Zorné pole se mi zamlžilo a rozběhly se po něm praskliny jako po skle. Pořád jsem ale viděl

– viděl jsem –

jak tam leží. Se svatozáří krve kolem hlavy, s dírou po kulce vedoucí až do mozku.

Co to znamenalo?

Za co jsem to bojoval?

Vždycky jsem si myslel, že za budoucnost. Za svou, za její, za budoucnost našich dětí. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by se jí jeden z nás nemusel dožít.

Jenže náhoda je blbec.

Vzpomněl jsem si, že jsme se včera pohádali. Pohádali jsme se jako milionkrát předtím. A jako milionkrát předtím jsme se do večera usmířili. Když jsem usínal, držel jsem ji v náručí.

Držel jsem ji v náručí jako každý den za uplynulé čtyři revoluční měsíce. Ale tentokrát to bylo naposledy.

Nebyl jsem si jistý, co dělat. Naše společné chvíle byly tím, co mi dodávalo životní smysl. Kdybych byl drak, hlídal bych ji v té nejstřeženější komnatě, daleko za hromadami zlata a drahého kamení. V té komnatě bychom přebývali oba, chráněni před problémy vnějšího světa.

Možná jsem tím drakem doopravdy byl. Ale ochránit jsem ji nedokázal.

Někdo křičel. Prsty mi povolily a pistole cinkla o dláždění.

V nestálých časech revoluce

je pokladem

naše vlastní příčetnost.