„Kdo jsi?" zeptá se mne, ve tváři zkoumavý a trochu zmatený výraz. „Mám pocit, že tě znám, ale..."

Konec věty rozpačitě vyzní do ztracena.

Usměju se, předstíraje mnohem větší nenucenost, než jakou skutečně cítím. Pravda je, že ačkoli pro mě cizincem určitě není, také nemohu přijít na to, odkud ji znám. „Kdo jsem? To je široká problematika," snažím se koupit si čas. „Budem tu dlouho, jestli se chceš vážně dobrat odpovědi."

Mlčí a dál na mě upírá zamračený pohled. Něco na tom roztomilém krčení obočí je mi dráždivě povědomé.

„Mohu ti vyprávět, co považuji z hlediska formování toho, kým jsem, za stěžejní. Nebo ti mohu říct něco o svých koníčcích a kamarádech – lidé, jimiž se obklopujeme, o nás samých prý vypovídají mnoho. Nebo bych se ti mohl představit, ale to na tvou otázku taky moc neodpovídá, protože jméno je jen nálepka, abychom dokázali – " Zarazím se, protože napětí v její tváři se pomalu rozpouští.

Zakření se. „Jméno by bývalo stačilo, Máťo."

A já najednou vím, kdo stojí přede mnou. Protože Máťo mi nikdo neřekl už celou věčnost.

„Byls děsný rozumbrada už ve školce," pokračuje, roztahujíc rty do širokého úsměvu.

Přistihnu se, že jí ho oplácím. „Nu, to se nedá popřít, Ájo."