Když jsem se vrátila do pokoje, Suz si všimla mýho výrazu, okomentovala ho jako prazvláštní a chtěla samozřejmě hned vědět, jestli se něco děje. Jenže na vysvětlování, co se stalo v tý místnosti, jsem fakt neměla náladu. Poslední, co jsem chtěla, bylo vracet se tam. I kdyby jenom tak, že bych jim popsala svoje zážitky z nahlížení do jinýho světa. Odmítala jsem se o tom bavit. To snad mohlo počkat na jindy.

 Takže jsem odpověděla, že jsem si byla trochu přátelsky pokecat s Juniper a že chci jít spát, jestli mi to teda laskavě dovolí. Pak jsem zalezla pod peřinu a až do rána ignorovala celej svět.

 Suz naštěstí pochopila, že mě tentokrát nemá budit před východem slunce. Možná zabralo to varování ze včerejšího večera, komu by se taky chtělo spát na chodbě. Každopádně mě nechala na pokoji. Jenom proto, aby mě nakonec stejně vzbudilo ostrý zaklepání na dveře.

 ,,Jste vzhůru?"

 Slyšet hned jako první věc po probuzení hlas Juniper, to byla jedna z věcí, který jsem si od tý chvíle řadila mezi nejotravnější zážitky svýho života. Nesnášela jsem, když mi někdo přerušoval spánek. Nesnášela.

 ,,Jo, teď už jo," zavrčela jsem si pro sebe a posadila se na posteli.

 A kvůli tobě.

 ,,Pojď dál," zavolala na ni Agnes dřív, než jsem stihla začít protestovat.

 ,,Vedle v jídelně je snídaně," objevila se ve dveřích černovlasá hlava a já dostala chuť hodit po ní polštářem. ,,A pak jsem se včera dozvěděla, že na nás máte otázku."

 Jednu? Pche.

 ,,To máme," přikývla Agnes.

 ,,Tak prosím, pojďte vedle." Pak za ní práskly dveře a já byla rázem na nohou.

 Slíbila, že nebude odpovídat nejednoznačně. Přišel čas se podívat, jak dlouho jí to vydrží. A i kdyby nevydrželo, chtěla jsem se o tátovi dozvědět víc co nejdřív. Hned. Už se to odkládalo až moc dlouho.

 Takže jsem radši rychle zapomněla na to, že se mě odvážila probudit, ještě rychleji se zastavila v koupelně a o chvíli později jsme už všechny (i Juniper) seděly kolem stolu v jídelně, jedly cereálie – jak kdybych je neměla k snídani včera i předevčírem – a čekaly, kdy se uráčí dorazit Georgia.

 Naštěstí jí to netrvalo zas tak moc dlouho.

 Jakmile se objevila, Claire pustila lžíci, až cinkla o misku. Nevěděla jsem, jestli nakonec unsula a jestli měla další divnej sen. Ale i kdyby ne, musela Georgiu vyhlížet ještě netrpělivěji než my ostatní. A já jsem to naprosto chápala.

 ,,Dobré ráno," pozdravila ji Agnes a Ochránkyně se na ni místo pozdravu usmála. Pak přešla ke stolu, postavila se naproti nám a každé věnovala jeden krátký, ale upřený pohled.

 ,,Doneslo se mi, že u sebe máte něco, co byste nám chtěly ukázat."

 Zrzka přikývla. Já Georgii dál propichovala očima, Suzette se na ni jenom tiše dívala s úctou v obličeji a Claire s děsivou tváří naprosto bez výrazu vytáhla z kapsy několikrát přeložený papír.

 ,,Mám sny," promluvila po chvilce slabým hlasem. ,,Vidím v nich pokaždé něco, co je napsané na tomhle papíře. A já… Nerozumím jim." Naléhavě se na Georgiu podívala. ,,Nechápu, co znamenají. Ale… Napadlo nás, že vy byste mohly."

 ,,Můžeme se o to pokusit," věnovala jí úsměv, který by se dal označit jako povzbudivý. Nejspíš se ani jí nelíbilo, jak nejistě a vystrašeně mluví. ,,Co je to za papír?"

 ,,Poslední slova jejich táty," vysvětlila jí okamžitě a ochotně Agnes. Až jsem měla chuť jí zavřít hlavu do tý její hloupý knížky.

 Ochránkyně se na vteřinu zarazila, tohle nejspíš nečekala. Ale očividně moc dobře věděla, o čem knihovnice mluví. Větší důkaz už jsem si snad přát ani nemohla.

 ,,Vy o něm něco víte," založila jsem si ruce na hrudi a odstrčila od sebe snídani, až trocha mlíka vystříkla na stůl. ,,Víte, co se mu stalo a proč."

 ,,Něco málo o něm víme, ano," přikývla Georgia. Ani se nesnažila to popírat.

 ,,Fajn." Obočí mi vyjelo nahoru. ,,Takže? On měl s tímhle vším taky něco společnýho, že jo?"

 Ochránkyně znovu kývla. ,,Ano. Ano, to měl."

 ,,Výborně. A můžeme vědět co?" přivřela jsem víčka. Ať se neopovažuje začít znova s těma svýma nicneříkajícíma odpověďma. Jinak se neznám.

 Tentokrát mi ale místo Georgie odpověděla Juniper.

 Otázkou.

 ,,Pamatujete si, co se dělo v posledních dnech před jeho smrtí?"

 Nahlas bych to neřekla, ani kdyby mě mučili, ale tahle její otázka se mi trefila přímo do rány.

 Samozřejmě že jsem si to pamatovala. Moc dobře. Vždyť to byl můj táta, sakra. A něco uvnitř mě se při vzpomínce na ty poslední chvíle, kdy jsem ho viděla, stáhlo a mně se začalo hůř dýchat.

 Rok a půl není dost dlouhá doba na to, aby se člověk z něčeho takovýho úplně vzpamatoval. To teda sakra není. Nebo možná pro někoho jinýho jo, ale pro mě fakt ne.

 Vždycky jsem s ním měla úzkej vztah. Rozhodně užší než s mámou, protože u tý jsem nikdy neměla pocit, že mi rozumí tak jako on. Máma byla tichá, věčně zamyšlená a většina věcí, který jsem měla ráda, ji nebavily a ani nezajímaly. Ne že bych jí to vyčítala, prostě to tak bylo.

 S ní takhle a s tátou úplně přesně opačně.

 Pamatovala jsem si, jak jsme venku před garáží hráli basketbal, jak mě jako malou učil střílet koše a jakou měl pokaždý radost, když se mi to povedlo. To díky němu jsem se tomuhle sportu začala pořádně věnovat a patřila jsem teď mezi nejlepší hráčky celý školy. A on se to ani nedozvěděl. A už nikdy nedozví. Zaťala jsem čelist.

 Bylo toho mnohem víc než jen pitomej basket.

 Často jsem mívala pocit, že on je jedinej, kdo mě opravdu zná a kdo mě chápe. Kdo vidí do srdce impulzivní, drzý holky, co se snaží tvářit drsně a neohroženě, tak jako on. Nikdo mi tolik nerozuměl, protože mi nikdo nebyl povahově tak blízko. Suzette a Claire podědily charakter po mámě. Já jediná po tátovi a… Pro všechno na světě, tak strašně moc mi chyběl.

 Táta, kterej byl už skoro dva roky pryč a kterej se už nikdy neměl vrátit. Jediný člověk, co mi kdy rozuměl, byl pryč.

 Zaryla jsem si prsty do dlaní, abych zahnala to protivný štípání v očích někam do háje. To snad není pravda. No tak, zatraceně, Evelyn, seber se!

 ,,Pamatuju," odpověděla jsem proto nakonec Juniper hlasem, kterej zněl divně i mně samotný. ,,Letěl na dva týdny pryč někam na služební cestu. Den před odletem slavili s mámou výročí."

  Dál jsem už ani nedokázala pokračovat a říct jí něco víc. K čertu s tím vším. Na tohle nemám čas a ani energii, nemohly by laskavě přejít k věci?

 ,,A víte, s kým letěl na tu služební cestu?" ozvala se znovu Juniper a já ji probodla naštvaným pohledem.

 ,,S kým asi. Se strejdou a s kolegama z práce, že by?"

 ,,Jedním z jeho kolegů," promluvila Georgia pomalu, ,,byla totiž Ochránkyně."

 Zůstaly jsme na ni zírat, jak kdyby se nám snažila namluvit, že mu cestou narostly křídla a naučil se lítat. Cože to zatraceně řekla? Ochránkyně? A kde byla ta Ochránkyně, když stíny shodily jeho letadlo z oblohy, co?!

 ,,Kdo?" procedila jsem skrz zuby. ,,Proč?"

 ,,Čekala, kdy se projeví jeho schopnosti," vysvětlovala Georgia. ,,Možná o tom ani nevíte, ale hlídá vaši rodinu od chvíle, kdy se zjistilo, že by křišťálová koule mohla být oním předmětem z proroctví. Dohlížela na něj. A když se potom, během té služební cesty, skutečně projevily, pomohla mu."

 ,,No to si děláte srandu." Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát, nebo co mám dělat. Schopnosti? To snad nemyslí vážně. On měl nějaký schopnosti?

 Vlastně to bylo docela logický. Strávil poblíž koule spoustu času, dokonce nejspíš i víc než my. Samozřejmě že se to muselo podepsat i na něm. Jenže ta představa byla naprosto šílená.

 ,,Jaký schopnosti?" vyhrkla Agnes.

 ,,Byl Bdící." Oči starší Ochránkyně se zabodly do Claire. ,,Zrovna tak jako ty."

 Moje dvojče vypadalo, že sebou každou chvíli sekne.

 ,,Jak se projevily?" chtěla vědět Suzette. ,,Jak to poznala? Kdy k tomu došlo?"

 ,,Měl v noci vidění," prohlásila Gerorgia, jako by to snad nebylo jasný z toho, že na tom byl stejně jako Claire. ,,Tu noc, kdy se hvězdy začaly pokoušet skrýt vaši křišťálovou kouli. Svěřil se Ochránkyni s tím, že měl podivný sen, převyprávěl jí ho a ona mu na oplátku poskytla stručné vysvětlení a tohle." Zpoza látky vytáhla kovovou šňůrku s něčím, co vypadalo jako čtyřcípá hvězda, a ukázala nám ji. ,,Přívěsek zasvěcených, tedy těch, kdo vědí o národu na nebesích, stínech a dalších světech. Měl nás po svém návratu co nejrychleji vyhledat a promluvit si s námi, a tímto by se prokázal. Jenže, jak samy víte, k tomu už nikdy nedošlo…"

 ,,Co se mu zdálo?" chtěla jsem vědět po chvilce. ,,Co v tom snu viděl?"

 ,,Vaši matku," zněla odpověď.

 ,,Prosím?" zamrkala Suzie zmateně. Nejspíš čekala něco jinýho, něco jako vidiny, co mívala Claire. Ne nic o mámě. A já fakt taky ne.

 ,,Seděla na posteli a snažila se vzít do ruky kouli, co ležela na stole," začala znovu mluvit Juniper. ,,Natahovala se po ní, ale nemohla na ni za nic na světě dosáhnout. Jako by se pořád oddalovala a mizela pokaždý, když už ji skoro měla."

 ,,Skrytý význam," zašeptala Claire jak něčím omámená. ,,Měl z toho pochopit, že koule byla nebo bude brzy ukryta."

 ,,Ano," přikývla Gerogia. ,,Přesně tak."

 ,,A v tom letadle…" promluvila trochu váhavě Agnes, ,,to bylo další vidění?"

 ,,Bylo," potvrdila Juniper. ,,Byl to dlouhý let a cestou usnul. V tu chvíli už hvězdy kouli schovaly. Jakmile zavřel oči, přišel ten sen."

 ,,A to bylo právě to, čemu se stíny snažily zabránit," vzala si slovo znova její povedená tetička. ,,Jejich vládkyně nesměla dopustit, aby stihl o své vidině komukoli říct. Ohrozil by tím její plány. Ohrozil by tím úplně všechno. A tak poslala své stíny, aby jeho letadlo strhly dolů z oblohy."

 ,,Zabily ho stíny?" Claire zněla, jako by ji ta věta dusila, což jsem naprosto chápala. I pro mě to byl neskutečnej šok. ,,Našeho tátu zabily stíny?"

 ,,Ano."

 ,,Věděly o tom, že je koule ukrytá?" zamrkala Agnes jako vždycky, když ji něco možná až moc zajímalo. ,,Že je pryč a nemůžou na ni?"

 ,,Ne. To jejich vládkyně zjistila až později. Do té chvíle věděla jen to, kde kouli najde. Proto ji hvězdy musely skrýt. Část z nich se také postavila stínům, aby je zadržela, než bude celý proces dokončen. To je však velmi obtížné, protože stíny nelze zastavit před průchodem do jiného světa na více než jen krátký čas."

 To teda nezní moc působivě.

 ,,A ony pak shodily letadlo z nebes," zašeptala Suzette s očima upřenýma do prázdna. ,,Avšak kouli nenašly. A tátovo varování nezadržely."

 ,,Ne," souhlasila Georgia. ,,To nezadržely. Dostalo se k vám, neboť váš strýc pád přežil."

 ,,Jo. Přejdeme už k tomu papíru a řekněte nám konečně, co to má znamenat, nebo ne?" přerušila jsem ji a založila si ruce na hrudi. Člověk se jich na něco zeptá a uslyší odpověď na něco úplně jinýho. To je fakt neuvěřitelný.

 ,,Samozřejmě." Juniper rozložila papír. A začala číst takovým hlasem takový věci, že jsem zůstala sedět na židli jako přilepená. ,,Blíží se čas, přichází konec. Hvězdy schází na zem mezi smrtelníky, Slunce a Měsíc jedním jsou."

 ,,To jsem už viděla," špitla Claire, když se Ochránkyně nadechovala k další děsivý větě. ,,Včera v noci…"

 ,,Vidím ty hvězdy!" pokračovala hlasitě Juniper. ,,Mají křídla a padají – ne, letí k zemi. K špatné zemi, špatným lidem. Lidská špatnost živí zlo, jeho nadpřirozené síly zničí svět. Jen jediné tomu může zabránit. Temnota rve duše, táhne je do stínů, čeká je osud horší než smrt – věčné utrpení! Svět halí tma, brzy bude konec všeho. Hvězdy ale pořád září, září tak jasně, září i skrz temnotu, na ně stíny nedosáhnou. Moci Slunce nic se nevyrovná. Mířím vzhůru, mířím k nim, připojím se ke hvězdám! Krev Měsíce dopadla do stínů a přetrhla spáry temnoty, jeho krev je mocná! Hvězdy pláčou a jejich slzy… Střežte křišťálovou kouli!"

 Poslední větu přečetla s takovým důrazem, že mi naskočila husí kůže. Claire na ni fascinovaně zírala, Suz vypadala spíš vyděšeně a Agnes jak kdyby vymýšlela vlastní teorii o zániku světa. A mně bylo divně, strašně moc.

 Tak tohle můj táta vykřikoval, když padal? Nebo když už spadli a jemu došlo, že nejspíš nepřežije? Stiskla jsem pěsti. Kdyby se ta koule rozbila, tolik věcí by se změnilo…!

 ,,Co všechno z toho jsi viděla?" obrátila se Georgia k mýmu dvojčeti.

 ,,Slunce a Měsíc jedním jsou," vydala ze sebe po chvilce. ,,A-a padající hvězdy. S křídly…"

 ,,Tak dozvíme se sakra konečně, co to znamená?" praštila jsem jednou tou zaťatou pěstí do stolu. ,,Budete tak laskavý a vyklopíte to už?"

 ,,A co přesně chcete vědět?" zadívala se na mě Juniper zkoumavým pohledem.

 Jestli mě někdy přestanete vytáčet těma svýma odpověďma, například.

 ,,Konec čeho se blíží?" vyhrkla Agnes. ,,Světa? Světů?"

 ,,Pokud se nám nepodaří vládce stínů zastavit, pak ano, konec světů," přikývla Georgia. ,,Vašeho i všech ostatních. Jediný z nich nepřežije."

 Zrzka polkla. I ve mně se při tý větě něco divně sevřelo. Představa, že já mám rozhodnout o tom, jestli všechno skončí, nebo bude pokračovat… Upřímně mě děsila a vůbec se mi to nelíbilo. Já nebyla na zachraňování světů zrovna ta nejlepší volba. Často jsem vybuchovala, přetvařovala se, uměla být neskutečně nepříjemná a unikaly mi podstatný věci a detaily. Takhle typickej hrdina fakt nevypadá. A vůbec, nikdo z nás tenhle ideál zrovna dvakrát nesplňoval.

 Možná Juniper. Ale to jsem uznávala tak nerada, že by se to snad ani nemuselo počítat.

 ,,Co jsou hvězdy, je mi jasný," promluvila Agnes – a kupodivu fakt pomalu. ,,Bytosti žijící na nebi. Ale proč padají na zem?"

 ,,Aby nám pomohly," zněla odpověď. ,,Nestojíme proti temnu samy. Ne, ne, nejsme samy." Ve tváři starší Ochránkyně se objevil zvláštní úsměv. ,,Přijdou za námi."

 ,,Teď taky zníte, jak kdybyste se pomátla," zabručela jsem si pro sebe. ,,Víc než táta."

 ,,A co Slunce a Měsíc?" pípla Claire. Zaručeně si u toho vzpomněla na svoji poslední vidinu. Být jí, taky bych si vzpomněla.

 ,,Tím se nemyslí Slunce, co my známe, že?" pochopila knihovnice.

 ,,Jak se to vezme," potřásla hlavou Juniper. ,,Svým způsobem i jo."

 ,,Tak už to vyklop," vzdychla jsem mučednicky. Nebo mě trefí.

 ,,Slunce je vládce celého hvězdného národa."

 Suzette překvapeně zamrkala. ,,Znamená to tedy, že Slunce je stejně jako hvězdy jakousi mocnou bytostí?"

 ,,Tak mocnou, že si to nedokážete nikdo ani představit," věnovala nám černoška vážný pohled. ,,Vládne všem hvězdám, vidí všechny světy a jeho paprsky se dostanou všude, nic se před nimi neschová. Jeho magická síla je obrovská."

 Tak vládce hvězd. Zajímavý. Slunce se vždycky bralo jako hvězda i v tomhle světě, mohlo mě napadnout, že tu existuje souvislost. A jestli už hvězdy ovládají mocnou magii, co teprve jejich vládce?

 ,,A stojí na naší straně, nebo se mám bát?" ušklíbla jsem se. ,,Protože to zní upřímně trochu děsivě."

 ,,Děsit to má naše nepřátele, ne tebe," pousmála se na mě Juniper. ,,I stíny jsou téměř všude. Ukrýt se před nimi a jejich vlivem na dlouhou dobu taky není možné a jsou silnější než cokoli ve světech. Mocnější je už jenom Slunce, dokonce i hvězdy někdy zápasy se stíny prohrávají, i když se to stává spíš výjimečně a i když váš táta pochopil ze svého vidění opak."

 ,,Tos mě teda uklidnila," zavrčela jsem si pro sebe. Hned se mi bude žít líp, když vím, že je příště nemusí zastavit třeba ani Agnesina knížka. Protože pokud vím, Suz mluvila o tom, že září jako hvězdy. Ne jako slunce.

 ,,Ony však vládnou mocí temna," ozvala se zase po nějaký chvíli Georgia. ,,A tak jako stíny mají svého vládce, skrz něhož rozsévají po světě zlo, je Slunce bytostí, skrz kterou působí dobro. Hvězda, již si vyvolilo. Jeho moc září tak oslnivě, že osvětluje všechny světy. Každá z hvězd září svou magií a Slunce zastiňuje je všechny. Bojuje s temnotou ze všech svých sil. Je to však tvrdý, nikdy neutuchající a po věčnost trvající boj. Stíny až doposud nezvítězily na dlouhou dobu. Nyní však konečně mají možnost." V hlase se jí objevil naléhavý tón. ,,A využijí ji nade vší pochybnost. Zvítězí-li tentokrát, potrvá to navždy."

 Když domluvila, na minutu jsme všichni zůstali úplně zticha. Spolkla jsem všechny poznámky, co se mi rvaly na jazyk, a zamyslela se aspoň pár vteřin nad tím, co říkala.

 Takže jediný, kdo se dokáže postavit stínům, je vládce hvězd, Slunce. Upřímně by mě zajímalo, jak může vypadat. Je to chlap, nebo ženská? Připomíná vůbec člověka?

 Tak nebo tak, konečně mi začínalo připadat, že by možná mohla existovat šance na úspěch. Protože když jsem včera nahlížela do jinýho světa, rozhodně mi to tak nepřišlo. Ne při pohledu na tu šílenou ženštinu, královnu, princeznu nebo co že byla vlastně zač. Nás pět proti ní uspět fakt nemohlo, nedělala jsem si žádný falešný naděje. Ale jestli nám aspoň nějakým způsobem pomůže někdo, kdo se může vyrovnat její stínový magii, už by to možná tak nemožný být nemuselo.

 I když při vzpomínce na vládkyni stínů mi doopravdy běhal mráz po zádech.

 ,,Táta ale říkal," ozvala se znovu Claire a vyrušila mě uprostřed přemýšlení, ,,že Slunce a Měsíc jsou jedno…?" zvedla na konci hlas do otázky, jako by si tím nebyla jistá. Ale měla pravdu, říkal.

 ,,Jak je to tedy s Měsícem?" obrátila se na Ochránkyni Suzie.

 ,,Měsíc je Sluncem," potvrdila slova Claire Georgia. ,,Jeho druhou tváří. Druhou částí jeho duše. První z nich vládne za dne. Druhá ji vystřídá v noci. Jsou však jednou a toutéž bytostí, roztrženou na dvě podstaty."

 ,,To je… fakt divný," zkonstatovala jsem po chvíli s povytaženým obočím. Ne že by mi to přišlo až tak šílený. Spíš nepochopitelný a neuvěřitelný, jenže to jsem nahlas říct vážně nemohla.

 ,,I v tomhle světě září měsíc a slunce, jak je vidíme, stejným světlem," pokrčila Juniper rameny a natáhla se po misce hroznů uprostřed stolu. Při tom se světlo odrazilo od něčeho lesklého a třpytivého na její paži a když jsem se koukla pořádně, poznala jsem, že má zhruba v půlce vzdálenosti mezi ramenem a loktem připnutý tenký stříbrný náramek s půlměsícem. ,,Ne vlastním svitem, jen odráží ten sluneční. Stejně tak Měsíc je něco jako odraz Slunce."

 ,,Zajímavý," zamručela jsem. ,,Dobře, už teda víme, co znamená, že jsou jedno, že hvězdy padají k zem, jakej konec se blíží a že se stíny živí lidskýma špatnostma, to jsme už taky slyšely. Fajn. A co ten zbytek?"

 ,,Krev Měsíce?" zašeptala Suzie jak u vytržení.

 ,,To je to jediné, co zaručí, že se po smrti nestaneš stínem."

 ,,Počkat, počkat, počkat!" zvedla jsem ruku nad hlavu. Já jsem snad špatně slyšela. ,,Cože?!"

 ,,Stanu se… stínem?" hesla Suzette vystrašeně.

 ,,Ne ty, tvá duše. Po smrti," přikývla Georgia. ,,Když jsi viděla temnotu, neslyšela jsi v ní hlasy?"

 ,,Slyšela," šeptla slabě. ,,Ano, slyšela, naříkající a úpějící…"

 ,,Slyšela lidské duše?" vydechla Agnes zděšeně.

 ,,Ano."

 ,,Tak co jsou teda ty stíny vůbec zač, sakra?" praštila jsem pěstí do stolu, protože tohle mě vykolejilo přímo strašně. ,,Duše, nebo zlo?"

 ,,Zlo, které v sebe vtáhlo duše," odpověděla Georgia vážným, skoro až smutným tónem. ,,Tvoje duše se po smrti vydává na cestu do jednoho z mnoha dalších světů. Do světa mrtvých. Dál jsou už pouze dvě možnosti. Pohltí tě stíny, nebo se staneš jednou z hvězd."

 Nikdo jsme se dobrých pár minut neodvážil ani pípnout. Tak paní je odbornice na posmrtný život, zajímavý. Jenže… Jestli má fakt pravdu ve všem ostatním, nejspíš ji bude mít i v tomhle. I když to znělo strašně šíleně. Ale co z toho, co nám zatím navykládala, ne? Každopádně představa, že bych měla navždycky skončit mezi stínama… Naskočila mi husí kůže.

 Všechno ale tohle ne.

 A jestli jsem to chápala dobře, když naše záchranná akce nevyjde a koule zůstane u Anastasicy nebo jak se sakra vůbec jmenuje, čeká přesně tohle úplně všechny. Akorát ani nebudou muset umírat.

 Skvělý.

 ,,Takže tohle měl na mysli, když říkal, že temnota… táhne duše do stínů, kde je čeká osud horší než smrt?" zmohla se nakonec na otázku Agnes.

 Sakra. Předběhla mě, já se mám ozývat první!

 ,,Přesně takhle," přikývla se vší vážností Juniper.

 ,,Ale je naděje?" pípla Claire.

 ,,Je," pousmála se černovláska. ,,Krev Měsíce."

 ,,Takže co to teda je?" promluvila jsem konečně. Mohla jsem přidat trochu protivnýho tónu, snad jsem nezněla úplně vyděšeně.

 ,,Ne přímo krev, jakou máme v žilách my lidi," spustila Juniper. ,,Stíny jsou stvořeny z temnoty. Hvězdy, Slunce a Měsíc ze světla, takže i jejich krev je světlo. Světlo plné jejich magie, které my obyčejní bez schopností nevidíme. A právě v měsíční krvi je ta část sluneční moci, která dokáže od lidské duše ve světě mrtvých odehnat stíny. Aby to ale mohla udělat, musí se nejdřív dostat dovnitř duše. A to se musí stát ještě před smrtí. Sama od sebe se totiž krev dovnitř nedostane. Nedokáže proniknout do duše, když k tomu její majitel nedá svolení."

 ,,Jaký svolení?" nakrčila jsem nos.

 ,,Jakékoli. Předně si musíš přestat myslet, že je to pitomost," poušklíbla se na mě.

 ,,Jo, to zní jako celkem fajn začátek."

 ,,Takže táta po smrti odešel mezi hvězdy?" přerušila nás Claire tenkým hlasem. ,,Teď je jedním z nich?"

 ,,Ano, váš táta ano," věnovala jí Georgia upřímný úsměv.

 Znělo mi to trochu jak z pohádky pro malý děti, ale byla jsem zticha. Možná proto, že to v sobě mělo něco strašně uklidňujícího. Ať to znělo, jak chtělo, jestli Juniper říkala pravdu, byla jsem šťastná, že jeho duše skončila jako hvězda a ne jako stín.

 Představa, že mohla být v našem pokoji, když na nás poprvý zaútočily… Musela jsem se otřást. Příšerný.

 ,,Je ještě něco, čemu na jeho slovech nerozumíte?" přejela po nás Georgia pohledem.

 ,,Takže si to shrneme," sepjala jsem ruce položené na stole. ,,Někde na obloze existuje vládce všech hvězd s obrovskou mocí, kterýho si teda vybralo dobro stejně jako zlo toho svýho. Tenhleten vládce si rozdělil duši na dvě půlky, Slunce a Měsíc. A měsíční krev je jediný, co může zařídit, aby člověk po smrti neskončil mezi stínama, ale potřebuje k tomu povolení. Pěkný. Zapomněla jsem na něco?"

 ,,Nejspíš ne," ujistila mě Juniper. ,,Ještě nějaké otázky?"

 ,,Jo, vlastně jo, jednu bych měla," naklonila jsem hlavu trochu ke straně. A už mě zajímala fakt celkem dlouho. ,,Mohla by mi jedna z vás vysvětlit, proč jste kouli nechaly u nás doma, když jste věděly, že je tak strašně důležitá? Kdybyste si ji vzaly k sobě a trochu ji hlídaly, hromada věcí, o který nikdo nestojí, by se vůbec nestala. Napadlo vás to někdy, co?"

 Ochránkyně si mezi sebou vyměnily pohledy.

 ,,Mohly jsme si ji vzít k sobě," nehádala se se mnou Georgia. ,,Avšak mělo by to následky."

 ,,Jaký? Horší než to, co se děje teď?" ušklíbla jsem se.

 ,,Smrt vaší matky."

 Zamrkala jsem. No tak počkat. Cože?

 ,,Smrt naší matky?" zopakovala Suzette zaskočeně. ,,Ale… ale proč?"

 ,,Přemýšlely jste někdy nad tím, proč není tak úplně psychicky v pořádku?" rozhlídla se po nás Juniper. ,,Co to způsobilo?"

 ,,Smrt manžela a ztráta koule, že by?" povytáhla jsem obočí. Nechápala jsem, kam tímhle směřuje. Co jinýho by to asi tak mohlo způsobit?

 Jenže ona se se mnou nehádala.

 ,,Ano," přikývla. ,,Ale soustřeďte se chvilku jen na ten druhý důvod."

 ,,Ztráta koule," zopakovala Agnes pomalu. ,,Hm, tak počkat. Tohle je nějaký divný." Nasadila přemýšlivý výraz a já doslova viděla, jak jí v hlavě šrotujou kolečka. ,,Jejich táta byl Bdící, protože se zdržoval poblíž koule jako oni stejně, ne?"

 Georgia kývla.

 ,,Jak je teda možný, že u jejich mamky se nikdy žádný schopnosti neprojevily?"

 Zatraceně. Koukla jsem se po sestrách a viděla, že se obě tváří úplně stejně šokovaně, jako jsem se já cítila. Poslední dobou je těch šoků nějak moc.

 Ale Agnes měla pravdu. Žila s náma a s tátou celou dobu poblíž koule, jak to, že ona žádný schopnosti neměla? Proč mi to sakra nedošlo? To přece nemohlo být jen tak. Měla by je mít, jak to, že teda nemá?

 ,,Neprojevily se, protože jim nedala šanci," pronesla Gerogia pomalu.

 ,,To je vtip?" zůstala jsem na ni zírat. ,,To jde, nedat jim šanci?"

 ,,Obvykle ne," zavrtěla hlavou. ,,Když jsme pochopili, jak je křišťálová koule důležitá, měly se schopnosti vaší matky v brzké době projevit. Avšak když se v ní probudily, poznala to navzdory tomu, že drtivá většina lidí to nedokáže. Bránila se jim. Pokoušela se je vypudit ze své mysli, jak jen mohla. Odmítla je pustit dovnitř, držela si kolem mysli hradby. A nakonec jim skutečně částečně odolala. Cenou za to však byl její zdravý rozum. Jejich neustálý tlak nesnesla. Její pouto s křišťálovou koulí se tak ještě více prohloubilo a pokud by ji někdo vzal pryč od ní, dával by tím v sázku její život."

 Takže… proto? Protože naše máma si odmítla pustit něco nadpřirozenýho do hlavy? Páni. V tu chvíli jsem ji za to upřímně obdivovala. A já si stěžovala, že žádný schopnosti nemám. Nejspíš bych udělala líp, kdybych si je stejně jako ona od sebe držela daleko.

 Teď už mi to dávalo smysl. Ne že bych byla dvakrát nadšená z důvodu, proč musela koule zůstat u nás.

 ,,Netušila jsem to," zašeptala Claire. ,,Nikdy mě nic podobného nenapadlo."

 ,,To nikoho z nás," zkusila se na ni Suz usmát. Moc jí to ale nešlo.

 ,,Dobře, mám ještě jednu otázku," přerušila jsem nakonec ticho, co nastalo po jejím pokusu. Zadívala jsem se na Ochránkyně tak pronikavě, jak jsem jenom mohla, a zeptala se: ,,Jak si představujete tu naši záchrannou výpravu?"

Tyhle vysvětlovací části mě jednou přivedou do hrobu. :D Ale myslím si, že příště už se začne konečně zase něco dít a vyloženě vysvětlovací kapitoly nějakou chvíli snad neuvidíme. Tudíž, doufám, že je vám více méně všechno jasné. Kdybyste měli nějaké otázky, neváhejte se zeptat. Snad se kapitola líbila a uvidíme se zase příště u té další! ^^

P. S. Dneska bez banneru. Zato tu mám jeden naprosto dokonalý obrázek, který nakreslila SleepyOwl42  a které bych tímto taky ráda kapitolu věnovala. Nemůžu se na něj vynadívat.

Děkuju!