„Máš strach z výšek?" zeptal se.

„Docela jo."

„Já taky." Podíval se na mě a pak ukázal směrem k naší kůlně. „Co vylízt na střechu?"

Zamračila jsem se a zadívala se dovnitř domu, jako by se zpoza rohu měla vynořit máma a zachránit mě před šíleným šplháním na zrezivělou střechu, co se mohla každou chvíli propadnout.

„Proč?" zeptala jsem se ho, ale Colin jen pokrčil rameny s tím, že by byla škoda se nedívat na hvězdy, když jsou zrovna parádně vidět.

„Tos vyčetl z nějaký příručky ‚Kam brát holku na první rande' nebo ‚Jak na co největší klišé'?

Colin se zasmál. „Jo, tak nějak."

Chvíli jsem ho jenom pozorovala, jestli si ze mě dělá srandu nebo ne. Jeho tvář mi ale prozradila, že to opravdu myslel vážně. Nevěděla jsem proč ho něco takového napadlo a proč chtěl pozorovat hvězdy zrovna se mnou. Byl to další z jeho způsobů, jak mě donutit změnit názor? Nedávalo to smysl.

Z mostu Zatracených jsem nikdy neskočila hned z několika důvodů. A jeden z nich byl můj strach z výšek. Vždycky se mi zatočila hlava a představila jsem si, jak padám dolů. Vítr mi sviští kolem hlavy a jediné, co vidím, je nebe a mé ruce, které se zoufale snaží natáhnout se ke slunci. To, čeho jsem se ale bála nejvíc, byl dopad.

Nejednou jsem se měla sen, v němž jsem padala. Bylo to úžasné a pak přišel tupý náraz, který mě probudil. Srdce mi prudce bušilo, jako by mi mělo vyskočit z hrudi a dech se mi zasekl v hluboko v krku. Pak už jsem nemohla usnout.

„Dobře, pojďme se zabít," řekla jsem s mrtvolným klidem v hlase. „Ale jestli budu padat, stáhnu tě spolu se mnou."

„To zní fér," přikývl Colin. „A kdybys vzala nějakou deku, abych pak neměl špinavý kalhoty, byl bych děsně rád."

„A popcorn k tomu nechceš? To se v tý knížce nepsalo?"

„Popcorn by byl taky fajn."

„To máš smůlu, nejím ho. Je to pěkněj hnus. Ale deku klidně seženu."

Konečně jsem vešla do domu. Byl opuštěný stejně jako vždycky, nikdy se tu nic neměnilo. Až na jeho obyvatele. Vyrazila jsem ke svému pokoji a cestou napsala SMSku mámě, že jsem v pořádku a půjdu si lehnout. Mobil jsem nechala na stole a z postele stáhla fialovou deku.

V koupelně jsem se pak v tichosti zahleděla na svůj odraz. „Chovám se jak třináctiletá puberťačka," zakroutila jsem hlavou nad osobou přede mnou. „Bože, jsem hrozná nána. Lezu s Colinem po nocích na střechy pozorovat hvězdy. Skvělý. Fakt skvělý."

A pak jsem rychle zhasla, abych si to ještě nerozmyslela, a s dekou v náručí opustila dům.

Colin poslušně čekal venku a zuřivě něco ťukal do mobilu. Neslyšel mě, tak jsem zůstala potichu stát. Po chvilce konečně zvedl oči a omluvně pokrčil rameny. „Máma," vysvětlil. „Má strach, kam jsem zmizel. Od tý doby, co...ehm, je prostě hrozně ochranářská."

„Takový pravý opak tý mojí."

Nejspíš nevěděl, co na to říct, takže jen kývl a rychle se ke mně otočil zády. „Pomůžu ti nahoru, jo?" A pak se začal drápat na jeden z modrých plastových sudů na vodu. Zachytil se nohou za okap a vmžiku byl na střeše naší kůlny, jako by byl nějaká opice.

„Neříkal jsi, že se bojíš výšek?" zeptala jsem se ho podezíravě a zkusmo kopla do sudu, jestli se se mnou nepřevrátí.

„Však jo," odpověděl a já po něm hodila složenou deku. Hravě ji chytil. „Tak co? Lezeš taky?"

Pohledem jsem probodávala sud a přemýšlela, jestli si to ještě nerozmyslet. Ale Colin už stál nahoře. A taky to nebylo až tak vysoko. „Jo, lezu." A s tím jsem se vyhoupla na sud, který se pode mnou nebezpečně zahoupal. Před očima se mi objevila Colinova ruka a já se jí nejistě chytila. „Nemůžu uvěřit, že to dělám."

„Drž se pořádně," přikázal a začal mě tahat nahoru. Jen vteřinu se mi nohy komíhaly v prázdnu, než jsem koleny zavadila o plechovou střechu a s výdechem se na ni zhroutila. Cítila jsem bolest v paži a teplo Colinovy ruky. Rychle jsem ji pustila.

Než jsem se vzpamatovala, Colin rozložil deku a v klidu na ní se zkříženýma nohama seděl. Poplácal na prázdné místo vedle sebe a já se bez řečí posadila. Dělily nás pouhé centimetry, ale nebylo kam jinam jít.

„Támhle je Pegas," naklonil se ke mně a ukázal přímo dopředu.

„Kde?" vyhrkla jsem a naklonila se blíž, jako bych ho tak měla lépe vidět. Jediné, co jsem ale viděla, byly miliony a miliony hvězd, které byly náhodně rozházené po noční obloze. Jen těžko bych na ní mohla najít souhvězdí.

„Přímo před námi," řekl mi a v jeho hlase zaznívalo vzrušení. „Támhle, takový ten skoro-čtverec s ocasem a takovými rohy."

„Ahá, už ho mám," zasmála jsem se. „Ale moc jako pegas nevypadá."

„Ne, to máš pravdu. Ale když se podíváš doleva, tak uvidíš Andromedu a nad ní je Perseus." Colin postupně vyjmenovával všechna souhvězdí, která jen byla vidět. Vyprávěl i příběhy, o přikované dívce, která měla být za svou troufalost zabita mořskou příšerou, o královně, jejíž pýcha přinesla neštěstí její zemi nebo o muži, který zachránil onu dívku přikovanou ke skále. A já poslouchala a přemítala nad tím, jestli by se ve hvězdách mohl jednou objevit i můj nebo třeba Colinův příběh.

A pak Colin ztichl, protože už nebylo o čem povídat. Kolem nás vládla hluboká tma a my jenom seděli a pozorovali hvězdy, jako by to byl ten největší poklad na zemi.

„Měla by ses smát častěji," řekl mi Colin najednou. Jeho oči v oné tmě zářily. „Je... sluší ti."

Tváře mi zčervenaly a rychle jsem schovala obličej do klína. Kompliment mi už dlouhou dobu nikdo nesložil a mně bylo vždy, když se to stalo, strašně trapně. Vždycky jsem si myslela, že mi ostatní lichotí jen ze slušnosti a svá slova nemyslí vážně, ale Colin... u Colina to bylo něco jiného. Znělo to upřímně a šťastně.

„Ty... si myslíš, že..." začala jsem, ale pak zmlkla. Otázka se mi zasekla v krku a nemohla ven. Nedokázala jsem se zeptat na něco tak odvážného. Bála jsem se odpovědi, která mě mohla zranit. Soustředila jsem se na své prsty, na nehty, koleno - na všechno kromě Colina. Polkla jsem a tak tiše, jak jen to šlo, jsem se ho upřímně zeptala:

„Myslíš si, že jsem hezká?"

Nejspíš mě neslyšel, protože dlouhou dobu neodpovídal. Koutkem oka jsem viděla, že pořád bez mrknutí zírá nad sebe. Krátké vlasy měl zacuchané a na tváři mu hrál jemný úsměv. Pravděpodobně nad něčím přemýšlel. Nebo nad někým. Nedíval se na mě a já za to byla ráda.

„Fakt si myslíš, že něco jako krása existuje?" prohodil jakoby do větru. Teprve teď se otočil. „Já na ní nevěřím, víš? Na zevnějšku mi nezáleží. Záleží mi na tom, co má člověk uvnitř. To je pravý poklad, Vio. A každý by to měl pochopit." Odmlčel se a když viděl, že stále nejsem spokojená, dodal:

„Ale mám rád tvůj úsměv. Myslím ten opravdový a upřímný. Sluší ti. Jen je škoda, že ho používáš tak málo."

Po těle se mi rozlil hřejivý pocit, který jsem nedokázala definovat. Nebyli to žádní motýlci nebo jiná podobná hloupost. Bylo to něco, co zakořenilo hluboko ve mně a říkalo mi, že nic není ztraceno.

Už jsem chápala, proč se Colinovi tolik líbí hvězdy. Viděl v nich tu vnitřní krásu, kterou nikdo nedokázal pochopit. Viděl příběhy, které s sebou každé souhvězdí neslo. Hledal v nich vzpomínky a skrýval v nich bolest.

„Jessica, ta měla krásný úsměv," řekla jsem a věnovala mu ten svůj.

„Jo, úplně stejný jako máš ty." Jeho hlas byl prosycený jakousi melancholií. Smál se na mě a já na něj, ale jeho oči byly smutné. A já v nich našla sebe. Přesně takhle jsem se dívala na Nathana – na někoho, koho jsem z hloubi srdce milovala, ale nedokázala mu to říct. A tak jsem jen vždycky byla tam, když mě potřeboval a falešně se na něj usmívala, i když můj vnitřní hlas křičel a nabádal mě, abych ho chytila a nikdy nepustila. Abych mu řekla, že ho miluju.

„Ty... ty jsi do ní byl zamilovaný, že jo?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit.

Colin si objal kolena a jeho úsměv trochu ztuhl. „Jo," hlesl. „Ale ona do mě ne."

Jinak by neodešla, dokončila jsem za něj myšlenku. Nikdo z nás netušil, proč odešla tak daleko a nechala všechno za sebou. Vždycky, když jsem ji viděla venku s přáteli, vypadala šťastně. Když v den odjezdu brečela, myslela jsem si, že ji jen bolí se s námi loučit. Ale v hloubi duše jsem věděla, že kdyby ji to tak moc bolelo, zůstala by poblíž. Ozvala by se mi, ozvala by se Colinovi... Kdo ví, co ji k tomu všemu nutilo.

Sebrala jsem odvahu a položil svou dlaň na Colinovu - a on ji sevřel. Muselo být hrozné se na mě dívat, když jsem jí byla tolik podobná. Možná spolu dřív taky takhle sedávali a koukali se na hvězdy. Bylo to smutné.

V ten moment jsem se cítila mu být ještě o něco blíž. Oba jsme byli zlomení, ale byl mezi námi jeden obrovský rozdíl. Colin se dokázal usmívat, i když se nikdo nedíval. Zatímco já se po celém dni hroutila, plakala a proklínala sama sebe, Colin se pořád smál a dusil to v sobě.

„Tak. A teď k tobě, Vio. Co uděláme s Nathanem?"

Desátá kapitola za námi a my se pomalu ale jistě blížíme k prvnímu přání. Co myslíte, že si Via bude přát? A máte už nápady, co se stalo s Jessicou a proč se rozhodla odjet? A co bude s Nathanem - dá to s Viou dohromady? :)

Opět velký dík mým betám - jukněte prosím i na jejich profily:
pogmanka
vanessaaster