Květ podobný tomu, jenž jsem svírala mezi prsty, jsem nikdy za celý svůj život nespatřila. Jeho čtyři lístky měly tvar slz, dole zaoblené, směrem vzhůru se zužující do tenké špičky. Zářily bílou se stříbřitým nádechem a uprostřed nich vyrůstala drobounká stříbrná kulička. Když jsem je spatřila, vyrazilo mi to dech.

 Ležely všude. Místnost, do níž nás dívka zavedla, prosycovala jejich jemná, kouzelná vůně. Nedokázala jsem ji popsat. Něco v ní mi však připomínalo vlahý letní vánek. Vánek plný magie.

Nábytek podél stěn se pod nimi téměř ztrácel. I na stole, za nímž jsme se všechny usadily, stála skleněná váza plná těchto květin. Pokud byla majitelka knihovny, paní Cooperová, posedlá bílými růžemi, nenapadalo mě příhodné slovo, jímž by se dalo popsat tohle.

 Obracela jsem v prstech stonek a připadalo mi, že jejich vůně rozechvívá každičkou část mého těla. Jako by mi roztančila kapky krve v žilách, rozehrála mi v nitru dosud neznámou melodii a v hlavě mi nechala vybuchovat záblesky hvězdného světla.

 ,,Kolik vás tady žije?" přetrhla Evelyn nitky mých myšlenek. Stačil mi jediný pohled na ni, abych poznala, že je odhodlaná neodejít až do okamžiku, kdy jí budou zodpovězeny všechny otázky.

 ,,Moje teta a já," odpověděla snědá dívka usazená mezi mnou a mojí sestrou. Přes opěradlo židle jí k zemi splýval onen dlouhý tmavomodrý plášť, do něhož se předtím zahalila.

 ,,Dvě?" zamračila se Evelyn. ,,Jenom dvě?"

 Zřejmě očekávala vyšší číslo. Já na tom ostatně byla stejně. Dům možná již od prvního pohledu vypadal malý, z nějakého důvodu mě však za celou tu dobu nenapadlo uvažovat nad tím, že v něm nejspíše mnoho Ochránců bydlet nemůže. Ovšem dva přišlo pravděpodobně málo nám všem, jak jsem usoudila, když jsem překvapenýma očima přelétala po ostatních třech dívkách.

 ,,Je jedna z nejdůležitějších," prohlásila však Ochránkyně a mimoděk si přejela dlaní po snědé paži. ,,Ví toho víc, než většina ostatních kdy vědět bude."

 ,,Víc o čem?" hlesla jsem. O tom, proč vidím světlo? Nebo mi na tuto otázku nedokáže odpovědět ani ona? Její neteř to netušila. Jak jsem si měla být jistá, že ona ano?

 Dívka si mě změřila zvláštním pohledem. Jako by se snažila uhodnout, co se mi právě v tomto okamžiku honí hlavou. ,,O všem," pronesla nakonec zastřeným hlasem.

 Její neurčitá odpověď se rozplynula do ticha.

 ,,A kde je tvoje teta?" proťala ho však vzápětí Evelyn. ,,Nikde ji nevidím. Taky má moc práce s vyhrožováním smrtí normálním lidem, co ji přišli poprosit o pomoc?"

 Pokud však doufala v to, že se ji povede Ochránkyni vyprovokovat, její přání zůstalo nevyslyšeno.

 ,,Pryč," odtušila prostě dívka. Jako kdyby rýpavou poznámku mé sestry vůbec nezaznamenala. Mně se však při tom slově sevřelo srdce.

 ,,Skvělý," pokývala krátkovláska ironicky hlavou. ,,A kde? Kdy se vrátí?"

 ,,Vyřizuje záležitosti, které do tohohle světa nepatří," prohlásila Ochránkyně. ,,Vrátí se brzy."

 ,,Fajn, tak podívej," pronikl Evelyn do hlasu rozzlobený podtón. ,,Mě už to fakt nebaví. Za celou tu dobu, cos vylezla ze dveří, z tebe nevypadla snad ani jedna srozumitelná věta. Takže na mě buď mluv pořádně a k věci, nebo vůbec, protože tohle něco mezi je dobrý akorát tak k tomu, abych se zbláznila."

 Dívka po ní blýskla tmavýma očima. Na pár vteřin se mi zdálo, jako by měla ve tváři zasazené dva kousky obsidiánu, v nichž se v tom okamžiku odrazilo hvězdné světlo. Zachovala však naprostý klid.

 ,,Jak si přeješ," pronesla bez mrknutí oka a odvrátila se od ní.

 Bylo mi nade vší pochybnost jasné, že s mou sestrou již nepromluví. Alespoň ne do té chvíle, než se v místnosti objeví i její teta. Stejně tak jsem věděla, že Evelyn si to nenechá dlouho líbit. Prozatím si však jen založila ruce na hrudi a propalovala záda vedle sedící dívky nasupeným pohledem.

 ,,Kdyby věděla, že se tu objevíte, nikam by nechodila," přejela po nás všech krom jí Ochránkyně pohledem. Jako by se nás snažila ubezpečit, že se její teta o všechno postará. Že nám dá odpovědi.

 ,,A potom prý že ví o všem," odfrkla si Evelyn.

 ,,Určitě tu bude každou minutu," přešla to dívka opět bez povšimnutí a pohledem si zalétla k hodinkám připnutým na zápěstí. ,,A pak se můžete ptát na všechno, co vás zajímá, slibuju."

 ,,Já bych ráda věděla jednu věc už předtím teda," přejela Agnes pstem po hřbetu knihy, již si před sebe položila na stůl. Pak zvedla zrak k Ochránkyni. ,,Jak se jmenuješ?"

 ,,Juniper," pronesla dívka po pár vteřinách ticha protchnutého zvědavostí. ,,Jmenuju se Juniper."

 ,,Dobře, Juniper," položila Evelyn zvláště silný důraz na její jméno a zdvihla ze stolu jednu z oněch čarovných květin. ,,Mohla bys mi vysvětlit aspoň to, co je zač tahle kytka?"

 Ochránkyně si ji změřila zvláštním pohledem. Skoro jako kdyby snad po něčem pátrala, zatímco ji přejížděla očima. Na chvíli to vypadalo, že neodpoví. Přesně jak jsem předpovídala. Nakonec však přeci jen promluvila.

 ,,Měsíční lilie," zvedla ze stolu další květ, jako kdyby se na něj snad mermomocí potřebovala zahledět zblízka. ,,Ani ona nepatří do našeho světa."

 Evelyn tlumeně zaúpěla, obracejíc oči v sloup. ,,Proč já se vůbec snažím…"

 Sestra byla vždy nesmírně citlivá na neznámé pachy a vůně. Většinou ji z nich rozbolela hlava, zvlášť když se jednalo o něco silnějšího. A vůně měsících lilií, jak je Juniper nazvala, prostupovala vzduchem, jako by byla jeho neoddělitelnou součástí. Pro mě možná představovala něco nádherného a kouzelného, ona ji ale musela vnímat jen jako další z problémů.

 Stejně jako dívčiny záhadné odpovědi. Nepatří do našeho světa? Kam tedy?

 Z chodby vedoucí do předsíně, odkud jsme před slabou chvílí vyšly, se náhle ozvaly nějaké zvuky. Nedokázala jsem je rozeznat. Teprve o několik okamžiků později k nám dolehlo zabouchnutí dveří a zarachocení klíče v zámku.

 ,,Teta se vrátila," pronesla Juniper, když se k nám chodbou vydaly čísi kroky.

 Vzápětí na to se dveře místnosti rozlétly. Stanula v nich vysoká, v kápi zahalená postava. Ve stejné kápi, jakou se předtím zakryla i druhá z Ochránkyň. Ta, která společně se mnou vyskočila na nohy v okamžiku, kdy postavu spatřila.

 Pokoj na malou chvíli naplnilo ticho.

 ,,Juniper," přerušil ho nakonec o něco hlubší, avšak stále zřetelně ženský hlas. ,,Pokud vím, na dnešek jsme žádné návštěvy ohlášené neměly."

 ,,To neměly," přitakala její neteř. ,,Ale tohle není úplně běžná návštěva."

 ,,Ne? Kdo je to tedy?" zajímala se žena.

 Juniper na nás všechny pohlédla. Očima nás vybízela k promluvě. Já však měla v hrdle příliš sucho na to, abych ze sebe dokázala vypravit byť i jen jedno jediné slovo.

 Mé sestře se však tento problém naštěstí vyhnul.

 ,,Přišly jsme sem, protože jste podle všeho asi tak jediná osoba, která by nám mohla pomoct," prohlásila a vstala ze židle. ,,Protože vaše neteř nám odmítá dát pořádný vysvětlení. Takže, měly bysme na vás pár otázek."

 Ochránkyně jako kdyby na okamžik zamrzla v čase. Stála nehybně, bez jakékoli zjevné reakce. Poté pozdvihla ruku a pomalu si z hlavy stáhla svou kápi.

 Paprsky slunečního svitu dopadly na její světlé vlasy a ozářily tvář, v níž jako by se zrcadlily roky prožitých zkušeností. Nebyla stará. Na první pohled jsem však poznala, že tahle žena v sobě skrývá velikou moudrost. Jako kdyby jediným pohledem svých světle zelených očí dokázala přečíst i tu nejskrytější část mého srdce.

 ,,Nuže," promluvila klidným tónem, ,,proč jste tady? Jak jste nás našly?"

 Tentokrát už za mě Evelyn neodpověděla. Nepříliš silným hlasem jsem tudíž zopakovala přesně to, co jsem v odpověď na stejnou otázku sdělila její neteři.

 Zůstala na mě hledět se zamyšleným výrazem ve tváři.

 ,,Jak se jmenuješ?" zeptala se nakonec.

 ,,Suzette," pípla jsem.

 ,,Dobře, Suzette," přikývla. ,,Ty tvrdíš, že vidíš hvězdné světlo. Ostatní ne?"

 ,,Ne, ale…" rozhlédla jsem se po tvářích kolem. ,,Moje mladší sestra začala vídat ve snech zvláštní věci. A ona…" pohled mi zabloudil k Agnes.

 Zrzka zvedla ze stolu knihu, již celou dobu zpola zakrývala pažemi, a obrátila ji tak, aby na ni Ochránkyně dobře viděla. V očích se jí při tom leskly obavy. Jako by se strachovala, že ženu rozzuří. Že kvůli tomu o svou knihu přijde. A já se obávala přesně té stejné věci.

 Dech se mi na okamžik zadrhl v hrdle.

 Avšak žena se nerozčílila.

 Ne. Ačkoli jsem v její tváři rozpoznala šok, nerozlítila se. Namísto toho se mi zdálo, jako by se o vteřinu později její oči zahleděly kamsi do prázdna. A když několikrát rychle zamrkala a vrátila se zpět do skutečna, zračilo se jí v nich něco nepopsatelného.

 Svůj pohled stočila k snědé dívce. ,,Juniper," promluvila pomalu a důrazně. ,,Můžeme jim věřit? Všem?"

 A k mému překvapení mladší Ochránkyně bez sebemenšího zaváhání přikývla.

 Očekávala jsem pochyby, nejistotu. Stejně jako jsem předtím od její tety očekávala zlobu a zděšení. Avšak Juniper vypadala, jako by si svým tvrzením byla neochvějně jistá.

 ,,Dobrá," kývla vzápětí i druhá z Ochránkyň.

 Má zmatenost se ještě prohloubila. Ona své neteři věřila na základě jediného přikývnutí. Nežádala od ní žádné důkazy, žádná potvrzení. Stačilo jí jen to, že tomu Juniper věřila.

 Nerozuměla jsem tomu.

 Než jsem se však stačila více zamyslet a přijít na to, proč jí tak bezmezně důvěřovala  rozhlédla se žena po všech ostatních v místnosti a vznesla další otázku.

 ,,Já jsem Georgia. Jak se jmenujete vy?"

 Snad se mi to jen zdálo, ale jako bych v jejím hlase zaslechla slabý podtón čehosi, co mi prozrazovalo, jak moc vyvedená z míry právě je a jak moc se to snaží nedat na sobě znát. Mohla za to opět ta kniha? Nebo se mi to snad jenom zdálo?

 ,,Agnes," pípla slabě zrzka a znovu si k sobě svazek pevně přitiskla. Nejspíše ji stále ještě neopouštěl hrozivý strach z toho, že by tu o něj mohla přijít.

 ,,Evelyn," promluvila první z mých sester bezbarvým hlasem, v němž nedala najevo docela žádné emoce. Ruce měla založené na hrudi.

 ,,A ty vidíš co?" otázala se Georgia. Pravděpodobně si až nyní uvědomila, že o jejích schopnostech jsem jí nic neprozradila.

 ,,Nic," opáčila Evelyn ani zdaleka ne přívětivým tónem. ,,Prostě jsem normální. Smiřte se s tím už konečně všichni."

 Já však tušila, že ten, kdo se s tím potřebuje smířit z nás všech nejvíce, je ona sama.

 Kousla jsem se do rtu. Nedokázala jsem si ani představit, jaké to pro ni muselo být, když se jí znovu a znovu ptali, čím se vymyká ona – a ona pokaždé musela odpovědět, že na ní nic zvláštního není.

 Najednou mi jí bylo strašlivě líto.

 Ochránkyně přijala její odpověď s přikývnutím. ,,Zdá se tedy, že po čtvrtém se budeme muset podívat někde jinde."

 ,,Po kom?" nechápala Agnes.

 Juniper však rázně zavrtěla hlavou.

 ,,Ne. Ne, nemyslím si. Musíme jen počkat, uvidíš."

 ,,Počkat na co?" povytáhla obočí Evelyn. ,,Až se mi nad hlavou objeví kouzelný znamení a začnu hejbat s předměty očima?"

 ,,Ne," pousmála se na ni Juniper. ,,Ale brzo to zjistíš."

 ,,Výborný."

 ,,A jakpak se jmenuješ ty?" obrátila se žena k poslední z nás.

 Blondýnka však jen otevřela ústa a nevydala ze sebe ani hlásku.

 ,,To je Claire," hlesla jsem ztrápeně. Netušila jsem, co s ní. Netušila jsem, jak jí pomoct, netušila jsem, jak ji rozmluvit, netušila jsem vůbec nic. Jen jsem o ni měla hrozný strach.

 Když však vzduch v místnosti rozechvělo její jméno, které mi splynulo ze rtů, žena sebou náhle slabě trhla. Jako bych v jejím pohledu zachytila známky nevěřícnosti.

 ,,Vy tři jste sestry?" přeletěla jím přese mě a dvojčata.

 ,,Jo," kývla rázně Evelyn, vystrkujíc skoro až bojovně bradu. ,,Proč?"

 Georgia však jako by její otázku neslyšela.

 ,,Dcery Carrie a Stevena Wendelových?" vydechla. Když se nedočkala odpovědi, pokračovala: ,,Váš otec před dvěma lety zemřel. A vaše matka na tom je od té doby psychicky špatně."

 Vytřeštila jsem na ni oči. Při její první otázce jsem nabyla dojmu, že nemůžu důvěřovat vlastním uším. Ale teď už nebylo sebemenších pochyb. Ona nás znala. Znala naši rodinu.

 Jak? Jak tohle mohla vědět? Nikdy dřív jsem ji neviděla. Nikdy dřív jsem o ní ani neslyšela. Jak je možné, že ona toho o nás ví tolik?

 ,,Přesně tak," přimhouřila oči Evelyn. ,,Odkud tohle sakra víte?"

 Ochránkyně však ani tentokrát její otázku nevzala na vědomí.

 ,,Proč jste sem přišly?" otázala se naléhavě.

 ,,Ty dvě mají zřejmě ignorování ostatních v rodině," zavrčela brunetka vedle mě tiše.

 ,,Protože…" začala opatrně Agnes, ale já ji přerušila.

 ,,Včera v noci se něco stalo."

 Překvapila jsem samu sebe tím, že jsem jí vzala slovo. I tím jak jasně zněl najednou můj hlas. A pak jsem ženě pověděla o všem, co se odehrálo.

 Vyprávěla jsem jí o snu, který měla Claire, o obrovské bouři a mračnu temnoty. Vykreslila jsem jí tu hrůzu, která nás v jeho přítomnosti naplnila, řekla jsem jí, co jsem z něj slyšela. Pověděla jsem jí o tom, jak z knihy vyšlehla světelná kupole a ochránila nás, avšak já byla jediná, kdo ji viděl. Vylíčila jsem jí, jak se k nám připojila Agnes, jak temnota zaútočila podruhé a jak se nám všem rozzářily oči. Popsala jsem, jak se ona kniha vznášela ve vzduchu a jak se vytvořilo pouto mezi ní a knihovnicí. Jak poté v knize našla, kde stojí dům Ochránců, a jak jsme se rozhodly za nimi vydat, protože jsme nevěděly o žádné jiné možnosti, jak získat odpovědi na všechny své otázky, jež v nás ona noc zanechala. A na konci celého příběhu jsem pronesla to, co se mě a mých sester dotýkalo ze všeho nejvíce.

 ,,Křišťálová koule naší matky byla pryč."

 Když dozněla i poslední mnou pronesená slova, ve tvářích Ochránkyň se zračil šok a zmatení. Hleděly na mě, jako by nerozuměly tomu, co jsem řekla. Jako by nedokázaly uvěřit tomu, že je to pravda. Jako by je nikdy ani na vteřinu nenapadlo, že by se tohle mohlo stát.

 Juniper zalapala po dechu, v očích se jí leskl úlek. ,,Ne. Ne, to není možné!"

 ,,Věř mi, v tomhle by ti fakt nelhala," založila si Evelyn ruce na hrudi.

 ,,Juni," hlesla Georgia, svírajíc mezi prsty opěradlo nejbližší židle a obracejíc se ke své neteři se zvláštním výrazem v obličeji. ,,Je to tu. Už to začalo."

 ,,Začalo co?" pípla jsem slabě. Nelíbilo se mi, jakou barvu měl její hlas, když ty dvě věty vyslovila. Jak se u toho tvářila. Jak se jí v očích zrcadlilo uvědomění něčeho strašlivého…

 ,,Posaďte se," vybídla mě, mou sestru a svoji neteř. ,,Čeká nás dlouhý příběh."

 ,,Takže se konečně dozvíme, co to má všechno znamenat?" povytáhla Evelyn obočí. Vypadalo to, jako by tomu téměř nemohla uvěřit.

 Žena přikývla. ,,Ptejte se na všechno, co potřebujete slyšet."

 ,,Fajn." Krátkovlásce se na rtech na pár vteřin objevil zvláštní úsměv. ,,Už jsem se fakt bála, že se nedočkám."

 Dříve, než se však stačila dostat k první z otázek, jež jí sužovaly mysl, Agnes ji předběhla.

 ,,Co jste zač? Proč nás ta knížka poslala za váma přímo? Jak souvisíte s tím vším, co se děje kolem nás?" vyhrkla jedním dechem. Šedomodré oči se jí třpytily, prsty dál pevně svírala hřbet knihy.

 ,,My dvě jsme hlídaly vaši křišťálovou kouli," promluvila pomalu Juniper, rozhlížejíc se po nás. ,,Každý Ochránce má na starost hlídat nějakou takovou věc. Dávat na ni pozor a tak podobně."

 Evelyn vyprskla smíchy. ,,Jo? Nepovídej. Tak tohle se vám teda fakt povedlo. Až budu chtít ohlídat dům, už vím, komu budu volat."

 Čekala jsem přísný pohled Georgie. Čekala jsem odfrknutí Juniper. Čekala jsem, že se obě budou proti jejím, ironií skrz naskrz prosáklým slovům bránit. Ale ony mlčely.

 ,,Jednu takovou jakou věc?" zopakovala Agnes kousek z promluvy černovlásky a nechápavě nakrčila čelo. ,,Co bylo tak speciálního na tý kouli, že jste ji musely hlídat? Proč byste to dělaly? Vždyť byla obyčejná úplně, když nebudu počítat citovou hodnotu."

 Georgia se ji zpříma zahleděla do očí a zavrtěla hlavou. ,,Ne. Nebyla."

 ,,Takže byla kouzelná nebo co?" ušklíbla se Evelyn.

 ,,Víte, z čeho byla vyrobená?" přejela nás všechny žena nesmírně vážným pohledem. Ovšem mou sestru to nezarazilo.

 ,,Z čeho asi, když je to křišťálová koule," položila důraz na předposlední ze svých slov a zdvihla zrak ke stropu.

 Ochránkyně ji však záhy vyvedla z omylu. A nás ostatní uvrhla do naprostého zmatení.

 ,,Ne."

 ,,Ne?" zamrkala jsem nechápavě. Nikdy jsem ani vteřinu nepřemítala nad žádnou jinou možností. Vždyť nebyl důvod. ,,Z čeho tedy?"

 Georgia se zhluboka nadechla. ,,Z hvězdných slz."

 Na vteřinu se rozhostilo překvapené ticho.

 ,,Co prosím?" povytáhla však vzápětí Evelyn obočí. ,,A to má být zase jako co?"

 ,,Látka, která v sobě ukrývá dost velkou magickou moc na to, aby všechny předměty z ní vyrobené potřebovaly ochranu proti těm, kteří by ji mohli chtít zneužít."

 ,,Tak magická látka, jo?" znovu se zašklebila. ,,A odkud se tahle látka bere? Padá z oblohy?"

 K jejímu očividnému překvapení však Ochránkyně přikývla. ,,Ano."

 Jako by tímto jediným slovem sebrala nejen sestře všechen vzduch z plic.

 ,,Padá na zem a když dopadne, většina lidí si ji splete s obyčejným křišťálem," pokračovala žena. ,,Seberou ji, zpracují a vytvoří z ní nějakou věc. Slzy hvězd samy o sobě žádnou moc nemají. Získají ji teprve tehdy, když jim někdo dá tvar, a to podle toho, co se z nich vyrobí."

 ,,Takže… Naše křišťálová koule," promluvila jsem váhavě a zdvihla oči k Ochránkyni, ,,byla z hvězdných slz a díky tomu získala magickou moc?"

 ,,Přesně tak."

 ,,Takovou moc, pro kterou by ji někdo mohl chtít ukrást?"

 A znovu přikývla.

 Zůstala jsem na ni hledět jako omámená. Duší se mi rozléhal zmatek a údiv, nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdy dřív jsem o ničem podobném neslyšela. A přece jako by to pomalu začínalo dávat smysl. Nikdo by se nesnažil ukrást něco takového, jako je obyčejná křišťálová koule, byť překrásná. A přesto se to stalo. Ten, kdo ji vzal, tím musel něco sledovat. Kdyby měla magickou moc a ten někdo to věděl…

 Byla jsem zaskočená. Byla jsem překvapená. Ale slova Ochránkyně dávala smysl. A po tom všem, co jsme si prožily za jednu jedinou noc, jsem byla ochotná jejím slovům věřit, ať už zněla sebevíce neskutečně.

 ,,Kolik takových předmětů z hvězdných slz existuje?" vydechla ohromeně Agnes dříve, než jsem se zmohla na další dotázaní.

 ,,Příliš mnoho ne," zavrtěla žena hlavou. ,,Hvězdné slzy jsou vzácné. Ale každý z nich má své Ochránce a každý z nich má jinou moc. Nenajdete žádné dva úplně shodné. Ovšem jednu věc mají společnou všechny."

 ,,Jakou?" odvážila jsem se hlesnout a v prstech sevřela stonek jedné z květin.

 Georgia na nás vážně pohlédla. ,,Působí na lidi, kteří se dlouhou dobu drží hodně blízko nich. A kvůli tomu ty vidíš světlo a ty sníš." Na malý okamžik se odmlčela. ,,Probouzejí v lidech kolem nadpřirozené schopnosti."

 Ve tvářích nás všech se v té vteřině objevil nepopsatelný šok. A stejný pocit se bezpochyby usadil i v našem srdci. Claire na ni zmateně mrkala. Agnes se pootevřela ústa, Evelyn se zamračila. A já vytřeštila oči.

 To světlo, které vidím. Ty sny, které mívá Claire. To spojení, které se vytvořilo mezi knihou a Agnes... Tohle všechno způsobila mamčina křišťálová koule?

 ,,Můžete je mít dlouho a jen o nich nevědět, nebo jen krátce a projeví se skoro okamžitě. Záleží jenom na tom předmětu, jestli to bude něco častého, nebo výjimečného. Vaše schopnosti se probudí ve chvíli, kdy se s tím předmětem něco stane." Znovu na chviličku umlkla, aby se na nás na jednu podruhé opět mohla zadívat. ,,Hádám, že u jedné z vás se projevily v okamžiku, kdy křišťálová koule zmizela."

 ,,To nedává smysl ale," zavrtěla náhle hlavou Agnes a přerušila tak Georgiino vysvětlování. ,,Já s holkama nebydlím. Tak jak je možný, že se schopnosti objevily i u mě?"

 ,,Já mám lepší otázku," promluvila však Evelyn dřív, než jí jedna z Ochránkyň stačila odpovědět. ,,Jak je možný, že u mě se neprojevilo vůbec nic? Bydlím v domě s tou koulí a sestrama šestnáct let. U nich se objevily, u mě ne. Proč?"

,,Možná ještě jen nepřišel jejich čas," pousmála se na ni Georgia. ,,Nebo sis jich prozatím jen nevšimla. Nebo jsou tak slabé, že se skoro ani rozpoznat nedají."

 ,,No, to je povzbudivý," zašklebila se.

 ,,Máš je v sobě, věř tomu," promluvila po delší době znovu Juniper. ,,Cítíš vůni měsíčních lilií. To kromě Ochránců dokážou jen ti, kteří je v sobě mají. A navíc ti zářily oči."

 Roztřeseně jsem se nadechla.

 Takže i v Evelyn dřímala nadpřirozená schopnost. Mohla jsem si jen představovat, jak ohromující zjištění to pro ni muselo být. Obávala se toho, že je s ní něco špatně. Obávala se toho a já rovněž. Ale bylo to zbytečné. Magie se skryla i v ní, byť možná jen slaboučká.

 Ačkoli jsem si nebyla jistá, zda by v takovém případě nebylo lepší, kdyby se jí vyhnula úplně. Snad se to na první pohled nedalo rozpoznat, avšak Evelyn nesnela jakékoli vlastní selhání. To proto vždy předstírala, že se nebojí. Proto se častokrát chovala tak, jak se chovala. A jestliže by se jí jako selhání zdálo i to, že se v ní nedokázala probudit silnější schopnost…

 Zalétla jsem k ní pohledem. Tvářila se jako kámen.

 ,,Jak přesně souvisí ty svítící oči se schopnostmi?" přerušila po chvilce Agnes ticho, které zahalilo místnost. ,,A proč nám nesvítí teď třeba, proč jen včera v tý chvilce jedný?"

 ,,Oči září jenom lidem, kteří v sobě nějakou schopnost mají, tos pochopila," promluvila v odpověď pomalým hlasem Juniper. ,,Anebo lidem, skrz které v danou chvíli prostupuje hvězdné světlo, ale k tomu pak. Včera se vám rozsvítily hned po tom, co Suzette někde to světlo viděla, mám pravdu?"

 Jen jsem bezhlesně přikývla.

 ,,V tu chvíli už byly schopnosti probuzené ve vás všech. Tohle byl první okamžik poté, co se probraly i v té poslední, kdy se hvězdné světlo objevilo někde u vás a byly jste všechny poblíž sebe." Na pár vteřin utichla, než vyslovila další slova. ,,Jste spolu spojené, všechny čtyři. Skrze dary, které se ve vás projevily."

 Dary, které se  v nás projevily.

 Srdce se ve mně pohnulo, když jsem uslyšela ta slova. Projel jím záchvěv vzrušení, neboť teď už jsem o tom nemohla pochybovat. Byla mi svěřena role. Role, která by možná v konečném důsledku touto svou schopností mohla všechno změnit. Role, jež jako by mi přislibovala, že na mě nebude zapomenuto.

 Před námi ležel nějaký úkol. Musel tam ležet, ač jsme ho zatím nezpozorovaly. Protože tohle všechno, vsechno z toho, co nám Ochránkyně sdělily… To přeci nemohlo být stvořeno jen v důsledku náhody.

 Oblohu příběhu zahalila mračna. Mračna stínů, které se tolik usilovně snažila pohltit v sebe všechno dobré. A já a mé sestry spolu s Agnes jsme se v tom okamžiku začaly stávat blesky. Blesky schovanými v mracích, jež zůstávají skryté před očima všech až do té vteřiny, kdy rozetnou nebe vpůli a na okamžik nechají svět vzplanout jasným bílým světlem.

 A teprve až toto světlo odezní, uvidí se, z čeho byly ony blesky stvořeny. Zda to byl krutý spalující oheň ničící poslední zbytky naděje, nebo zdánlivě nepodstatné dešťové kapky. Kapky, které však dokáží uhasit ohně.

 ,,Když se vrátím trochu zpátky…" promluvila po chvíli zamyšleného ticha opět Agnes, ,,chápu to teda tak, že schopnosti jsou svázaný s tím daným předmětem?" A když se dočkala souhlasu, pokračovala: ,,Jenže já s koulí nic tak moc společnýho nemám."

 ,,Nemusíš mít," pousmála se na ni trochu pobaveně Juniper. ,,Jsi chytrá, přijdeš na to, proč ne."

 Agnes zkrabatila čelo. Na pár chvilek vypadala, jako by se ze všech sil snažila rozpomenout na něco, co by jí poskytlo nápovědu. Nakonec se však její tvář rozjasnila.

 ,,To protože já nejsem svázáná s koulí. Předmět, který to probudil ve mně, je ta kniha."

 ,,Přesně tak," přikývla snědá dívka. ,,Není sice z hvězdných slz, ale její moc je ještě mnohem větší. Tvoje schopnost je ve své podstatě jiná než ty jejich právě kvůli tomuhle. Působí jinak než předměty ze slz hvězd."

 ,,Pardon, že vám přerušuju tuhle debatu o kouzelný knížce," vpadla jí náhle do řeči Evelyn. ,,Ale našla jsem jeden dost podstatnej problém na tom, co říkáte. Jak dlouho trvá, než ten předmět způsobí, že někdo bude mít schopnosti?"

 ,,Dlouho," odpověděla jí Georgia. ,,Mnoho let. Musí se vytvořit opravdu silná vazba."

 ,,Kdybych se teda kolem nějakýho motala každej den deset let, pak na pár měsíců odjela někam daleko a zase se vrátila, nepřerušila bych tenhle proces?"

 ,,Pokud by ses z jeho dosahu vzdálila na delší dobu, tak ano."

 ,,To jsem si přesně myslela," přikývla krátkovláska. ,,Jenže naše koule byla rok a půl někde ztracená. Máma ji hledala jak šílená a nevím jak vy, ale já si ani náhodou nemyslím, že byla celou tu dobu v tom šuplíku. To by ji určitě našla."

 Ne. Ani já si nemyslela, že by ji mamka prostě jen pokaždé přehlédla. Nemohla tam celou tu dobu být. Ovšem nedokázala jsem si vysvětlit, kam se tedy ztratila a jak se do onoho šuplíku poté dostala zase zpátky. Vrtalo mi to hlavou už v té chvíli, kdy ji mamka nalezla…

 Ochránkyně si mezi sebou vyměnily pohledy.

 ,,Ona nikam nezmizela," ujala se nakonec slova Juniper. Prsty si pohrávala s náramkem na své ruce, očima přejížděla po nás. A v hlase jí zaznívalo něco zvláštně neskutečného. ,,Ona tam byla po celou tu dobu."

Tak konečně jste se dočkali nějakých těch slibovaných odpovědí, jeeej! :D Upřímně doufám, že se mi povedlo to vysvětlit nějak srozumitelně :D A musím říct, že tohle byla zatím rozhodně ta nejnáročnější kapitola z celého tohohle příběhu, kterou jsem zatím psala. A taky ta nejdelší, má skoro dvakrát víc slov než ostatní. Doufám, že vám to aspoň trochu vynahradí to dlooouhé čekání a hrozně moc vám děkuju za tu trpělivost, kterou se mnou a mým vydáváním máte. <3

P. S. Kapitola věnovaná e-liskaa za všechny ty komentáře u minulé části :3