/„Říká se, že čas zahojí všechny rány, nesouhlasím. Rány přetrvávají, čas a rozum chrání duševní zdraví. Rány zakrývají jizvy a bolest ustupuje, ale nikdy nezmizí." – Rose Kennedyová/

Je to asi příšerné klišé. Ale já už zase nevím, co psát. Takže to skončilo takhle... (Fun fact: ve skutečnosti má ten minipříběh v souboru v mém počítači tři sta slov, ale protože zadání jsou dvě stovky, sem se dostaly jen poslední dvě třetiny. Snad to ale i tak dává smysl.)

***

Toho dne z bytu odcházel dřív než já. Když za ním zapadly dveře, uvařila jsem si další čaj a posadila se s ním zpátky ke stolu. Věděla jsem, že ho všechno, co se v posledních dvou týdnech událo, musí hrozně ničit, ale stejně pokaždé vstal z postele a šel do školy. Jako kdyby vůbec nezáleželo na tom, že po nocích brečí.

Nemluvili jsme o tom. Řekl mi jen pár slov v ten den, kdy se to stalo. Od té doby ale vypadá pořád stejně: kdybych ho neznala tak dobře, mám za to, že ho nic netrápí.

Někdy mě přepadá chuť mu povědět, že bolest sama neodejde; že zůstane, dokud se od ní sám neoprostí. Ale mám iracionální strach, že by z té jedné věty mohl vyčíst příliš mnoho.

Kdoví, jestli v jeho případě vůbec platí stejná pravidla jako v mém. Ztratit zničehonic svou druhou polovičku je přece jen něco jiného, než s ní žít ze dne na den v jednom bytě a nesmět se jí ani dotknout, protože jsme jen kamarádi.

Dosud se to však dalo vydržet. Ale teď, teď si nedokážu pomoct a sobecky doufám, že by se dva vesmíry našich rozdílných bolestí mohly spojit a navzájem trochu uzdravit.