Atmosféra v autě na cestě zpět domů byla tichá. Jediný zvuk, který mlčení narušoval, byl hukot motoru a občasné zacinkání mobilu. Potlačila jsem chuť zapnout rádio nebo si začít broukat... Jednoduše udělat cokoli, abych nemusela zůstat sama jen se svými myšlenkami, které na mě každou minutu dotíraly.

Vypadalo to ale, že přesně to Colin chtěl. Možná proto nemluvil a soustředil se jen na jízdu. Nepodíval se na mě, nedotkl se mě tak, jako ještě před půl hodinou, když mě objímal a já doufala, že naše objetí nikdy neskončí. Snad poprvé mi začala chybět jeho pozornost. I když bych mu to asi nikdy nepřiznala nahlas.

A tak jsem mlčela a snažila soustředit na všechno kromě sebe samé a svých problémů. Ačkoli uvnitř mě hořela zlost podnícená zklamáním. Jeli jsme na hřbitov úplně zbytečně, nic se nezměnilo. Nekonalo se žádné obří prozření, které by nějak změnilo můj pohled na svět. Připadala jsem si pořád stejná jako ráno, tatáž Via. Jediné, co mě překvapilo, byla absence lítosti, že se mnou nebyla Jessica. Ba naopak, najednou mi Colin připadal jako mnohem lepší možnost. A už vůbec jsem si nedokázala představit, že bych tu byla já, Jessica a Colin.

Za okny auta se míhaly stromy, které pomalu začínaly hrát barvami podzimu. Jinak byla silnice až podivuhodně prázdná. Žádné auto, motorka nebo smělý cyklista.

Po nějaké době jsem opět otočila hlavu ke Colinovi. Očima jsem ho němě vybízela, aby se na mě podíval, ale on jen dál zíral přímo před sebe a přitom křečovitě svíral volant. Jeho mobil snad již popáté zapípal.

Poprvé, když se tak stalo, Colin zmínil, že ho shání jeho máma. Tvrdil, že si vzal auto bez dovolení a ani nedal vědět, kam jede. Pocítila jsem osten provinilosti, že jsem ho do toho takhle namočila. Vlastně ani neměl možnost mi říct ne.

„Jestli chceš, tak jí můžu přes tvůj mobil zavolat, aby neměla strach," nabídla jsem se teď a konečně přerušila ono táhle ticho. Colin ovšem zareagoval pouhým zavrtěním hlavy.

„Ne, to je v pohodě," doplnil své gesto po chvíli.

Zamračila jsem se na něj. Něco viselo ve vzduchu a vůbec se mi to nelíbilo. „Děje se snad něco?" zeptala jsem se s podezřením ve hlase, ale dostalo se mi stejné reakce.

„Ne." Colin se nejspíš pokoušel o co nejklidnější a nejlhostejnější tón, což se mu povedlo, ale nakonec ho prozradila řeč těla. Nemohlo mi uniknout, jak při své lži zaťal čelist. Totéž jsem totiž dělala já, ale s dlaněmi. Něco se očividně dělo, ale on mi to nechtěl říct. Ihned mě napadlo, že mě nejspíš jen po celém tom zážitku na hřbitově, z něhož mě ještě nyní pálily oči od pláče, nechtěl zatěžovat svými problémy.

Teď jsem se ale nechtěla starat jen o sebe. Když jsem se nad tím totiž zamyslela, mezi námi dvěma jsem to byla vždy já, kdo si na vše stěžoval a mluvil o svých problémech, zatímco Colin mi jen přikyvoval a snažil se pomoct. Nikdy ne naopak, ani tehdy u něj doma jsem mu nebyla schopná říct kloudnou větu, která by mu dokázala aspoň nějak ulevit. A ač jsem si to nemusela připouštět, i Colin měl svůj život, zrovna stejně tak těžký jako já. A zatímco jsem se zabývala malichernostmi, jako byl Nathan nebo Ester, Colinovi na krku viselo něco mnohem většího... Totiž jeho mrtvá sestra a to prázdno, co po ní zbylo. Co by mohlo zbýt i po mně.

„Nelži mi, Coline," jeho jméno jsem vyslovila s nutnou dávkou důrazu, „něco se děje." Nepatrně jsem zvýšila hlas, aby mě konečně bral na zřetel, ale hned nato jsem zjemnila. „Můžeš mi to říct. Nejsem z cukru, abych se ti tu sesypala nebo tak něco." Možná jsem mu trochu lhala, ale v tu chvíli jsem pocítila nával lítosti. To, že jsem o Colina měla strach, muselo něco znamenat. Nebylo to jako u Kuličky, protože ta byla povětšinu času silná, nezávislá a většinou byla ona tou, co životu dává nakládačku. Zato Colin, ačkoli se snažil tvářit, že to tak není, byl křehký.

„Idrin," řekl nakonec potichounku a zabočil vlevo. Pak si táhle povzdechl, a když jsme zastavili na světelné, konečně se ke mně otočil. Jeho oči byly nečitelné. „Zítra má... by měla mít narozeniny." Dlouze zkontroloval červenou na semaforu, ale já věděla, že je to pouze jakási výmluva, aby si mohl utřídit myšlenky. Pak pokračoval:

„Máma je roztržitá a nesvá už pár dní, ale čím víc se to blíží, tím víc šílí... Předevčírem vůbec nepřišla z práce domů, včera brečela hodinu v koupelně a s tátou jsme jí odsud nemohli dostat. Teď chce, abych po cestě koupil Idrin jahodový dort se želatinou – ten totiž měla nejradši. I když mně přišel totálně hnusnej."

Auto se pomalu dalo do pohybu. A stejně tak se něco pohnulo uvnitř Colina. Opět se mu v hlase začala objevovat bolest, která se pak drala ven skrze nepříjemný chrapot. Věděla jsem, že tohle je přesně ta chvíle, kdy se Colin netváří, jako by bylo vše v pořádku. A tahle jedinečná chvíle byla právě vyhrazená jenom pro mě.

Kolik takových chvil zažila Jessica? napadlo mě zničehonic.

„Dělá, jako by byla furt naživu," vypadlo z Colina slabě. „Bojím se toho, co přijde zítra. Nevím, jestli si opravdu myslí, že se Idrin zničehonic objeví a sfoukne si svíčky. Nevím... já, prostě to nechápu."

A pár minut jsem to nechápala ani já, než mi došlo, že není co chápat. Stejně jako Colinovi mi přišlo divné, že na jednu stranu vyhazuje fotky a snaží se stranit všeho, co má s Idrin co dočinění, a na stranu druhou chce uspořádat narozeninovou oslavu. A pak jsem si zkusila představit, jak bych se zachovala, kdyby umřela Jessica. Jak by reagovala Jessica, kdybych zemřela já. Byla bych rozpolcená a nevěděla, co dělat. To bylo to jediné, co mě napadlo. Ale už jen pomyšlení na to bylo nepředstavitelné a těžké. Věděla jsem jen to, že by to nesnesitelně bolelo. A o to hůř to muselo bolet Colinovu matku. Lidé se na svět rodili smíření s tím, že jednoho dne uvidí umírat své vlastní rodiče, nikoli děti.

Zalapala jsem po dechu, když jsem dostala nápad. „Hej, pojďme koupit ten dort."

„Cože?" Colin prudce šlápl na brzdu na stopce a vytřeštil na mě oči, jako bych se pomátla.

Nejistě jsem pokrčila rameny a pak se konečně uvolnila a dovolila malému úsměvu, aby se mi vloudil na rty. „Víš, pro tvojí mámu to musí být těžký, přijít o své dítě. A těžký to i bude, dlouho. Aspoň myslím. Ale taky si myslím, že v tuhle chvíli by bylo nejlepší udělat, co chce, a nechat jí čas, ať si to vyřeší sama, chápeš? Tohle se nedá řešit násilím."

Colin mě nečitelně sledoval s pootevřenou pusou. Tmavé vlasy se mu vkradly do očí a vypadal ještě bledší než kdy dřív, jako by z něj najednou vyprchala všechna barva. Otřel si zpocené ruce do trička a nasadil si sluneční brýle. „Dobře," polkl a já věděla, že tohle jediné slovo ho muselo stát hodně přemáhání.

A tak jsme ani ne po deseti minutách procházeli uličkami sámošky a hledali pověstný dort v chlaďáku. Našli jsme ho úplně nahoře, zabalený v krabici s průsvitným víkem, a opatrně ho, jako by to byl ten nejcennější poklad na světě, dali do košíku. Do toho všeho jsme přihodili dvě coly, které jsme mínili na rozloučenou vypít venku. Rozhodla jsem se zaplatit, abych aspoň nějak Colinovi vynahradila benzín, a ačkoli protestoval, nenechala jsem se odbýt.

„Zítra ve tři dorazím," řekla jsem Colinovi, když jsme se venku posadili na obrubník, otevřeli colu a z nějakého důvodu si i přiťukli.

„Hmm," zahučel, ztracený v myšlenkách, zatímco hleděl na kousek krabice dortu, který vykukoval z tašky. „Počkej, to je brzo. Proč bys vůbec chodila?"

„Uvidíš," zamumlala jsem tajemně a pořádně si lokla. Pomalu se stmívalo a mně samotné zapípal mobil. Máma je nejspíš doma, protočila jsem oči. Ale nebyla to má máma, kdo mi psal. Byl to Nathan.

Z nějakého důvodu jsem mu neodpověděla a vložila mobil zpět do kapsy. Colin mi ovšem koukal přes rameno.

„Má tě rád," řekl a věnoval mi úsměv. „Nathan."

„Jo, to asi jo," odvětila jsem, ale vůbec to neznělo přesvědčivě. Vlastně jsem uvnitř začínala uvažovat, jestli má úvaha, že by Nathan mohl být mou kotvou, není chybná.

Tahle kapitola se psala jako po másle a je to na ní, doufám, i vidět. Nebudu to tentokrát nijak rozkecávat, jelikož obrázek si určitě uděláte sami. Přesto by mě na určité věci zajímal váš názor. Ať už na Viu, Colina, jejich rodinné situace... prostě na všechno.

Velký dík patří samozřejmě mým dvěma betám = šup na jejich profil a prošmejdit!