Evelyn na mě upřela vyděšený pohled. Ve světle zářící klenby okolo nás vypadala její tvář zvláštně namodrale. Jako kdyby strávila hodiny venku v příšerném mrazu. A stejně tak zněl i její ochraptělý hlas, když na mě promluvila.

,,Co to bylo?!”

,,Netuším...” hlesla jsem v odpověď a přála si, aby můj hlas nezněl tak roztřeseně – ačkoli oproti jejímu se zdál pevný a klidný. ,,Co teď?”

,,J-já nevím, nepůjdeme se podívat?”

,,Ne!” vyjekla okamžitě Claire. ,,Ne, to je pěkně špatný nápad…”

,,Jenže co když ten někdo, kdo křičel, potřebuje teď nutně pomoc?” vydechla roztřeseně starší z dvojčat.

,,A pak budeme nutně potřebovat pomoc i my!” pronesla slabě mladší.

Nastalo hrobové ticho. I bouře venku jako by nabírala druhý dech. Na pár okamžiků jsem slyšela jen prudké dopadání nedoceněných slzí nebes na sklo, jinak nic. Přesto mi ale připadalo, že ticho všude kolem mě křičí, že mi drásá uši svým vřískotem, ochromuje mě.

A něco ve mně se v tu chvíli pohnulo. V tom ohlušujícím tichu se najednou cosi úplně změnilo. Jen díky jedinému pohledu, který jsem vrhla po té podivné zářivé kupoli obklopující nás ze všech stran.

Když jsem si znovu prohlédla onu zvláštní, stříbřitě modrou stěnu, celou mou duší se náhle rozlil nepochopitelný, nicméně příjemný, hojivý klid. Jako kdyby ze mě najednou veškerý strach opadl, zmizel kdesi v hloubi srdce, opustil mě. Stála jsem tam a jediné, co jsem dokázala vnímat, byl ten úžasný klid.

Vždyť stíny z toho mraku temna na nás nemohly. A ve srovnání s děsem, který mě zaplavil, když jsem to mračno spatřila, se náhle zdálo všechno ostatní jako pouhá malichernost. Tady za tou stěnou světla se mi nemohlo nic vážného stát.

Nebála jsem se. Už ne. Ne o sebe, ne o sestry. Zůstala ve mně jen jedna poslední obava – o dívku, které patřil hlas, jenž se před chvilinkou roznesl celým domem.

,,Asi tu zůstaneme, máš pravdu,” vyrazila ze sebe Evelyn v tom okamžiku, modré oči upřené na Claire.

,,Já ne.”

Obě dvě se do mě v tu ránu zabodly pohledem, ve tvářích výraz napovídající, že to považují za pořádnou hloupost a pošetilost.

,,Jdu dolů,” oznámila jsem jim narovinu. Nemohla jsem tu přece jen tak zůstat. ,,Ta holka, co křičela, nemá žádnou zářící kupoli, aby ji ochránila před těmi stíny nebo co to bylo.”

,,Zářící kupoli?”

,,Stíny?”

,,Nepraštila ses do hlavy? Co to prosím tě meleš?” zamračila se Evelyn. ,,Jaká kupole a jaký do háje stíny?”

Zamrkala jsem a ukázala na stěnu světla. Byla kousíček od mých prstů, málem jsem se jí dotýkala. ,,Tahle přece.”

,,Suzie…” pípla Claire, ,,tady ale žádná kupole není.”

Zůstala jsem na ni jen bezhlesně zírat. Její slova mi znovu a znovu rezonovala v hlavě, jako ozvěna. Jak to myslí, že není? Vím snad, co vidím. A vidím rozzářenou zeď oddělující nás tři od zla tam venku.

,,Ale je!” pootevřela jsem překvapeně ústa, když jsem se konečně trochu vzpamatovala. ,,Copak ji nevidíte? Zahnala stíny z toho temnýho mračna, drží nás teď pod ochranou, aby na nás nemohly…”

,,Žádnej černej mrak ani stíny tu nebyly,” zavrtěla Evelyn rozhodně hlavou. ,,Nic z toho, cos řekla.”

,,Vím, co jsem viděla,” zamračila jsem se. ,,Bylo tu obrovský černý mračno, páchlo zlem. Lítaly z něj kusy temnoty, jako stíny. Dostaly se až k nám, málem nás pohltily jako ty křičí hlasy… Jenže pak se objevila ta záře z knihy a ochránila nás. Nešlo to přehlídnout, to světlo tu dokonce pořád je!”

,,My jsme ale nic neviděly,” zakroutila Claire pomalu hlavou. ,,E-Evelyn? Že ne? Suzie…”

,,Ale ne,” zašeptala brunetka vyděšeně.

,,Co je?”

,,Suzie, nic takového tady není a ani nebylo.”

,,Ne, to není možné…”

,,Evelyn má pravdu,” souhlasila Claire.

,,Tohle je… naprosto šílený,” vydechla Evelyn. ,,Táta a poslední slova, máma a ta zatracená koule, Claire a ten sen, teď ty a stíny a světlo. Do háje, zbývám už jenom já!”

Jako by mi hlava její větu odmítala zpracovat. Cože to právě řekla?

,,Ty myslíš, že jsem blázen?” mimoděk jsem zaťala pěsti. ,,Že jsem šílená?”

,,N-ne, jen…”

,,Jdu se podívat dolů,” obrátila jsem se zády k ní a čelem ke dveřím. Ucítila jsem, jak mě v očích zaštípaly palčivé slzy.

Jak tohle mohla říct? Já nejsem blázen. Nejsem! Bylo a je to skutečné, zrovna tak jako ta bouře za okny. Mrak, stíny i světlo. Tohle jsem si nevymyslela, ani náhodou ne. Pořád ještě jako kdybych slyšela úpění hlasů polapených v temných spárech, když jsem se zaposlouchala do okolního ticha narušovaného jen tlumeným bubnováním kapek do střechy.

Jenže proč v tom případě ani jedna z nich neviděla a neslyšela to co já? Proč právě teď nevidí, co vidím já?

Natáhla jsem ruku a konečky prstů ponořila do světla. Necítila jsem ho. Jako kdybych se dotýkala jen a pouze vzduchu. Zkrátka bylo jako obyčejné umělé světlo… A přece bylo tolik jiné.

Proč já ho vidím a ony ne?

Evelyn…

Prsty jsem si zaryla do dlaní a vrhla po sestře poslední, napůl vyděšený a napůl nevěřícný pohled. Pořád se tvářila stejně nekompromisně, skepticky a ustaraně zároveň. To mi naprosto stačilo.

Zhluboka jsem se nadechla a vyklouzla z pod kopule.

Očekávala jsem vlnu paniky a děsu. Jenomže žádná nepřišla. Ačkoli ono podivné světlo mě už neobklopovalo a pořád ještě jsem vnímala přítomnost toho mraku, strach jsem nedostala. Já totiž až nepochopitelně pocítila, že záře nedopustí, abych se stala jedním z těch zoufale křičících hlasů pohlcených temnotou. Že když budu potřebovat, objeví se znovu. Znovu mě ochrání.

Otevřela jsem dveře a seběhla schody dolů do jídelny.

Blázním? Nebo blázní moje sestry? Celá naše rodina nikdy nebyla normální. Takže teď přišla řada na mě, na ně, nebo co se děje?

Co jestli Evelyn…

Pak moje zmatené úvahy přerušil silný závan větru. Vletěl mi do hlavy a všechny ty myšlenky roztrhal na cáry. Pouze proto, aby je vzápětí nahradila jen jedna jediná.

Vítr, jenž ke mně zalétl skrz okno.

Okno, které jsem zaručeně neotevřela ani já, ani jedno z dvojčat.

Bezděky jsem se přikrčila a polkla. Tohle se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. To okno bylo zavřené. Rozhodně zavřené. Nikdo jsme neměl sebemenší důvod ho otvírat.

Záclona se zatřepetala ve větru. Otřásla jsem se. Možná jsem se přímo neděsila, ale příjemné mi to rozhodně nebylo. Připadalo mi, že když skrz okno hledím ven do tmy, dívám se do chřtánu obrovité šelmy. Každou chvilku se na mě vrhne, jestli nic neudělám...

Přiskočila jsem k oknu a přirazila obě jeho doširoka rozevřené části k sobě. Ačkoli to byla jen hloupost, pořádně jsem si oddychla, když jsem uslyšela zvuk značící, že je zavřené.

Tak. Teď musím najít tu dívku.

A pak se ozvala rána a zvenku na sklo narazil čísi obličej.

Leknutím jsem sebou trhla a srdce mi vynechalo jeden úder. Zalapala jsem po dechu. Teprve pak mi došlo, komu ta tvář přitisknutá na skle, s očima vytřeštěnýma hrůzou a pusou zkroucenou do něčeho připomínajícího němou prosbu o pomoc, patří.

Agnes Cooperové.

Zrzavé dceři knihovnice, která nám ráno půjčila tu záhadnou knihu. Knihu, kterou nikdo z nás nedokázal přečíst a která vytvořila tu zářivou bariéru.

Dívce, která křičela.

Bezpochyby.

Okno jsem otevřela ještě rychleji, než jsem ho před malou chviličkou zavírala, a tu zpropadenou křišťálovou kouli stojící na parapetu rychlostí zvuku přemístila na stůl. Agnes se okamžitě začala škrábat dovnitř. Natáhla jsem k ní ruce, abych jí pomohla, hlavně ať už venku nemusí trávit ani vteřinu. Ne když to temné mračno tam stále ještě musí někde viset.

Teprve když stanula na podlaze, přirazila okno a celá promočená a rozklepaná se zhroutila podél stěny na podlahu, uvědomila jsem si plný rozsah situace.

Jak se sem pro všechno na světě dostala?

,,Jsi v pořádku?” sklonila jsem se k ní starostlivě.

,,Suzie,” chytila mě vystrašeně za paže a pokusila se znovu postavit na nohy. ,,Tam venku…”

,,Co tady děláš, Agnes?” zamrkala jsem a přerušila ji. Snad mi ani nedošlo, že se mi něco naléhavého snažila sdělit.

,,Nevím,” vydechla roztřeseně. ,,Já to vážně nevím… Zamykala jsem knihovnu, když se ta bouře doopravdy rozběsnila. Chtěla jsem jít co nejrychleji domů, ale…” zalapala po dechu, ,,ale něco jako by mě volalo k vám. Musela jsem sem jít, ten pocit byl tak neodbytný…”

,,Tys šla celou tu cestu v téhle bouři?” ruka mi vyletěla k ústům. ,,Jak…?”

,,Netuším, prostě jsem tady. Dostala jsem se i skrz tu rozvodněnou ulici.”

,,A co že jsi to viděla venku?” zaplavily mě smíšené pocity. Nechápavost, jak se sem zvládla ve zdraví dostat, a jiskřička naděje, že by i ona mohla zpozorovat to mračno temna a tím pádem i záři bdící nad mými sestrami.

Jenže ta naděje se vzápětí rozplynula jako ty stíny, když je zalilo světlo.

,,Nic jsem neviděla,” zavrtěla hlavou. ,,Jen jsem…” objala si tělo rukama, znovu zakroutila hlavou a otřásla se. ,,Jen jsem to cítila. Strach a hrůzu. Jako by tam bylo něco, co mě donutilo se takhle cítit…”

Zůstala jsem zticha. Vůbec jsem netušila, co bych jí na tohle měla odpovědět. Že jsem vnímala to samé, jenomže navíc ještě viděla věci jako nikdo jiný? Že je se mnou buď něco silně v nepořádku, nebo se něco děje s nimi všemi?

,,Víš co, pojď nahoru,” vypravila jsem ze sebe nakonec. ,,Za Evelyn a Claire. Měly strach, co se stalo… Počkej,” lehce jsem přimhouřila oči, ,,co že se to přesně stalo? Proč jsi křičela? Hrůzou?”

,,Ne,” opět jsem se dočkala zavrtění hlavou. ,,To bylo, když se otevřelo to okno. Respektive když ho někdo otevřel. Jen… jen silueta, možná dvě, já nevím, spíš to byla jen hra světel a stínů, ne skutečný člověk. Ale vyděsilo mě to. A nervy jsem měla už tak napnuté k prasknutí kvůli tomu, co tady tak nějak visí ve vzduchu… Suzie, co se to tu děje?”

,,Já nevím,” pokrčila jsem bezradně rameny a vykročila ke schodům.

Visí ve vzduchu. Co? Mrak zla. A něco hodně, hodně divného, protože jsem upřímně pochybovala, že by stíny rozrazily okno. Když se dostávaly do našeho pokoje, protáhly se škvírami, žádné rozevírání oken. Proč by to tady dělaly jinak?

Jestli tedy nějaké stíny vůbec byly…

Jestli to nebyly jen halucinace, příznaky šílenství…

,,Agnes?!” vytrhl mě ze zamyšlení hlas Evelyn. ,,Tos křičela ty? Co se stalo? Jsi v pořádku? A co tu do háje děláš?!” vychrlila vzápětí na zrzku během několika sekund.

,,Nemohla bych se nejdřív převlíct?” svezla se mladá knihovnice na nejbližší postel – tu Evelyninu.

,,Zvedni se, namočíš mi matraci a peřinu a vůbec celou postel!” nakázala jí nekompromisně majitelka. ,,Suzie ti něco půjčí, oblečení mě a Claire by ti bylo velký.”

,,Můžeš si sednout ke mně,” nabídla jemně blondýnka. ,,Evelyn nemá kouska citu v těle, že?” věnovala dvojčeti ne právě přívětivý pohled.

Ani Agnes si nevšimla, že by tu snad byla nějaká zářivá stěna. Já ji ale pořád viděla, znovu už jsem stála těsně vedle ní a přehrabovala se ve skříni. Ozařovala mě svým svitem. Jako kdyby se hvězdy snesly na zem, přesně tak to světlo vypadlo. Jako hvězdy.

Hvězdy.

Potřásla jsem hlavou a hodila po kamarádce první oblečení, které mi přišlo pod ruku. Velikost jsme měly stejnou, netřeba vybírat něco speciálního.

,,Takže ty vlastně nevíš, co tady pohledáváš, a tvrdíš nám, že se ti venku fyzicky nic nestalo, ačkoli tam panuje tohle počasí,” shrnula právě Evelyn zrzčino vyprávění o její cestě z knihovny. ,,Suzie? Nevíš, jestli je to bláznovství nakažlivý? Jestli jo, fakt upřímně doufám, že jsem imunní. Nerada bych se zcvokla jako vy všichni kolem mě.”

Claire jen stiskla ublíženě rty, já znovu zaťala pěsti. Agnes přelétala pohledem z jedné na druhou a z druhé na třetí.

,,Šílený to bezpochyby je, ale já za to nemůžu,” zarazila se očima na krátkovlasé brunetce. ,,Ani Suzie. Takže tvoje poznámky nejsou tak úplně na místě.”

,,No jo pořád,” protočila Evelyn očima. ,,Ale co mi fakt nejde na rozum, je to okno.”

Povzdechla jsem si a pěsti zase uvolnila. Jen proto, abych mohla přistoupit pod zasklený otvor ve střeše, položit na něj dlaně a zvednout hlavu. Hledala jsem to mračno.

A našla jsem ho. Vznášelo se přímo nad naším domem a stíny vířily všude kolem něj.

Fantazii jsem měla dost bujnou vždycky. Uvažovala jsem nad maličkostmi, hledala skryté významy, viděla věci tam, kde nikdo jiný ne. Jenomže na tohle to nestačilo. Žádná moje úvaha, skrytý význam nebo příliš velká fantazie nemohla nechat vzniknout tohle.

Na to jsem prostě neměla.

Znovu se oslnivě zablesklo. Jen na okamžik. Na pouhých několik vteřin. A následovalo ohlušující zarachocení hromu. Přímo nad hlavu mi hlasitě dopadaly kapky a rozbíjely se o sklo.   Jako by byly vážně úplně bezcenné…

Další blesk. Jasný a nepřehlédnutelný. Ale jen na chviličku. Přesto když pak zmizel, něco po sobě zanechal. Hrom. Ozvěnu svého života, jež ho připomínala ještě dlouho poté, co zhasl.

Žít život s posláním a zemřít obklopen nenávistí téměř bez povšimnutí, nebo žít bez něj a přesto po sobě zanechat tak silný dojem?

Snad kdyby šlo obojí… Chtěla bych jen najít ten zlatý střed. Chtěla bych mít svoji roli v příběhu, v němž jsou všichni lidé postavami velkého vypravěče, jehož totožnost jim však zůstává skryta. Chtěla bych, aby ta role nezůstala bez povšimnutí, aby byla oceněna. A chtěla bych, aby se na mě ihned po smrti nezapomnělo, abych po sobě nechala ozvěnu dávných časů, jež by všem duněla v hlavě ještě dlouho poté. Jako blesk stvořený z dešťových kapek, jehož účelem není ničit, ale dávat život. Který v sobě nese krásu, sloučení neslučitelného… A zanechává dojmy. Není zbytečný. A pamatují si ho.

,,Suzie!” ucítila jsem lehký dotek na rameni.

Škubla jsem sebou a otočila se, vytržená z myšlenek. Agnes, už v suchém oblečení, mi položila ruku na rameno a naklonila pihatou tvář ke straně. Zřejmě se na něco ptala.

,,Promiň, cože?” pousmála jsem se omluvně. ,,Říkala jsi něco?”

,,Já nic, ale Evelyn jo,” pokývla hlavou směrem k mé sestře.

,,To okno,” zopakovala brunetka. ,,Tys viděla někoho, jak ho otevřel, Agnes?”

Přikývla. ,,Ale… nevím, jak to popsat. Nevypadalo to jako lidská postava, spíš jen jako její stín na zdi… Nejsem si jistá, jestli si se mnou jen nehrál zrak.”

,,A Suzie, všimla sis, že by něco zmizelo?” směřovala sestra další otázku na mě.

,,Nevšimla, nenapadlo mě se po něčem dívat,” zakroutila jsem hlavou. ,,Já myslela, že to byl prostě jen… stín.”

,,Pro jistotu se zajdeme podívat,” rozhodla krátkovláska.

,,Evelyn, víš to jistě?” zarazila ji Claire vystrašeným hlasem. ,,Dolů? Teď? Před chvílí ses odsud odmítala hnout… A já osobně bych tu radši zůstala.”

,,Před chvílí se mi jen tak neotvíraly okna v domě,” zavrčela v odpověď. ,,Navíc to beztak nic nebude, nejspíš vítr a hra světel, jdu tam jen pro jistotu. Nic se mi ani nemůže stát. Slyšela jsi to sama, ten křik byl jen důsledek napjatých nervů.”

,,Já tu zůstanu,” přitiskla se Claire ke zdi, když zaburácel další hrom.

,,Nemůžu za to, že seš srab,” převrátila Evelyn oči v sloup. ,,Vy jdete, nebo…?”

,,Počkám s Claire. Nemám zájem se tam vracet, stačilo mi to jednou.”

,,Jdu,” přikývla jsem ve stejném okamžiku.

,,Sláva.”

Společně jsme přeci jen opatrně sešly po schodech. Co kdyby to doopravdy byl nějaký člověk a zrovna teď se nacházel v jídelně? Evelyn si mohla říkat, co chtěla, ale já věděla, že ani ona z toho nemá dobrý pocit. Vlastně ho musela mít dost špatný.

Tak jako my obě, když jsme sestoupily dolů. Protože první, co nás uvítalo, byl ledový vítr s krůpějemi deště.

,,No do háje,” vydechla Evelyn a vrhla se k oknu.

Já však měla důležitější starosti. Zrak mi padl na stůl. A srdce se mi zastavilo.

Vždyť přece… Vždyť jsem ji tam odkládala! Tím jsem si byla skálopevně jistá. Jenomže… ona tam teď neležela. A ani nikde okolo.

Nikde.

Mamčina křišťálová koule byla pryč.