházel okamžik pravdy, něco, čeho se celou dobu tak bál.

I já měla strach z toho, jak bude všechno probíhat. Neuměla jsem si představit klidnou oslavu narozenin někoho, kdo nežije. Nedokázala jsem se vcítit na místo Colina, jeho mámy nebo táty. Mohlo se stát cokoli. A scénáře, které jsem si v hlavě celou včerejší noc přehrávala, byly víc než katastrofické. A přesto jsem se snažila mít naději.

Hlavou jsem naznačila, že bychom měli jít dolů a Colin rezignovaně šel. Pomalu našlapoval na schodech, tělo měl napjaté jako struna a ruce se mu třásly. Chtěla jsem mu pomoct, povzbudit ho, ale zároveň jsem věděla, že tohle je jeho boj, který musí vybojovat. Žádné spolu to dáme teď neexistovalo.

V kuchyni se svítilo. Po stěnách byly navěšené fáborky všech možných barev s kýčovitými nápisy s přáním veselých narozenin, na židlích se pohupovaly pověšené balonky. Prostě klasická domácí oslava. Vysoká žena, pravděpodobně Colinova máma, vyndávala z ledničky dort, který jsme včera kupovali.

„Ahoj, mami," řekl Colin. Všimla jsem si, že jeho hlas byl tichý a nejistý, jako by sám nevěděl, jak se svou vlastní matkou mluvit. Už dřív se mi svěřil, že mu někdy připadá, že by se mohla při každém špatně zvoleném slově prostě rozpadnout. Když jsem se tak na ni dívala, usoudila jsem, že říkal pravdu.

Colinova máma byla hubená jako větvička suchého stromu. Měla dlouhé tmavé vlasy, které se jí táhly až pod lopatky. Když se otočila, zaujaly mě její oči – tmavé jako noc. Byla nezdravě bledá a obličej jí zdobilo mnoho vrásek. A co bylo nejhorší, tvářila se tak, jako by sama stála proti celému světu – poraženě, smutně. Přepadla mě chuť brečet.

„Ahoj, zlato," řekla a roztřesenýma rukama položila dort doprostřed obrovského kulatého stolu. Pak se zaměřila na mě. Jako by najednou trochu ožila.

„Bože můj," vyhrkla a neuvěřitelnou rychlostí ke mně vyrazila. Položila mi ruce na ramena a začala si mě prohlížet. Stála tak blízko, až jsem měla chuť se na místě vypařit. Cítila jsem její dech na tváři. „Vypadáš úplně jako Jessica," řekla mi a usmála se. A i když se smála, její úsměv mi drásal srdce, jelikož to byl úsměv smutného člověka. A já ho znala až příliš dobře.

„Obě jsme úplně jiný," vyvedla jsem ji z omylu a ucouvla. „Jediný, co máme společný, je nos a vlasy. Nic víc."

Colinova matka jenom zakroutila hlavou a mávla rukou. „Olivia, že?"

„Raději mám, když mi říkají Via."

„Dobře... takže, Vio. Jak se má Jessica? Co teď vůbec dělá? Dlouho jsem ji neviděla. Mohla by nás někdy přijít navštívit. Dřív tu byla skoro pořád. Idrin ji měla opravdu ráda..." Ztichla.

„Mami, vždyť ji úplně bombarduješ otázkama," obořil se na ni Colin. „Jessica se přece odstěhovala, vždyť to přece víš. Daleko."

Její pohled povadl. Vypadala jako pes, kterému sebrali hračku. Ublíženě.

„Takže, Vio, jak se má táta?" ozvalo se za mými zády a já leknutím nadskočila. Z chodby se vynořil muž, který byl přesnou replikou Colina, jenom o mnoho let starší a s plnovousem. Ve tváři vypadal... unaveně.

„Fajn," odtušila jsem a pokrčila rameny. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet a já opět pocítila nutkání prostě utéct. Horší to být nemohlo, pomyslela jsem si trpce, když konverzace stála. Všichni jsme se na sebe jen dívali a nikdo nevěděl, co říct. Colinova máma vrhla na syna vyčítavý pohled.

Proč jsi ji přivedl? ptaly se její oči. Proč právě teď?

Věděla jsem, že nejsem vítaná. I přesto jsem se ovšem s ostatními posadila ke stolu, k té jediné židli, co zbyla, a zadívala se na dort, do něhož už byly zapíchnuté svíčky. Napočítala jsem šestnáct svíček rozmístěných po obvodu. Šestnáct svíček. Idrin by nebyla o moc mladší než já.

„Zapálím je," navrhla Colinova máma a její muž jí konejšivě stiskl rameno.

Colin zíral doprostřed stolu a jeho ruce, schované pod ním, se třásly. Zatínal je do kalhot a snažil se uklidnit, ale zřejmě byl uvězněný ve vzpomínkách. Znala jsem to až moc dobře. Někdy jsem pořád slýchala tříštění skla a křik, kterému jsem nerozuměla. Jindy jsem mu naopak rozuměla až moc dobře každé nadávce a výhružce.

Natáhl jsem ruku a sevřela Colinovu zpocenou dlaň. Jeho oči ke mně zabloudily a já věděla, že jsem ho právě vysvobodila. Kdo ví, proč se v těch očích právě v ten moment lesklo šílenství. Kdo ví, koho právě na mém místě viděl. Mohla jsem být kdokoli. Jessica, Idrin...

Než jsem se stihla vzpamatovat, svíčky hořely. A zároveň se světlem přišla temnota větší než kdykoli předtím. Nikdo nic neříkal, jako kdyby se držela minuta ticha. Nikdo nechtěl sfouknout plameny svíček, jejichž vosk se pomalu zažíral do dortu. V tu chvíli mi došlo, že ani ten dort dnes nikdo nesní.

A tak jsme všichni jen seděli. Já držela po stolem Colinovu ruku a jeho otec nad stolem ruku jeho mámy.

„Někdo... někdo by je měl sfouknout," zaslechla jsem Colina.

„Ne," odporovala jeho máma. „Musí si něco přát. Víš, že jako malá chtěla poníka? A pak, když jí bylo třináct, chtěla baletní špičky. Vždycky si přála být baletkou, víš to, Vio?"

Zavrtěla jsem hlavou, ale uvnitř mi opět blikla vzpomínka na mou sestru v bílé sukni a se stužkou ve vlasech. Měla být krásnou labutí z Labutího jezera. Nikdy jsem nezjistila, proč těsně před tím skončila. Teď jsem měla určité tušení.

„Idrin si nic přát nemůže, mami," řekl Colin a stiskl mi ruku, jako by potřeboval oporu. Stisk jsem mu opětovala.

„Proč by nemohla?" zeptala se jeho máma a do hlasu se jí vplížil stín hněvu. Jindy bych takové skoro až dětinské chování nechápala, ale teď jsem věděla, že je prostě raněná a nedokáže si připustit, že je Idrin mrtvá. I když to v hloubi duše věděla.

„Idrin je mrtvá," vypadlo z Colina těžce. Sotva to dořekl, uvědomil si, jakou chybu udělal. Jeho ústa zůstala otevřená a tvář zkroucená. Stejně tak se tvářila jeho matka – jako by ji někdo probodl nožem.

Nepamatuju si, co se přesně stalo. Vím jen, že zničehonic Colinova máma brečela a křičela. Nevím ani, co přesně křičela, ale zuřila. Colin jí právě řekl nevyvratitelnou pravdu.

Čas kolem nás se zastavil. Jediný, koho jsem vnímala, byl Colin. Tiskla jsem jeho ruku, jako bych byla ono stéblo, které má zachránit tonoucího. Nehodlala jsem ho nechat jít, ne teď a ne tady.

Ozvalo se bouchnutí dveří. Colinova máma byla pryč. Jeho táta zůstal sedět u stolu a rozhodně sfoukl svíčky na dortu. Pak nám věnoval rozčilený, vyčítavý pohled.

„Tos přehnal, Coline, nemyslíš? Víš, jak je poslední dobou křehká. Opravdu bylo nutný jí to takhle vpálit do obličeje? Zrovna dneska?" ptal se Colina. Jeho hlas zněl prázdně, úplně bez emocí. Nejspíš se speciálně na tenhle den připravil, chtěl být silný. Ale stejně jako jeho manželka se mohl každou chvíli prostě rozpadnout.

„Řekl jsem jenom pravdu," odporoval Colin. „Vím, že je to těžký. Ale když si to nepřizná a bude takhle žít dál, tak..." Větu nedokončil. Nemusel.

Colinův táta se obrátil na mě. „Asi... asi bys měla jít," řekl mi a já to přijala. „Mrzí mě, žes to musela vidět, ale takhle to teď prostě je..."

Kývla jsem a zvedla se z místa. Věděla jsem, že přišel můj čas. Svůj úkol jsem splnila. Byla jsem tu pro Colina, dodala jsem mu odvahu říct nahlas to, čeho se každý bál. Přijmul smrt své sestry, stejně jako já přijala smrt táty. I když to bylo něco úplně jiného. Můj táta pro mě neznamenal tolik, co pro Colina Idrin. Vzpomněla jsem si na to, co jsem jednou četla. Když člověk procházel zahradou plnou květin, utrhl tu nejkrásnější z nich – tou byla podle Colina Idrin. A tím člověkem byla sama smrt.

„Jsi tu kdykoli vítána. Stejně jako byla Jessica," řekl mi ještě a já v jeho obličeji plném skrývané bolesti zahlédla i porozumění. Věděl, co se u nás doma dělo. Věděl o otci, věděl o mámě. Připadala jsem si před ním jako nahá.

A pak odešel.

„Jessica pro naše byla jako druhá dcera," řekl Colin, a i když mě to trochu ranilo, opět jsem to jenom přijala. Hleděl do země a já pořád držela jeho ruku. Přemýšlela jsem, jestli ji mám pustit. Udělala jsem to a nervózně ustoupila o jeden krok.

„Děkuju, žes přišla. Hodně to pro mě znamenalo." Colinův pohled se zvedl k mé ruce. „Bylas moje kotva, Vio. Víš to? Udrželas mě."

A já na chvíli, jenom na chvilinku zapřemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby byl Colin taky mou kotvou. Načež mi došlo, že dva rozbití lidé se navzájem při životě udržet nedokáží.

V telefonu mi zablikala zpráva od Nathana.

Co si budeme, trvalo to. Začal semestr, tudíž mě čekalo i stěhování, totální obrat v celém životě, hledání nové práce, týmu a prostě aklimatizace. Bylo to složité. Do toho jsem zkoušela přepisovat svůj druhý příběh, dělat grafiku a jednoduše Wattpad šel na chvíli dost stranu.

U Slz se to mělo tak, že jsem uvízla v díře, která se mi vytvořila v osnově - takhle kapitola byla asi úplně nejsložitější, nejtěžší, nejstrašidelnější na napsání. Trvalo mi hrozně dlouho dojít k tomu, jak tuhle kapitolu podat a jak do ní zakomponovat všechno, co jsem chtěla - pokud budete pozorní čtenáři, najdete to (v tom případě dejte vědět do komentářů). Ale je hotovo a já jsem si neskutečně oddechla, že je to za mnou.

Strašně moc chci opět poděkovat svým betám. Měla bych se za to stydět, že jsem po měsících pískla a ony skočily a udělaly mi betaci skoro na počkání. Což ...moje lenost tohle nedává.

Každopádně budu ráda za každý komentář a ohlas! :)