Neměly dobrej plán.

 To jsem mohla s naprostou jistotou zkonstatovat, když jsem se někdy kolem deseti večer snažila přestat třást a vzpomenout si, jak se dýchá. Suzette mě starostlivě držela okolo ramen a já neměla ani dost sil na to, abych ji odstrčila. Zato kdyby se zkusila třeba jen přiblížit Juniper, vsadila bych se, že by se mi síly zázračně vrátily.

 Procvičování mých schopností totiž skončilo tak, že po nějaký době, kdy jsem se snažila vyhnat z hlavy všechny myšlenky a nechat tam prázdno nebo jen jednu neškodnou věc, mě znova strčila před zrcadlo-bránu. Snažila jsem se ji varovat, že to není dobrej nápad, že se mi nahlížení ani tentokrát nepovede a že fakt ještě nejsem připravená. Jenže mě neposlouchala, jak jinak, a nakonec mě do pokoje k zrcadlu prakticky strčila. A já se do něj koukla. Možná z části i proto, že jsem doufala, že se potvrdí moje slova a Juniper příště na podobný nápady hezky rychle zapomene.

 Ale protentokrát mě dostala, kam chtěla, a měla vyhráno.

 Teda jak se to vezme. Maximálně na chvíli, protože jsem samozřejmě měla pravdu. A ne, prokázat ji mi za to nestálo.

 Pořád ještě jsem před sebou viděla temnou místnost a bledou postavu s rozcuchanými vlasy a vytřeštěnýma očima. Pořád jsem před sebou viděla mámu. A nedokázala jsem ani poznat, jestli mi Anastasica ukázala skutečnost, nebo jenom iluzi, aby mě vyděsila. Tak nebo tak, povedlo se. Od mýho druhýho nahlížečskýho zážitku uběhla půlhodina a já se zatím nezvládla ani postavit na nohy. Ne od chvíle, kdy jsem utekla pryč a zhroutila se na nejbližší postel v pokoji vedle.

 A taky jsem před holkama nemohla dál tajit, že jsem zkoušela svoje schopnosti už včera. Po tom, co se Juniper zmínila, že na druhý pokus to celkem ušlo, a já jí div nevyškrábala oči (radši se pak ztratila z místnosti s tím, že se vrátí, až se trochu uklidním, což bylo víc než moudrý), jsem jim to musela říct. A momentálně jsem byla na nejlepší cestě k šílenství.

 Celou dobu jsem měla podezření, že moje schopnost nebude jen tak něco. A můj úsudek se očividně nespletl ani v tomhle případě. Mohla bych si otevřít věštírnu.

 Dveře pokoje klaply a Suzie mi stiskla rameno pevněji. Vzhlídla jsem od podlahy, do který jsem se snažila vyvrtat očima díru, a zabodla do černošky nasupený pohled. Otevřela pusu, že něco řekne, jenže já ji kupodivu předběhla.

 ,,Co to sakra bylo, zbláznila ses?! Doufám, že ses zatraceně dobře bavila, protože já teda ani trochu."

 Spíš než promluva to bylo zavrčení.

 ,,Neudělala jsem to proto, abych se pobavila," prohlásila Juniper a založila si ruce na hrudi. ,,Možná tě to překvapí, ale nedělá mi radost vystavovat Anastasičině vlivu ani tebe, ani nikoho jiného. Ale potřebovali jsme, aby ses pokusila nahlédnout do Ezari znovu."

 ,,Potřebovali? Uvědomuješ si vůbec, že se nám úplně všechno podělalo? Celej plán na průchod do jejího světa!" Rozhodila jsem rukama. Fakt jí to nedošlo, nebo jenom hrála blbou? ,,Viděla mi do hlavy, chápeš? Viděla, co máme v plánu. Ví, kdy a který brány použijeme, počká si na nás. A nazdar."

 Juniper se ze rtů zformoval slabý úsměv. ,,A o to taky šlo."

 Zírala jsem na ni, jako by se pomátla. Čemuž bych klidně i fakt věřila. ,,Nechat se chytit a radši ani nechci vědět co všechno dalšího?"

 ,,Ne," nenechala se mnou jako obvykle vůbec rozhodit. ,,O to, aby viděla, co chystáme."

 ,,Cože?" nakrčila nechápavě čelo Claire.

 Mně už ale pomalu začínalo svítat. No jasně. ,,Tys mě tam strčila, abych…"

 ,,Jo," přikývla a její úsměv se rozšířil. ,,Abys Anastasicu zmátla. Protože teď bude počítat s tím, že se chystáme udělat to, co vyčetla z tvojí hlavy."

 ,,Ale my teda projdeme jinudy ve skutečnosti," luskla prsty Agnes, jak se snažila zorientovat, a já se pobaveně ušklíbla. ,,Což ona nebude čekat." Pak se ale zamračila. ,,Jenže skočí nám na to?"

 Juniper pokrčila rameny. ,,Bude muset, protože jí dáme důkaz, že postupujeme přesně tak, jak si zjistila od Evelyn."

 Suzette zvedla hlavu. ,,Jakýpak?"

 ,,Myslíš, že jsem nechala Agnes listovat knihou jenom tak?" Juniper na sebe byla očividně hrdá. Nebo na Georgiu, Pamelu nebo kdo s tímhle plánem vůbec přišel. ,,Našla jsi, co jsem po tobě chtěla?"

 ,,Našla nakonec," přikývla trochu zmatená zrzka. ,,Tady máš."

 Ochránkyně si převzala z její ruky nějakej papírek a spokojeně přelítla očima po textu na něm. ,,Výborně."

 ,,Co je to?" pípla zvědavě Claire.

 ,,Slovo, kterým se otevírá brána, k níž za chvíli vyrazí teta s mámou, napsané v našem jazyce."

 Takže i tvrzení, že jsou dávno pryč, byla lež. Nejspíš aby dodala celý historce na uvěřitelnosti. Já si otevřu věštírnu a ona vlastní knihkupectví, fajn vyhlídky do budoucna.

 ,,Slovo?" zamrkala Suzie. ,,Je třeba pronést nějaké slovo, aby se brána otevřela?"

 ,,Ano. U většiny bran to probíhá jinak, jak ostatně samy uvidíte za chvíli. Tahle ale k většině nepatří. Projít jí může jenom ten, kdo přečte slovo do ní vyryté. A to je napsané v jazyce hvězd." Juniper se významně podívala na knihovnici.

 ,,Takže ho přečte jenom Čtenář," doplnila užasle Agnes. ,,Tedy já."

 ,,Přesně tak. Proto dáme tenhle papír mámě a ona pak před branou vysloví, co je na něm napsáno. A když potom spolu s tetou projdou do Ezari, stíny si budou myslet, že jedna z nich musí být Čtenářka. Čímž se potvrdí informace, které má Anastasica od Evelyn."

 ,,A to je důkaz, který ji přesvědčí, že postupujeme podle původního plánu." Nemohla jsem si pomoct, začala jsem se usmívat taky. Nebo možná spíš šklebit. Tohle by mohlo vyjít. Mohlo. A i když jsem to uznávala nerada, bylo nutný mě posadit před zrcadlo znova a nic mi předem neříct. Kdybych o skutečným plánu věděla, Anastasica by se o něm dozvěděla taky.

 Teď jsme ale měly šanci. Teoreticky. Jestli se Ochránkyním povede odlákat stíny dost dobře a na dost dlouho. Což nebude žádná sranda.

 Polkla jsem.

 ,,Kudy tedy projdeme?" chtěla vědět Suzie.

 ,,Naší branou," potvrdila Juniper myškenku, která se mi hned vynořila v hlavě. ,,Nemá smysl chodit někam jinam. Otevřeme průchod v jedenáct hodin, to už by měly být máma s tetou v Ezari a stíny u bran, o kterých jsme tvrdily, že je použijeme."

 ,,A když nebudou?" hlesla Claire, což byla celkem oprávněná otázka. ,,Co když to nevyjde?"

 ,,Pořád u sebe máme knihu." Ale neříkala to moc nadšeně.

 ,,A proč prostě knihu nevezmeme a neprojdeme a nevykašleme se na nějaký plánování?" zamračila se Agnes.

 Zkřivila jsem čelo. Ještě lepší otázka.

 ,,Protože v takovým případě se za námi stíny potáhnou od brány až k hradu. Nebudeme se od sebe moct hnout, aby se někdo nedostal z dosahu knihy. Přivedeme je k nevinným lidem a k sídlu Ochránců. Sice bychom byly pod ochranou a nemusely vymýšlet plán, ale…" máchla rukou, jako by chtěla ukázat na svoje předchozí slova.

 Suzette přikývla. Já taky. Měla pravdu.

 Výjimečně.

 Na krátkou chvíli se rozhostilo přemýšlivý ticho.

 ,,Takže kdy Georgia a Pam vyrazí?" přerušila ho nakonec knihovnice. Kdo jinej. Vždycky mluvila z nás všech nejvíc a být zticha jí fakt nešlo, když si teda zrovna nečetla. Třeba se v budoucnu aspoň postará Juniper o tržbu.

 ,,Hned," vrhla ta rychlý pohled na hodiny. ,,Není třeba dál čekat. Dej mi ten papír."

 Poslechla.

 Černovlasá vyšla z pokoje a nechala za sebou pootevřený dveře. Na chodbě se ozvaly kroky a objevily dvě postavy v pláštích.

 Popřály si navzájem hodně štěstí, zopakovaly, že se všichni sejdeme zítra v tom sídle na druhý straně, a slibovaly si, že bude všechno v pořádku a nic se nestane. Musela jsem si odfrknout.

 Naivní. Něco se stane určitě, o to bych se klidně vsadila. Jediná otázka byla co.

 Juniper a Pam si pověděly, jak se mají rády, pak je dívka obě objala a s dalším slibem, že nás bezpečně provede branou a dostane do cíle, se za nima dívala, dokud nevyšly ze dveří ven do tmavý noci. Měla jsem dojem, že vidím, jak má pokleslý ramena.

 Když se vrátila k nám, držela se už ale zase hezky rovně. Jenom v očích měla nepřítomnej pohled. A mně jako kdyby až v tuhle chvíli došlo, do čeho se vlastně pouštíme. Věděla jsem od začátku, že je vysoká pravděpodobnost, že se něco pokazí, ale až teď to na mě dolehlo celou vahou. Může to skončit špatně. V mnoha významech toho slova. Včetně toho, že už Georgiu ani Pam nikdy nemusíme znovu vidět.

 Ne že bych pro ně zvlášť truchlila, skoro jsem je neznala a navíc mě většinu času štvaly. Ale stejně se mi při tý představě zvláštně sevřelo srdce. A z pohledu do obličeje Juniper mi bylo víc než jasný, že přesně z toho má taky strach.

 Ještě aby ne, znamenaly pro ni mnohem víc než pro mě.

 Jakmile si všimla, že se na ni dívám, nasadila na tvář nic neříkají výraz a otočila se radši k ostatním. Je oklamat mohla, ale mě těžko. Schovávala jsem se za podobný masky furt, poznala jsem, kdy je klid skutečnej a kdy ho člověk jenom hraje. Ale sestry ani Agnes ne, takže jsem se zařídila stejně jako Juniper. Jestli jim moje předstírání pomůže, prosím. Byla jsem fakt dobrá.

 Aspoň obvykle a dnešek byl všechno, jen ne obvyklej.

 Asi za dvacet minut se moje spojenkyně v hraným klidu zvedla a vrátila se s plnou náručí podobnýho oblečení, jako měla na sobě. Když jsem uviděla dlouhý kápě, košile s volnými rukávy, dost divný kalhoty a vysoký boty, div jsem nezačala ječet. A tomu, aby mi obočí nevystřelilo až ke stropu, jsem zabránit už fakt nedokázala. Zato Suzie s Agnes vypadaly, že se nemůžou dočkat, až si na sebe něco z toho navlíknou. Jak jinak. Claire působila trochu vyjukaně, ale ani to mě nepřekvapovalo.

 Zvedla jsem jednu z bílých košil dvěma prsty z postele a zašklebila se na ni. Fajn. Tak do toho.

 Vrchní kus oblečení brzy následovaly hnědý kalhoty, kožený boty a stejnej tmavej plášť, jako měla Juniper. Oblečení mi pořádně nesedělo, za košili jsem musela v jednom kuse popotahovat a na zápěstí, kde byly jinak volný rukávy stažený, mi byla těsná. Sestrám zase ty jejich dlouhý a Agnes dost volná.

 Hádala jsem, že to všechno musí patřit naší průvodkyni. Musela tu přece mít věci, v kterých chodila do Ezari, a velikost by seděla.

 ,,Menší vám bohužel neseženu," omlouvala se holkám, čímž potvrdila moje úvahy. Pak se ale koukla na mě, zamračila a naklonila hlavu. Přejela si mě přemýšlivým pohledem. ,,Hmm. Vydrž chvilku."

 Když chvilka uplynula, podala mi košili o pár čísel větší a já ji beze slova přijala. Bylo mi vcelku ukradený, kde ji vzala, hlavně že mi sedla líp. Agnes si svoji stáhla páskem a konečně jsme byly podle všeho připravený vyrazit. Tak nějak.

 Měřila jsem si v koupelně naposledy samu sebe v zrcadle a snažila se uklidnit srdce, který mi z ničeho nic začínalo bít rychleji. Do háje s tím. Nechtěla jsem, aby na mně bylo vidět, že se mi svírá žaludek. Nebo aby si někdo všiml, že se mi třesou prsty. Stiskla jsem je do pěstí a založila si ruce na hrudi.

 Tak fajn. Tohle se zvládne. Musí. Závisí na tom až moc věcí, než abysme si mohly dovolit udělat chybu. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pak vyšla z koupelny, jako by se mi vůbec nechtělo zvracet.

 Přesunuly jsme se před pokoj s tou prokletou bránou a když nás Juniper všechny přejela očima a stiskla kliku, ucítila jsem, jak mě Claire chytila za paži. Suzette si se mnou vyměnila dlouhý pohled a já se ze všech sil snažila nedat na sobě znát nervozitu. Sdělit jí tak, že všechno bude v pohodě, i když jsem tomu sama nevěřila. Dokonce i Agnes se na mě přes rameno ohlídla a udělala mimoděk krok dozadu.

 Nikdo z nich se nepohnul, dokud jsem nesebrala všechno odhodlání, který se ve mně nahromadilo a zůstalo po dvou nahlížečských zážitcích, a nevykročila za Ochránkyní dovnitř do místnosti. Dvojče se mě dál odmítalo pustit.

 Úmyslně jsem se vyhnula pohledu do zrcadla a zabodla oči Juniper do zad. Jestli se Suize a Claire, nebo klidně i jen Agnes, i když umí být pěkně otravná, něco stane, do konce života to jí ani Ochráncům nezapomenu.

 Když jsem ale přestala zírat na její kapuci a rozhlídla se kolem, něco bylo jinak.

 Netrvalo mi dlouho přijít na co. Zdi. Kamínky na nich nesvítily.

 ,,Brána je zavřená," uslyšela jsem Juniper, která si nejspíš všimla mýho pohledu. ,,Proto nesvítí. A proto se teď můžeš klidně podívat do zrcadla, nic se nestane. I pro nahlížení je třeba, aby byla otevřená."

 Bezva. Nijak jsem nereagovala. Soustředila jsem se jen na to, aby se mi přestaly třást kolena a svírat vnitřnosti. Zatracená práce! Nesnášela jsem svoje srdce za to, že mi mlátilo v hrudi, jako by mi chtělo rozbít žebra. A plíce za to, že se odmítaly pořádně nadechovat. Já se nechtěla bát, sakra. Rvala jsem se s tím pocitem, jako jsem se kdysi ve škole prala s děckama, který se pošklebovaly Suzette. A že jsem se prát fakt uměla. Jenže moje tělo mě teď absolutně odmítalo poslouchat. Jako kdyby mi vůbec nepatřilo.

 ,,Vyjde to," zkoušela nás, a nejspíš i sebe, uklidnit Juniper. ,,Všechno - "

 ,,Mohla bys už laskavě začít?" vyjela jsem na ni. Ať už to máme za sebou, jinak mi přeskočí. Jestli se to má pokazit, tak radši hned než za hodinu. Nejistota uměla být horší než špatnej konec. A ona to jenom protahovala zbytečnýma řečma, který na uklidnění pomáhaly asi stejně jako čokoláda na hubnutí.

 Musela chápat, jak mi je, protože se se mnou nehádala. Jen si sáhla za košili a vytáhla do slabého světla hvězd, co zalévalo místnost, přívěsek, který jí visel na krku. Suz se ostře nadechla. Claire mi drtila paži svými prsty a já se mimoděk natáhla volnou rukou po dlani svojí druhý sestry. Ta chytila za loket Agnes, která pevně svírala popruhy vaku s knihou na svých zádech.

 Oči nás všech se upíraly na štíhlou postavu Juniper před zrcadlem a já byla přesvědčená, že mi srdce každou vteřinou vystřelí z hrudi. Obrovskou silou vůle jsem se nutila nechat na tváři chladnou masku, ale nejspíš se mi to stejně nedařilo. Nehty volný ruky jsem si zaryla hluboko do kůže.

 Ochránkyně si položila přívěsek do dlaní a zvedla ruce k tváři. Ze strany jí na obličej dopadalo slabý světlo hvězd a mně skoro přišlo, že jejím rysům propůjčuje nějaký zvláštní magický vzezření. Pak se Juniper obrátila k zrcadlu a zhluboka se nadechla.

 Světlo jí ozařovalo vlasy, když otevřela pusu a zašeptala: ,,Accula noil."

 A vzápětí se stěny okolo nás rozzářily.

 ,,Páni," uklouzlo Agnes a div si neukroutila krk. Suzie jen třeštila oči.

 Ochránkyně jim ale nenechala dlouhou dobu na obdivování zdí. S přívěskem v dlaním přistoupila k zrcadlu a já se ze všech sil snažila soustředit na ni a ne na tmavou skleněnou plochu. I když jsem pochybovala, že začne černat, protože Juniper najednou zvedla ruce nad hlavu a rám zrcadla se rozzářil tlumeným stříbřitým světlem.

 A bylo to.

 ,,Pojďme. Nemáme času nazbyt," vyzvala nás a jen se ohlídla přes rameno, než jako první vkročila do zrcadla.

 Claire se zajíkla. Držela se mě jako klíště a já slyšela v uších svůj vlastní tep. Ale sakra. Jestli nepůjdu za Juniper já, tak ostatní taky ne. Zaťala jsem zuby.

 Vzpomněla jsem si na mámu. Na to, čím vším už si v životě prošla a čím si možná prochází teď. Potřebovala nás a jestli jsem kvůli tomu, abych se za ní dostala, musela prolízt bránou do jinýho světa, tak ať.

 Pustila jsem Suzettinu ruku a udělala prvních pár kroků blíž. Dívala jsem se tam, kde by měl být můj odraz, ale viděla jsem jenom prázdno. Nebylo tam nic, sklo zmizelo. Místo něj se v rámu hromadilo něco, co mi ze všeho nejvíc připomínalo temně šedou mlhu nebo kouř.

 Do paže se mi zaryly sestřiny prsty. ,,Ev…"

 ,,Chceš tu radši zůstat a na mámu se vykašlat?" zavrčela jsem na ni. Samozřejmě že se bála. Já taky, zatraceně. Ale aspoň jsem se snažila předstírat, že ne.

 A tak jsem, dřív než jsem si to kvůli ní stihla rozmyslet nebo než mě stačila strhnout zpátky, překonala vzdálenost posledních několika kroků, co mě dělily od zrcadla, zadržela dech a vstoupila do mlhy.

 Byla tam tma. Neviděla ani neslyšela jsem nic, dokonce ani zvuk vlastního dechu. Jen jsem podvědomě cítila, jak se kolem mě ovíjí a objímá mě. Byla tu prostě prázdnota, tady mezi světy nic neexistovalo. Kupodivu se mi nechtělo panikařit, ale taky jsem tady ani náhodou nehodlala zůstávat dýl, než bylo bezpodmínečně nutný, takže jsem několika rychlými kroky opustila místo mezi světy stejně rychle, jako jsem do něj vkročila. A spolu s dvojčetem jsem se vynořila uprostřed lesa.

 Vzduch byl cítit stejně jako v našem světě, když jsem se ho poprvý nadechla.

 Ohlídla jsem se na bránu a místo zrcadla jsem uviděla dva stromy, co se ve výšce kolem dvou metrů nad zemí srůstaly dohromady. Dole tím pádem mezi jejich samostatnými kmeny vznikalo něco jako zalomený oblouk. Po mlze mezi nima nebylo ani stopy. Nejspíš byla vidět jen na straně, kterou se do brány vcházelo.

 Claire se celá klepala, sotva se dokázala udržet na nohou. Ale byla v pohodě a já taky. Prošly jsme, zvládly jsme to. A co bylo ještě podstatnější, necítila jsem přítomnost žádných stínů.

 ,,Nejsou tu," potvrdila Juniper moje myšlenky, když jsme se střetly očima. ,,Vyšlo to."

 Pohled mi spadl k jejímu krku a zamračila jsem se.

 Předtím jsem si nevšimla, že by její přívěsek zářil. Ale teď z něj vycházelo slabý namodralý světlo a vypadal podobně jako jeden z kamenů na zdech kolem zrcadla.

 Otevřela jsem pusu, že se zeptám, ale v tu chvíli zpod oblouku vyšly Agnes se Suzette. Juniper zamumlala nějaký slova jako na druhý straně, znova zvedla ruce a když se otočila od brány zpátky k nám, světlo z jejího krku bylo pryč.

 Vyměnily jsme si s holkama úlevný, povzbudivý pohledy, jak to jenom v tmavým lese šlo.

 ,,Tak jsme to - " začala zrzka a rty už se jí zvedaly do úsměvu, když ji přerušilo hlasitý zalapání po dechu.

 Claire sebou trhla a mně se ten můj zasekl v krku. Juniper se zlomila v pase. Jednou rukou opírala o strom a křečovitě zatínala prsty do kůry, druhou si tiskla k hrudi a dál se marně pokoušela nadechnout. Suzie se k ní vrhla, chytila ji okamžik předtím, než ztratila rovnováhu, a Ochránkyně se jí prakticky zhroutila do náruče.

 ,,Co se děje?" hlesla vyděšeně. ,,Juniper, co je ti?"

 Neodpovídala jí. Možná skoro minutu a když se konečně sebrala, ostře vtáhla vzduch do plic a odstrčila ji od sebe.

 Měla úplně zastřený pohled a zděšeně vrtěla hlavou.

 ,,Něco se stalo. Něco… něco je špatně," vyrazila ze sebe.

 Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že to myslí vážně a říká pravdu. Okamžitě jsem se rozhlídla kolem a zaťala všechny svaly v těle. O co šlo? Stíny? Vrátily se?

 Jen při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech.

 Pak se ale Ochránkyně otřásla, jako by ze sebe sklepávala zlý pocit, a do očí se jí vrátil jasný pohled. ,,Ne, nejde o stíny."

 Ani jsem se nemusela ptát nahlas, snadno uhodla, co nás okamžitě všechno napadlo.

 ,,Ale musíme od brány pryč, než se vrátí," prohlásila rozhodně. Jako by se před chvílí vůbec nekácela k zemi. Nebo jako by to hodila za hlavu, protože byly důležitější věci, na který jsme se teď musely soustředit. ,,Okamžitě. Běžte."

 A s tím se rozběhla k okraji lesa a my ji následovaly.